Tohle bylo jedno z fatálních čtenářských zpoždění: Miloslav Nevrlý! Neměl jsem o jeho životě a díle potuchy až do roku 2021, kdy vyšla v Malvernu malá, nenápadná knížka s trochu šroubovaným názvem: Zašlá chuť morušek / Cestovní zpráva čarodějova učně. Nebylo to první vydání, ale bylo tam všecko, a ještě mnohem víc. Člověk v souzvuku s přírodou, chodec-pozorovatel a zapisovatel, divák intenzivních krajinných spektáklů napříč ročním obdobím. Ale jaký chodec: všímavý, tichý, pokorný. S nastraženými smysly, s lyrizovanou emocionalitou. Vlastně esejista-básník anebo ještě spíš básník-esejista. Magický typ, jakkoli oficiálně poučený studiem zoologie na Univerzitě Karlově, s dlouholetou praxí v oboru, s řadou prací odborného rázu, jakkoli místy korigující své bytostné nadšení jistými racionálními tahy…
Nevrlý, kterému bude letos na podzim devadesát, je esejista máchovského typu, ze současníků má pak nejblíž k pozdní esejistice Josefa Kroutvora, přesměrované z města na venkov, od avantgard k romantismu, od kaváren a galerií k trojčlence „klobouk, kniha a hůl“. Nevrlý je nejen chodec, je taky tulák, rover, harcovník, poutník, nejčastěji krajinou českých hor. Ale vždycky těch mimo akční rádius moderní turistiky čili hor minulých, ožívajících v prvních dekádách po druhé válce, v šedesátých, sedmdesátých letech – hor vylidněných, divokých, plných fauny a flóry, spontánního přírodního pohybu po horizontále i vertikále. Řada jeho nově publikovaných textů tak sbírá zkušenost a vzpomínky poměrně staršího data.
Nevrlý je chodec, který se krajině otvírá, nechává ji do sebe vstoupit a zabydlet se. Podobně jako u Máchy je jeho putování většinou osamocené a latentně sexualizované. V novince, respektive staronovince Chvály Zadní země (2002 Vestri, přepracované 2023 Malvern), věnované Českému Švýcarsku, vnímá Nevrlý krajinu někdy rovnou jako lidskou bytost, jako ženu, dívku, jako archetypální matku i milenku. Přisuzuje jí krásu tvarů, očí, dlouhých vlasů, ulpívá na ní dlouhým pohledem, sleduje, jak se její tělo proměňuje v prudkém slunci, v podzimních paprscích, v závějích sněhu, ve chvíli probouzení ze zimního spánku. Je to ostré bdění prostoupené něžným sněním. A nikde žádný kýč, žádné melodrama!
Podobně jako v nejlepším Foglarově románu Dobrodružství v Zemi nikoho: tady nemá protivný kazatel Rikitanova typu místo, tady patří všecka moc ztracené krajině, prvotní čistotě s hlubokou pamětí – a samozřejmě s veškerou symbolikou, kterou do textu, prvně vydaného v devětašedesátém, vepsala dramatická doba. Podobně jako v případě fotografií Vladimíra Širla, které doprovázejí Chvály Zadní země. Ty záběry jsou v knize sice jenom černobílé, ale vyloženě vtahují; magnetizují podobně jako vrcholné krajinářské práce Jana Reicha nebo Edwarda Steichena a Anselma Adamse. Co fotka, to zpomalený němý film; mix vrstevnaté krásy a nostalgie.
Nostalgie proto, že Nevrlý ve svém psaní sleduje přirozeně věci v celku. Vnímá jasně i rubovou, stinnou stránku své „milé“. Všecku tu krutou spoušť, kterou v přírodě zejména za poslední půlstoletí natropil člověk. Všecko to násilí, vulgaritu, bezohlednost, motivované okamžitou užitností a účelností. Ten nevratný převod živého na neživé, magického na profánní, krásy na dekoraci, smyslu na nesmysl (právě před rokem ničil České Švýcarsko úmyslně založený požár). Takže už nikoli máchovské uchvácení monumentem přírody, se vší její hrůznou krásou a mocí, ale subjektivizovaná úzkost postmoderního člověka, autorský smutek z civilizačního díla. Knížky Miloslava Nevrlého tak ukazují nejen sílu žánru, deníkových zápisů poutníka, bezprostřední otisk jeho rozprouděné emocionality, prudce tlukoucího srdce, ale působí jako memento – kritická připomínka toho, co přišlo neodbytnou lidskou aktivitou vniveč.
A není to jenom memento, je to i komentář k mementu. Nevrlý totiž paralelně s vlastním zapisováním promýšlí metodu: jak vůbec psát o krajině, odkud brát, a co ještě, jak skloubit vášnivé elány s brzdami rozumu. Píše tak i o tom, co k tématu přečetl, co kdy kde dohledal, vypátral v archivech; jak si postavil z mnoha starých map svou jedinou a jedinečnou vlastní mapu. To je nakonec funkční synekdocha pro celou jeho knihu: Chvály Zadní země Miloslava Nevrlého jsou knihou jedinečnou, jedinou a vlastní.