Daniel Clowes: Mrtvej svět

Pražské nakladatelství Trystero, které se zaměřuje výhradně na překladový komiks, a to ještě spíš undergroundového a okrajového než mainstreamového typu, jde kupředu pozvolným tempem: kniha, maximálně dvě do roka. Kdo vzal před třemi roky do ruky album Daniela Clowese (1961) Dívka jménem Patience a byl dost rychle a dost vydatně znuděn totálním neumětelstvím autora po stránce výtvarné i scenáristické, zřejmě bude váhat, jestli to s autorovou novinkou Mrtvej svět nebude stejně. Nebude a není: Mrtvej svět je překvapivě živý.

A to si Clowes vybral jedno z nejnáročnějších témat. Žádné putování časem do minulosti nebo budoucnosti jako v Patience, žádný zločin a trest, žádná vědecká fantastika s nahořklou příchutí mystiky; naopak, dvě typické, možná rovnou prototypické, realisticky vyvedené teenagerky, vcelku pohledné osmnáctky Enid a Rebecca – a jejich svět. Samozřejmě vnitřní i vnější. Zatímco ten vnitřní si pořád nemůže odpustit rajské dětství a dosáhnout na odpovědnou, reflektovanou a samostatnou dospělost, ten vnější je zabydlený samými úchylkami a úchyly, jedinci z galerie psychopatologie všedního dne; například masový vrah, pedofil, prostitutka, spolužačka zohavená rakovinou, „starej slizoun“, „zazobanej korporátní zmrd“, „vysmaženej skinhead“ nebo „pseudobohémskej lůzr z umělecký školy“. Prostě Amerika, potažmo dnešní svět v kostce: úzkosti, útěky, masky a přetvářky. Na druhou stranu: v děvčatech vřou hormony, emoce mají našponované na maximum, rozum je často ze hry, takže jejich vidění reality může být zkreslené, přehnané, přitažené za vlasy.

Komiks má sice příběh, ale spíš obrazný než dějový. Rebecca a Enid chodí městem jako obrovskou galerií a prohlížejí si vystavené „kusy“, poslouchají jejich řeči a pak o nich vedou řeči svoje. A když nemluví, přicházejí obratem ke slovu očekávatelné eskapismy, typu jídlo, nakupování, televize. Holky ale nejenom zevlují, taky chodí do školy, respektive jednu školu končí a druhou by měly začít. Tady příběh zabrousí na hlubinu. Co je víc: nedělitelné holčičí přátelství, anebo samostatnost na univerzitě ve vzdáleném městě? Co je míň: vyzkoušet riskantní, ale tím lákavější různopohlavní vztah, kde dojde i na sexuální dobrodružství, nebo zůstat v jistotě vztahu stejnopohlavního, se svým zrcadlem, se svou bezpečnou rezonanční deskou? Být závislý, nebo být sebou?

Clowes v Mrtvém světě zapracoval i na kresbě. Zatímco v Patience čtenář/divák mnohdy tápal, kdo je vlastně kdo, jak nebyl autor schopný držet jednotnou vizáž hlavních figur, jak mu trapně ujížděla ruka, v novince má jasno; jistě i proto, že odpadly agresivní barvy. Mrtvej svět je černo-zeleno-bílý. Proč zelená? Má symbolický náboj kladný i záporný, není jednoznačná – jako puberta, jako dospívání. Na jedné straně hnus a znechucení, hniloba, ironický distanc, na druhé straně rašící, svěží, obrozující se plochy. Paralelně pak fungují i různé „napnelismy“ mezi minulými dekádami a dekádou, která patří titulní dvojce: buď minulé vzývají, anebo nesnášejí. Konečně takový vztah mají jak k sobě samým, tak mezi sebou. A vlastně i mezi sebou a „mrtvým“ světem kolem.

A proč to finální adjektivum v názvu alba? Proč smrt? Protože smrt je nejenom konec, ale taky začátek. Protože k odpovědné dospělosti, jak napověděl Freud, je třeba symbolicky zabít, překonat okolní autority, v první řadě tu rodičovskou. Tady to ale holky nemají snadné: jedna žije s podivně uťáplým, bezkrevným otcem a jeho novou milkou, druhá pak se svou babičkou, lehce otupělou, zhypnotizovanou nekonečným zíráním na obrazovku televize. Finále pak není ideální, ale dává naději. Jak hlavním hrdinkám na autentickou dospělost, tak autorovi. Po minulé prohře aktuální výhra. Mrtvej svět stojí za přečtení. A probouzí zvědavost, co z Daniela Clowese vypadne v češtině dál.

 

překlad Martina Knápková, Trystero, Praha 2019

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *