Představovat Vladimíra Boudníka, malíře, grafika, ale i autora textů jak prozaických, tak manifestačních, jistě netřeba, udělal to za nás nejen Bohumil Hrabal, ale i film a divadlo, nemluvě o Boudníkových uměleckých dílech. Boudník ale vedle literárních útvarů – mezi ně počítáme i jeho velice osobité manifesty explozionalismu – napsal opravdu i spoustu dopisů. Popravdě, nijak se tím nelišil od svých vrstevníků i minulých generací, kdy psaní dopisů k jejich životu tak nějak patřilo. Díky tomu můžeme dnes číst svědectví z první ruky, pro badatele představuje korespondence zlatý poklad, na své si ale přijdou i laici – nic z toho dnes bohužel neplatí, sociální sítě či esemesky psané dopisy těžko kdy nahradí.
Vladimír Boudník psal opravdu kdekomu, svědčí o tom i řada vydaných dopisů s různými adresáty, aktuální výbor doplněný řadou fotografií i reprodukcí Boudníkových grafik tak můžeme vnímat jako pokračování této chvályhodné série. Ještě, než se podíváme do knihy samotné, je dobré zmínit editory, otce a syna Placákovy – Jan Placák totiž ve svém antikvariátě nejen Boudníkovy dopisy sbíral, řadu „dopisových“ publikací i vydal. V ediční poznámce pak čteme, že základem tohoto výboru byly dopisy uchovávané v Památníku národního písemnictví, ale také dva svazky Boudníkovy korespondence vydané Pražskou imaginací – bohužel jak tyto svazky, tak ty vydané Placákem jsou dávno vyprodané, možná i to byl důvod k současné edici. Dodejme, že si neklade za cíl nějakou úplnost, editoři uvádí, co vše vyloučili (dopisy manželkám, právníkům, redakcím apod.), i tak je to ale četba výživná.
Nejstarší dopis je ze 4. března 1952, adresátem je Zbyněk Fišer, známý spíše jako Egon Bondy. Začíná sice docela zostra, leč výstižně: „Milý Zbyňku, s ohledem na to, že páprdovatíš, volím jemnější slova. Tvá stařeckost se projevuje mnohými znaky. Jedním z nich je ten, že si těžce uvědomuješ, že existují věci i mimo Tvou, gloriolou věnčenou postavu.“ Mohli bychom citovat dále, vzhledem k tomu, co o Bondym dnes víme, nebyl autor tak mimo. Boudník píše samozřejmě i o sobě, například tentýž den si Vladimíru Stračovskému stěžuje, že má pocit, že se „rozkládá zaživa, a to jak tělesně, tak i duševně. Je to zkrátka peklo“. Stanislavu Vávrovi (11. 4. 1953) vysvětluje, proč jej neláká surrealismus: „Osobně jsem byl ušetřen přímého vlivu surrealismu pět měsíců po odeslání prvního manifestu do Paříže (včetně redakcí a výtvarných spolků). Proč Vám toto píši? Čistě proto, abych Vám naznačil, že jsem kryt před útoky polovzdělanců, vinících mne ze závislosti na něčem, co se probudilo – vlivem zákonitého vývoje v příslušném prostředí – o několik měsíců později.“ Boudník naráží na svůj manifest i domácí aktivity, zároveň se ptá: „… z jakých důvodů stál surrealismus pochodem na místě, způsobem myšlení pohodlných polointelektuálů a intelektuálů – mám na mysli pražské surrealisty. Proč tolik otrocké pokory?“
Otrockým Boudník nikdy rozhodně nebyl, nebral si ani servítky. Oldřichu Jelínkovi si stěžuje, že byl idiot, když nutil lidi do nějaké aktivity (míněny jsou jeho venkovní akce). „Lidi jsou v podstatě zbabělci. Vidí hrdinství v tom, vezmou-li do ruky kost stehna od husy. Jak jsem mohl na nich chtít, aby malovali podle zdí?“ Zajímavé, že explozionalismus, s nímž začal koncem 40. let, jej vzrušoval ještě v roce 1957, kdy (8. června) žádá Jana Koblasu o jeho názor na tento směr, a připojuje obsáhlý výklad. Boudník ovšem není vždy na zteči, tak říkajíc, například Jiřímu Kolářovi (28. listopadu 1960) přiznává: „Mám pekelnou smůlu. Jsem primitiv – Když navštívím lidi Vašeho druhu, jasně cítím, že usměrňujete z taktnosti hovor do mezí mé psychické potence. Co jsem já schopen tlumočit – prakticky – neartikulovanými hláskovými skřeky – to Vy dokážete sdělit plnými větami.“
Začali jsme úplně prvním dopisem výboru, podívejme se tedy na poslední. Milanu Bubákovi z 24. září 1968. Píše o své finanční situaci, o tom, že málem neměl ani na to, aby dojel na vlastní svatbu. „Ale snažil jsem se vydržet,“ píše dál. „Sám víš, jak je to těžké. Nyní mám mozek jako na vodě. Je to nesmírně těžké udržet se alespoň v průměrné rovině. Dík sňatku se mi snad trochu pohne mozek. Patrně potřebuji starosti. Pohodlí a peníze jsou po čase zkáza.“ Ano, my ale bohužel víme, že zanedlouho, 5. prosince téhož roku, Vladimír Boudník, ten Hrabalův Vladimírek, tragicky zemřel.