Miroslav Michela, Jan Lomíček, Karel Šima: Dělej něco!

Grada 2021

Fanzin, fanouškovský magazín šitý doma na koleně pro ideově spřízněnou smečku – podnik, který tady nabral největší slávu v devadesátých letech. Tedy v porevolučním Československu, později Česku a Slovensku, kde se v těch letech ideálně seběhly technologické možnosti (dostupná kopírka) s nosnými idejemi (nově nastartovaný vztek na účelový kapitalismus, který začal drze formátovat a ničit euforickou volnost po pádu komunistického panství). Za oceánem nebo ve staré Anglii, kde měly společnosti kontinuální vývoj a technologie byly trochu napřed, mají ziny tradici logicky o pár let delší. Anebo se dá počítat za předchůdce „devadesátkových“ fanzinů už samizdatová produkce, kam patří třeba legendární Vokno, které iniciovali v devětasedmdesátém Čuňas (František Stárek) s Magorem (Ivan Jirous)? Anebo ještě starší pokusy, kořenící v první republice? I na tuhle otázku nabízí možnou odpověď monografie, kterou právě vydali v nakladatelství Grada. Dostala titul rovnou apelativní: Dělej něco!. A podtitul vysvětlující a kontextualizující: „České a slovenské fanziny a budování alternativních scén.“ Autory jsou historici Miroslav Michela, Jan Lomíček a Karel Šima. Čtenář úvodem trochu dumá, proč tuhle práci, tematicky objevnou, vlastně první svého druhu, nevydal nějaký případnější podnik, jako Academia nebo Karolinum; proč zrovna Grada, kde mají v repertoáru jednak zdravotnickou, jednak spotřební, populární literaturu? Ale ono to nakonec pasuje dobře: zin je totiž důležitý pro zdraví, je to vlastně způsob mentální hygieny, kulturní a společenské sebeobrany.

Michela & spol. měli výhodu: neměli moc na co navazovat, co rozvíjet, s čím polemizovat. Předcházející publikace, které se v poslední dekádě o téma česk(oslovensk)ých zinů – tu těsněji, tu volněji – otřely, měly zřejmě jiný cíl. Za prvé trojdílné Kmeny (2011, 2013, 2016), pojaté jako brutální, cynická těžba „osmdesátkových“ a „devadesátkových“ témat, hlavně těch periferních, takzvaně alternativních, mimo hlavní proud kultury a společnosti. Nic víc než vizuálně opulentní výprodej jedné revolty. Nic nového pod sluncem. Inspirace merkantilně nosnými strategiemi první vlny britského punku, typu Sex Pistols, ale i Clash, je tady zřejmá: šup s tou naší revoltou rychle pod křídla nějakého globálního magnáta, který dobře zaplatí; prodejme to všecko, když nás ta vlna chvíli nese a je na nás odevšad dobře vidět. A za druhé: Křičím: „To jsem já.“ (2017). Publikace jednak záběru nepoměrně širšího (Michela & spol. jdou především po fanzinech hudebních, respektive z hudby vycházejících dalšími směry; editoři Křičím zabrali i počítače, komiks nebo fotografii), jednak napsaná v některých příspěvcích s tak nestoudnou mírou autolegendarizace, až to snižuje relevanci celkové zprávy na kritické minimum. To je vlastně druhý potenciální rub té samé mince: zamilovanost do vlastního protestu, pocit, že právě ta moje revolta je nejlepší na světě.

Fanzin, fanouškovský magazín šitý doma . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář