David Cronenberg: Konzumárium

Ve svých jednasedmdesáti letech publikoval kanadský filmař David Cronenberg svou první prózu. Dal jí název Consumed. Rok nato vychází kniha v českém překladu Roberta Tschorna v nakladatelství Argo jako Konzumárium. Nepřesný převod názvu, kde byl vystřídán bůhvíproč klíčový motiv motivem vedlejším, je ale tím jediným, co lze knize vytknout. Jde o suverénní, mistrovskou práci, která by na „festivalu otrlého čtenáře“ brala jasně všechno. A kterou charakterizuje nejlépe autor sám, když nechává v poslední třetině textu uvažovat jednu z postav nad strhující silou „výborně napsaného románu nebo charismatického filmu“: „ne že byste mu věřil doslova, ale v jeho organismu tkví lákavá pravda, která vás pohltí a kterou přijímáte na téměř fyziologické úrovni“. Na druhou stranu sotva čekat něco jiného: dovolil by si scenárista a režisér Cronenbergova kalibru napsat, respektive publikovat průměrnou, natož špatnou beletrii?
cronenbergO co v té třísetstránkové próze jde? O dvě dvojice. Lovící a lovenou. Duo nomádských, roztěkaných fotožurnalistů, Naomi a Nathan, které si rozumí možná ve věcech tělesných, ale každopádně soutěží ve věcech pracovních, stopuje dvojici prominentních francouzských filozofů Celestinu a Aristida Arosteguyovy; ona jde po hlavní cestě, on oklikou. Arosteguyovi stojí myšlenkově v jedné řadě s lehce naivní, lehce hysterickou antikapitalistickou agitkou Sartra a Beauvoirové. A nadšeně přejímají i jejich „extravagantní“ chování a životní styl; nejvýrazněji asi tím, že si do své široké domácí postele tahají vybrané studenty a studentky ze školy, kde vyučují svou teorii „evolučního konzumerismu“. Třeba Chase Roipheovou, jíž provedli zřejmě něco tak výjimečného, že si nebohá dívčina od té doby uždibuje systematicky z těla kousky masa, servíruje je na talířky u stolku ve svém dětském pokojíčku a pak nechává svá četná heteronyma, aby je s náležitým komentářem pojídaly. Pro autokanibalismus, nebo obecněji kanibalismus mají Arosteguyovi pochopení, jsou přece „filozofové konzumu“. A pokud si chce konzument užít svoji zábavu opravdu vrchovatě, neměl by zůstat u věcí, jejich značky, designu a neomezených funkcí, ale vrhnout se nadšeně i do konzumace druhých, nebo sebe samého. Odtud originální název knihy, respektive nepochopení překladatele.
Jednoho dne totiž Celestina Arosteguyová zmizí. Na internetu se chvíli nato objeví série obrázků, které ukazují jasně na rituální vraždu – spojenou právě s pojídáním oběti. Na vině je podle všeho manžel, který prchne do Japonska. Tam ho vystopuje zvědavá i zvídavá Naomi. Vleze mu rychle nejen do postele, ale docela hluboko i do důmyslně sestrojeného, trochu paranoidního osobního mýtu. Ten ji nasměruje do náruče Severní Koreje, odkud pochází model hypercitlivého naslouchadla, které Aristide podle všeho testoval. Jde ale skutečně o naslouchadlo, anebo sofistikovanou prodlouženou ruku totalitního „ráje na zemi“, která by ráda chytla pod krkem a mentálně i tělesně kolonizovala jak své kritiky, tak potenciální sympatizanty, kteří by se mohli hodit v dalších etapách budování? Pak Aristide jako proband selže. Kdo si vybaví vrcholnou scénu Cronenbergova filmu Scanners, ví přibližně, jak dopadne. Ostatně jsou to právě poukazy na film, ať přímé, nebo nepřímé, na slavné i zapomenuté kusy z dějin světové kinematografie, kde se mimochodem blýskne i „půvabný československý film z šedesátých let“, které síť autorova fantasmagorického vyprávění „zahušťují“ a zvýznamňují.
Podívejme se třeba na řadu autocitací. Nathan si na své cestě za novinářským sólokaprem užene jakousi vzácnou pohlavní chorobu (viz Shivers, Rabid). Jeho náhodná partnerka se vlivem jiné nemoci rovnou fyzicky proměňuje (viz Moucha, M. Butterfly). Ti dva se potkají zásluhou maďarského lékaře a pokoutního kšeftaře s orgány Molnára, který provozuje pochybnou, hororovou kliniku (viz Stereo). Ostatně sex je tu na pořadu skoro každého dne – notně bizarní, vychýlený, „nemocný“ (viz Bouračka). Nathan i Naomi jsou fascinovaní obrazem, jsou přímo posedlí, pohlcení moderní technikou a zmnožováním, bezcílným prodlužováním skutečnosti (viz Videodrom, eXistenZ). Manželé Arosteguyovi, jak řečeno, si s kapitalismem filozoficky moc nerozumí a ironie je nejlehčí zbraň, kterou ve svém boji používají (viz Cosmopolis, Mapy ke hvězdám). Všem aktérům se pak občas z toho všeho kolem i uvnitř nich samotných zatočí pořádně hlava (viz Příliš dokonalá podoba, Pavouk). Suma sumárum: Cronenberg ve své debutní próze zúročil vydatně svůj filmařský výkon od šedesátých let po současnost. A nejen v tématech, i v jazyce – jeho emocionálně chladný, voyeursky odtažitý, a přitom tělesně silně angažovaný slovník prozradí svého autora po několika úvodních větách.
Ne náhodou jsou onou „lovenou“ dvojicí filozofové. Filozofická témata otvírá přirozeně i Cronenberg. Jeho Konzumárium je napůl beletrie, napůl esej, která zkoumá vazby v trojúhelníku slovo-tělo-technika, stopuje posedlost věcmi a obrazy, které zastiňují, vytlačují ze scény skutečnost a s ní plnohodnotný, smysluplný život, ohledává prototyp současného člověka jako dočasného obyvatele univerzálních interiérů, typu hotel, taxík nebo letiště, člověka vykořeněného, zbaveného všech vazeb k minulému, k místu, k rodině, k tradici, člověka vyčerpaného, nemocného, umírajícího. To vše v žánrovém mixu hororu, vědecké fantastiky, možná i detektivky a thrilleru. Ačkoli Cronenbergův text nefunguje jako klasický lineární příběh – víc se rozlévá do šíře a propadá do hloubky. K čemu ho přirovnat? K próze Philipa K. Dicka nebo Stephena Kinga? Možná vzdáleně. David Cronenberg je nebezpečně svůj: originální tematicky, zpracováním, výrazem. Text jeho první knihy je mohutný, plnokrevný, živelný. Opravdu připomíná nejspíš organismus, který hrozí svého čtenáře zkonzumovat.

Přeložil Robert Tschorn, Argo, 2015

Ve svých jednasedmdesáti letech publikoval kanadský filmař David . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář