David Fligg: Dopis od Gideona

nakladatelství P3K, 2019

Když britský muzikolog David Fligg dokončoval v Praze průzkum partitur Gideona Kleina, předčasně zemřelého skladatele a klavíristy, doslova v posledních minutách před odjezdem mu archivářka podala dopis. Byl skoro nečitelný, napsaný tužkou. David Fligg se osobní korespondencí Gideona Kleina nezabýval. Ten dopis na něj ale udělal takový dojem, že se stal jedním z podnětů k napsání jeho kleinovské monografie.

 

Gideon Klein napsal svůj vzkaz v zimě roku 1944 v koncentračním táboře Fürstengrube. Poslal ho zřejmě prostřednictvím spoluvězně, protože přes táborovou cenzuru by dopis tohoto znění nikdy neprošel. Klein v dopise zoufale prosí o zaslání jídla a šatů a několikrát opakuje, aby na něj přátelé v Praze nezapomněli. Dopis podepisuje svou přezdívkou Kůň, z bezpečnostních důvodů, i jako by chtěl ujistit čtenáře, že je to stále ještě doopravdy on. V lednu roku 1945 Gideon Klein zemřel, v pětadvaceti letech. Davidu Fliggovi se podařilo objasnit okolnosti jeho smrti. Život hudebníka Gideona Kleina ale skončil v každém případě úplně zbytečně, jen z toho důvodu, že byl Žid a do Fürstengrube ho po pobytu v Terezíně poslali na otrocké práce.

Takový osud klade na autora monografie samozřejmě značný etický nárok – jak dostát osobnosti zemřelého na pozadí masy obětí holokaustu a zároveň se nenechat strhnout dráždivým kouzlem předčasné smrti. Fliggovi se to podařilo, prostřednictvím citlivého, zdánlivě jednoduchého přístupu. Dokáže civilně a s dávkou humoru vyprávět o Gideonově životě, zároveň se soustřeďuje na jeho skladatelské a interpretační dílo.

Gideon Klein byl mimořádně hudebně nadaný, ostatně jedním z jeho posledních učitelů byl avantgardní skladatel Alois Hába, který se na rozdíl od jiných nebál za protektorátu učit židovské studenty. Kniha je tedy portrétem vášnivého muzikanta, rozbor Kleinova díla zároveň udělá dojem i na někoho, kdo se v moderní vážné hudbě příliš nevyzná. A Kleinův osobní příběh se čte v podstatě jako pohádka o rozvoji mimořádné osobnosti, která od dětství okouzlovala své okolí osobním šarmem a nepřehlédnutelným talentem. Klein, potomek rodiny židovského obchodníka z Prostějova, se napojil na současnou kulturu, nejen hudbu, velmi brzy. Už jako třináctiletý dojížděl z Prostějova do Prahy, kde ho očekávala jeho sestra Líza Kleinová, která studovala na konzervatoři hru na klavír. Hned z nádraží ho vodila do kaváren, kde se Klein mohl seznámit s význačnými postavami současného kulturního dění. Nakonec ho ubytovala u sebe a Gideon v Praze studoval současně gymnázium a konzervatoř.

David Fligg mohl čerpat z nezveřejněných nahrávek vzpomínek Lízy Kleinové, které mu poskytl Peter Ambros, autor knihy o této Gideonově sestře Život hraný z listu (česky 2008). To mu umožnilo zbavit se přílišné úcty, geniální Gideon je díky sestřiným vzpomínkám mladík jako ostatní, který kromě hudby musí také vyzkoušet účinky alkoholu. Fligg se věnuje i jeho výraznému vzhledu – na současníky působil jako filmová hvězda – i tomu, jak o sebe dokázal pečovat. Dozvídáme se tak, že na prázdninovou cestu do Itálie se vybavil ne méně než osmnácti kravatami. Před nástupem nacistů dostudoval konzervatoř, jeho mistrovský koncert ocenily nadšené kritiky v tisku. Pak se pro něj veřejné možnosti postupně uzavřely.

Fligg popisuje podzemní svět kulturymilovných pražských Židů. Jestliže před válkou chodili sourozenci Kleinovi průměrně na dva koncerty za večer a doma byli jen zřídka, teď jim zbyly bytové koncerty. Konaly se ve spřízněných domácnostech, odpoledne, zdarma, a ve snaze nepřilákat pozornost úřadů. Kniha vyniká dobře zdokumentovanými popisy toho, co znamená hudba pro lidi v ohrožení. Prostřednictvím autentických svědectví vyniká její specifická síla, v normálním životě někdy přehlížená. Gideon Klein svou poslední skladbu před odjezdem do Terezína nedopsal, přesto je působivá a dodnes se hraje.

V Terezíně Gideon Klein pokračoval ve svém vášnivém životě skladatele a interpreta, ovšem za výrazně ztížených podmínek. Podařilo se mu v sokolovně za hranicemi ghetta objevit poškozený klavír s chybějícími klapkami a strunami, který byl do ghetta propašován. Klein klavír zprovoznil, i když umístit ho musel na třech stoličkách, protože nohy scházely. Na tomto nástroji, ukrytém na půdě hromadných ubikací, pak hrál užaslým posluchačům díla Bacha a dalších mistrů. Vlastní hudbu komponoval v komůrce zamořené pachem z přilehlých záchodů, s oknem bez skla, utěsněným slamníkem. Když mu prsty „přimrzaly ke klávesám“, chodil se ohřát do vedlejší kanceláře. Účastnil se provozu terezínského oddělení pro trávení volného času a podílel se tak na energické, i když zoufalé snaze naplnit život nedobrovolných obyvatel Terezína. Po třech letech pobytu už duševně trpěl a uvažoval, jestli bude vůbec schopen pokračovat v normálním životě, pokud se vrátí. To už pohádka nebyla, ostatně pohádky mívají dobrý konec.

Jeho sestra Líza na rozdíl od něj přežila. Až po válce se dozvěděla, že většina skladeb, které Gideon napsal, byla věnována právě jí. Věnovala se propagaci Kleinova díla a také díky ní se podařilo udržet jeho jméno v paměti a jeho skladby při životě. Co se týká jeho interpretačního mistrovství, vzhledem k okolnostem neexistuje jediný zvukový záznam. I u nacistického propagačního filmu o šťastném životě v Terezíně, který měl balamutit světovou veřejnost, v němž Klein vystupoval, zvukový záznam chybí. Je smutně charakteristické, že Gideonův příběh zpracoval britský muzikolog, stejně jako příběh Lízy Kleinové německý novinář slovenského původu. Samozřejmě se to dá brát jako doklad toho, že hudba a potažmo kultura nezná hranice, národnosti a rasy. Skutečnost je ale zkrátka taková, že holokaust pohltil mnoho lidí z Kleinovy generace a podstatně přepsal mapu české kultury. A připomínat Gideona Kleina znamená vnášet ho jaksi zvenčí tam, kam odjakživa patřil. Je potřeba připomínat si, že si svůj osud nevybral. Na rozdíl od toho, jak mu čelit.

Když Gideon Klein čekal mezi nahými vězni ve Fürstengrube na přijímací procedury, v místnosti byl klavír. Dozorce vyzval vězně, aby někdo z nich něco zahrál. Kdyby Gideon zvolil skladbu německého skladatele, polepšil by si. S ohledem na to, že většina přítomných byla českého původu, vybral si skladbu českého autora.

 

 

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.