Spisovatel Martin Vopěnka (1963) vydal nedávno v nakladatelství Ikar román Moje cesta do ztracena. Putování s Benjaminem. Titul říká vše: V té knize je cílem cesta, putování reálnou krajinou Evropy, ale taky osobnostní proměna hrdiny, jeho zrání. Je to kniha staronová, poprvé vyšla právě před dvaceti lety…
Poznals ten text, když jsi ho četl pro reedici? Vrátila se ti ta atmosféra tehdejšího psaní?
Snad to nebude znát nafoukaně, když řeknu, že já nad svými „zapomenutými“ texty téměř vždy žasnu. Dávno nejsem v rozpoložení, v jakém text vznikal, ale ten ke mně plyne a podobá se to zázraku – že jsem to tehdy takhle napsal, že mi takhle přicházela slova, věty, obrazy. Protože ten ponor, kdy píšu, je samozřejmě neopakovatelný. Dokončením knihy se přetrhne a potom se do světa tvůrce toho kterého příběhu už neumím vrátit. O to milejší bylo se s ním po dvaceti letech potkat. Protože upřímně, většinou taková situace nenastává: Vypustím knihu do světa a nechám ji žít.
Ten román je celý v pohybu, na cestě. Ty jsi taky často v pohybu: v běhu, na lyžích. Uvádí fyzický pohyb do pohybu tvou kreativitu, myšlení, vypravěčské potenciály?
Pohyb je pro mne stejně důležitý jako prodlévání v nehybnosti a tichu. To je moje druhá poloha: Téměř nikdy si nepouštím hudbu, ani při cestě autem, zůstávám se svými myšlenkami. Manželka tomu říká „posvátné ticho“ a někdy jí v tom není příjemně. Konkrétně běh mi nicméně přináší pročištění vždy asi po pátém kilometru, kdy začínají myšlenky v hlavě volně plynout. Ale tím, co máš nejspíš na mysli, je pro mne překračování obzorů. To je moje klíčová motivace, můj hnací motor. Chci se podívat za obzory vnitřní i vnější a toužím se za ně dostávat nejen svými cestami a výkony, ale především ve svém psaní.
Zatímco v Mé cestě do ztracena se obracíš k minulému, právě dokončený román Dorian se vrací do budoucnosti jde opačným směrem. Mají tvoje knížky nějaký společný jmenovatel?
Možná bych společného jmenovatele našel: Je to vztah k hlavním hrdinům. V zásadě láskyplný vztah porozumění pro jejich slabosti i silné stránky, pro jejich pochybnosti, hledání smyslu… V tom se můj hrdina příběhu z daleké budoucnosti nijak neliší od hrdiny románu ze současnosti.
Píšeš rukou. Není to v digitální době trochu nepraktická záliba?
Může se to tak zdát. Pro mne je to však nejen jediné možné, ale dokonce praktické. Píšu drobným nečitelným písmem, věty mi plynou z hlavy přes srdce do ruky. Když něco potřebuju škrtnout nebo přepsat, mohu to udělat jedním tahem. A vše mám pak krásně na očích. Nevytrhne mne to z proudu inspirace. Zatímco v počítači bych klikal někam zpátky, mazal a přepisoval. Neméně významná druhá fáze pak spočívá v přepsání (spíš však luštění) psaného záznamu. Musí následovat dost brzy, jinak už to po sobě fakt nepřečtu. A protože mi to jde pomalu, dál text ladím, doplňuji, uhlazuji… A dostávám příběh ještě víc pod kůži, takže pak mohu plynule navázat dalším psaním. Když potom přepsaný text vytisknu, čtu jej znovu z úplně nové perspektivy. Pak už převážně škrtám, nechávám odpadnout všechno nadbytečné.