Rozhovor s Danielem Soukupem, autorem doslovu k výboru ze staré hebrejské poezie v překladu Jiřího Langera (ed. Michal Kosák, Jiří Flaišman, Dybbuk, 2025).
Jiřího Langera známe jako autora líbezných chasidských příběhů ve sbírce Devět bran. Psal ale také hebrejsky vlastní poezii a překládal. Jeho výběr ze staré hebrejské poezie Zpěvy zavržených vyšel poprvé v r. 1938, v době sílícího evropského antisemitismu. Nyní vychází již poněkolikáté.
Jaké byly Langerovy předpoklady, aby se mohl pustit do výběru a překladu? Před první světovou válkou sice pobýval mezi chasidy… ale byla to dostatečná průprava pro starou hebrejskou poezii?
V Jiřím Langrovi podle mého názoru zápasí dvě protichůdné tendence – touha někam patřit, být součástí komunity, systému, zároveň ale vystupovat nekonvenčně, jako solitér. To lze dokumentovat i na jeho vztahu k staré hebrejské poezii. Neměl akademické vzdělání, byl samouk, do hloubky židovské tradice pronikl v haličských ješivách, zároveň ale velmi pozorně sledoval odbornou hebraistickou rozpravu. Psal například recenze na práce soudobých učenců věnujících se středověké židovské poezii. Jedním z nich byl pražský rabín, Dr. Heinrich Brody, jeden z největších odborníků první půlky 20. století, který vydával antologie a studie o hebrejském básnictví. Ten měl na Langra nepochybně značný vliv. Jistý druh amaterismu kombinovaný s nadšením a originalitou prostupuje celé Langrovo dílo – ať jde o jeho vlastní hebrejskou poezii, psychoanalytické studie, či texty o chasidismu. Měl nepochybně ambice promlouvat k různým čtenářským typům, některé práce však jako by vznikaly jen pro něj samotného.
Jaké texty Zpěvy zavržených obsahují?
Langer pro svůj výbor Zpěvy zavržených vycházel ze zmiňovaných kritických edic H. Brodyho či J. Schirmanna – ty mu poskytly chronologicky řazený materiál, z něhož mohl vybírat básně k překladu. O vhodnosti či reprezentativnosti textů a autorů, které Langer zvolil, se vedla diskuse už v dobových recenzích. Sbírka obsahuje dvaadvacet básní od dvaceti autorů středověku a raného novověku, zastoupeni jsou velikáni španělské oblasti Al-Andalus (např. Ibn Gabirol, Ibn Ezra), italská škola, liturgičtí skladatelé středo- a východoevropského Aškenázu, ale také pěvci Blízkého východu. Langrovi se podařilo předestřít pestrou mozaiku předmoderní hebrejské poezie, která ukazuje její bohatost – i když pravda volil skladby spíše světského zaměření, čtenářsky atraktivní.
Jak je to se vztahem Langerova překladu k tehdejšímu dění? Slovo zavržený mělo tehdy velmi aktuální význam
V dopise nakladateli Václavu Petrovi z konce července roku 1938 Jiří Langer otevřeně přiznává, že svým výborem reaguje na politickou situaci v předválečné Evropě. Vydat české překlady hebrejského básnictví chtěl Langer již dříve, nicméně aktuální perzekuce Židů po anšlusu sousedního Rakouska jeho plán uspíšily. Zpěvy zavržených lze však vnímat v rozmanitějším osobním, společenském a kulturním kontextu. V roce 1937 vydal Langer chasidská vyprávění Devět bran a následně i osvětovou příručku Talmud – oběma díly se obracel k širšímu českojazyčnému publiku, jako by se snažil židovskou tradici popularizovat, připomenout její neodmyslitelné ukotvení v evropském prostoru. Zároveň byl v této době mezi básníky zájem o překlady „cizokrajné, exotické, primitivní“ poezie. To vše sehrálo svou roli.
V knize jsou i texty autorů s výraznou českou vazbou. K čemu se vztahují?
Jiří Langer se svou antologií obracel k českému čtenáři – nežidovskému, ale i židovskému. Nemohl proto opomenout autory spojené s českými zeměmi. Elegie pražského rabína Avigdora ben Jicchaka Kary oplakává oběti hrozivého protižidovského masakru, k němuž došlo v Praze na jaře roku 1389. V rámci české židovské historické paměti se jedná o jednu z klíčových traumatických událostí, která se otiskla i do židovské liturgie. V době, kdy byli Židé v hitlerovském Německu utiskováni, šlo číst tuto báseň jako zřetelnou aktualizaci. Naproti tomu báseň rabiho Jehudy Leva, zvaného Maharal, sice nevyniká literárními kvalitami, přesto Langer její překlad do sbírky zařadil, protože legendární pražský rabín Löw „nepatřil jen“ Židům. Díky Jiráskovi, Alšovi, Šalounovi, ale také Voskovci a Werichovi byl součástí české kultury – hebrejská poezie se tak v jeho osobě protnula s domácím prostorem, domestikovala se.
Lze v Langerových překladech najít odezvu jeho vlastního básnictví v hebrejštině?
Langrovy dvě autorské básnické sbírky psané v hebrejštině (první vyšla již v roce 1929, druhá posmrtně v roce 1943) skutečně čerpají ze staré hebrejské poezie – jazykově i tematicky. Osobně si myslím, že se jedná o texty poměrně náročné, které jsou těžko srozumitelné nejen kvůli jazykové bariéře. Skutečnost, že Langer své intimně laděné básně psal hebrejsky, souvisí nejen s jeho upřímným sionismem, ale možná i s tím, že v nich odhaluje příliš mnoho ze svého nitra, co jednoduše nemohlo být odkryto každému. Některé žánry starého hebrejského básnictví, například písně opěvující lásku mezi muži, mohly Langrovi pomoci formulovat jeho vlastní vnitřní nastavení a životní zkušenost. V tom je pro mne Langer fascinující – s jakou opravdovostí a upřímností k sobě i své vlastní tvorbě přistupoval.