Dylanologové – dobrodružství v Boblandu

V roce 2012 ve svém interview pro Rolling Stone načasovaném k vydání alba Tempest Bob Dylan s unaveným údivem prohlásil: „Proč vlastně o mně lidi pořád mluvěj? Copak se zbláznili?“ Dnes totiž, více než padesát let poté, kdy poprvé začal přitahovat své publikum, unikavý, neuchopitelný Dylan musí čelit již daleko brutálnějšímu a nebezpečnějšímu typu některých svých posedle urputných obdivovatelů než kdykoli předtím.
dylanJeho fanatičtí vyznavači a stoupenci mají dnes své sociální sítě a řada neméně zapálených akademiků na obou březích Atlantiku na svých počítačích rovněž masově stopuje, monitoruje a analyzuje každý krok, který Dylan udělá a každé slovo, které někde napíše, pronese nebo zazpívá. Dylanologové, kdysi takřka pejorativní termín pro samozvané „experty“, kteří se dokázali prohrabovat v popelnicích jeho domu ve snaze najít cokoli, co by šlo více či méně spekulativně interpretovat jakožto ideu, inspiraci, důkaz nebo luštitelský klíč pro nějaký mistrův obrat, frázi, počin či myšlenku ztvárněné nebo ambivalentně naznačené v jeho textech, se najednou stalo slovem se širokým kolokviálním významem, ne-li přímo slovníkovou definicí. A teď dokonce o světě Dylanových mnohdy doslova posedlých uctívačů a zbožňovatelů vyšla rovnou kniha!
V květnu vydaná práce Davida Kinneyho s názvem The Dylanologists – Adventures in the Land of Bob (Simon and Schuster, 2014, 256 s., 25 dol.) pojednává v prvém plánu o posedlosti – o tom jak se dokáže projevovat naše fascinace, a sice v tom smyslu, jak nakládáme s něčím, co upřímně milujeme, ale čemu současně ne zcela rozumíme – a v druhém plánu pak pojednává též o samotné kultovní ikoně a jeho více či méně praštěných ultra hardcore fanoušcích.
Autor vymezuje hned několik kategorií těchto posledně jmenovaných. Za prvé jsou zde stalkeři, kteří Zimmieho fanaticky následují na jeho turné po celém světě v naději, že zachytí jeho (nepochybně přímo jim věnovaný) pohled do očí ve skrumáži dole pod pódiem. Potom jsou zde sběrači (hoarders), kteří posedle hromadí pirátské náhrávky z koncertů, setlisty a fanziny. Třetí skupinou jsou dešifranti (decoders), kteří se dokáží prohrabovat v těch zmíněných popelnicích anebo kteří doslova prosívají nesčetné tituly s Dylanem souvisejících publikací anebo rozebírají jeho texty ve snaze rozlousknout domněle skryté významy, které jejich hrdina dozajista zašifroval do svých písní.
Podle autora jsou to právě tito dešifranti, kteří jak Dylana, tak i jeho méně fanatické příznivce štvou nejvíc. „Ze všech těch maniaků, kteří Dylana pronásledují, tito ,analytikovéa amatérští kritici napáchali nejvíce škod pokud jde o pověst jeho fanoušků,“ píše Kinney. Připomeňme, že jiní autoři použili pro tentýž fenomén slov ještě tvrdších. Greil Marcus, skvělý americký kritik a kulturolog, sám o sobě velmi erudovaný dylanista, svého času napsal o Dylanových nejentuziastičtějších fanoušcích toto: „Tihle nejsou jenom ti nejhorší – oni jsou přímo ti nejstupidnější.“ A samotný Dylan se v roce 2001 o této skupině „železného jádra“ svých příznivců vyjádřil neméně nelichotivě: „Dokonce ani nevím, jestli bych porozuměl svým vlastním písním, kdybych uvěřil všemu tomu, co o nich napsali tihle imbecilové, kteří především nemají ani potuchy o tom, jak se takový song píše.“ S použitím kvasi-narativního stylu Kinney začíná pojednávat své téma nejprve v Dylanově rodišti, minnesotském městě Hibbing a postupně, kapitolu po kapitole, věnuje postřehům a profilaci životů, motivací a aktivit jím zkoumaných samozvaných dylanologů. Když si přečteme několik z těchto jejich výpovědí, není ani pro nás příliš těžké vcítit se do pocitů samotného Zimmieho, který kdysi prohlásil na adresu svých oddaných fanatických zbožňovatelů: „Realizujte se, proboha, ve svém vlastním životě. Sami sobě škodíte. Marníte svůj vlastní život!“ Kinney tento závěr takto explicitně neformuluje. Jeho kniha je vlastně podobná dylanovskému songu – maluje jakýsi obraz a je na vás jak si jej subjektivně interpretujete. Nicméně, subliminálně jeho názor vyznívá takto: život dylanologa je zhusta životem promarněným. Jejich příběhy jsou často opravdu tristní. Jakási fanynka stopem jezdila na každou štaci jednoho Dylanova amerického turné tak dlouho, až padla za oběť sériovému vrahovi. Jiný superfanoušek spáchal sebevraždu. Další přišli o iluze a teď se diví jak si doslova zpackali svůj život. „Proč mám ze života takový chaos?,“ svěřil se autorovi jakýsi Charlie Cicirella ve chvíli nervového zhroucení při čekání na Dylanův koncert v prosinci 2005. Řekl mu přitom, že když slyšel Dylana poprvé, bylo to vůbec prvně, „kdy jsem se najednou necítil osamělý“.
Některé z těchto výpovědí jsou opravdu vygradované. Vrcholem je zřejmě nechvalně proslulý Alan Jules Weberman, původce garbology, onoho hrabání se v umělcových odpadcích, ve snaze zjistit, co se mu honilo při tvorbě hlavou. Mimochodem, tentýž Weberman, lépe ohlídaným copyrightem názvu své e-knihy Right Wing Bob (2009), sebral vítr z plachet Seanu Curnynovi, který do té doby autorsky provozoval ideologicky velmi originálně orientované webové stránky stejného názvu. Dle vlastních slov (a sám potvrzuji, že erudovaně) si předsevzal čelit setrvalým bludům, tvrdícím, že Bob Dylan „patří“ levičákům. Pro případné zájemce dodám, že Curnyn dnes píše pro The Cinch Review a jeho skvělé archívní příspěvky ze zaniklého webu Right Wing Bob lze snadno přes odkazy dohledat. Ale zpět k Webermanovi. Autor jej popisuje coby zamrzlého hippieho a doslovný repozitář tvrdých drog, který „trávil hodiny a hodiny posloucháním Dylana, kdy přitom polykal ritalin, LSD, meskalin a kouřil jointa za jointem se záměrem Dylana ,rozlousknouta poté skončil zmíněným probíráním se Dylanovými popelnicemi, pořádáním nikým nechtěných ,narozeninovýchmejdanů před umělcovým domem a stále více paranoidním stalkingem jeho osoby.“ Výsledem jeho pomatených „studií“ byly postuláty typu, že Dylan propadl heroinu anebo, že píseň Blowin’ in the Wind je rasistická litanie. On sám se dnes k tomu v této knize vyjadřuje takto: „Celej svůj zkurvenej život jsem promarnil v těchle sračkách…“.
dylan_2Ne všechny dylanology však Kinney portrétuje takto skepticky. Mitch Blank, například, je skutečným encyklopedikem, pokud jde o Dylanovu tvorbu, což ho motivovalo etablovat se jako profesionální hudební historik, kterého dokonce režisér Scorsese konzultoval pro svůj pověstný dylanovský rockument No Direction Home. Scott Warmuth zase napravuje reputaci všech dalších, kteří jsou jako on posedlí stopováním literárních odkazů a narážek v Dylanových textech. Na svém blogu, někdy až k nesnesení nudném pro jeho dlouhé seznamy vysvětlivek a poznámek pod čarou nebo kontextuálních referencí, kterými hnidopišsky podporuje svá tvrzení a objevy, stejně jako pro nekonečné debaty o tom, zdali je či není Dylan plagiátorem, však razí tuto tezi: Dylan aranžuje své výpůjčky a literární odkazy do jakési koláže se skrytou strukturou a tím vytváří na pozadí svých slov nové, subtextuální poselství.
Stylově autor sáhl k angažovanému, novelistickému přístupu k psaní, v němž předkládá svá pozorování. Většinou to funguje, avšak některé pasáže přímo volají po hlubší analýze. Jeho náhodná poznámka o tom, že většina Dylanových bootleggers, tedy lidí, kteří ilegálně pořizují nahrávky z jeho koncertů, jsou muži, by přece jenom stála za zdokumentovanou validaci. Kinney se rovněž nikde nepouští do zkoumání hlubších patologických impulzů stojících na pozadí fenoménu dylanologie. Stejně jako neanalyzuje pochybné morální či právnické aspekty pořizování neoficiálních bootlegů. Tedy to, co by bylo lze kvalifikovat buď jako autorovo právo na soukromí či, naopak, jako právo publika k přístupu k hudebnímu materiálu. V knize Dylanologové tedy jde spíše o popularizačně pojatý portrét Dylanových ultraortodoxních fanoušků než o fundovaný socio-antropologický rozbor toho co takové „fandovstí“ může znamenat. Nicméně, cenné vhledy Kinneyho práce přináší implicitně, a to přinejmenším ve dvou velmi citlivých oblastech – Dylanově konverzi ke křesťanství v 80. letech a relativně nedávno vznesených obviněních z jeho údajného plagiarismu – nejen v hudbě ale i v jeho skvěle napsaných pamětech Chronicles, Volume One (Simon and Schuster, 2004).
V kontextu tématu této knihy byla údajná Dylanova zrada spáchaná na jeho fanoušcích v důsledku jeho religiózního „born again“ prozření vlastně plusem. Filozoficky dal Dylan s přímo horečnatým zápalem košem oněm demagogickým příznivcům, kteří, jak říká Kinney, „se v 60. letech cítili stát na jeho straně, když to byl on, kdo ukazoval prstem na druhé, kterým nic tehdy nedocházelo… A on najednou začal ukazovat na ně samotné, na své vlastní oddané stoupence!“ Na pozadí útržků Dylanových textů z té doby, jiný zde citovaný dylanolog, Peter Stone Brown, už přímo konstatuje: „Žádný jiný performer nevyjebává se svými fanoušky tak jako to dělá Bob Dylan!“
Mohlo by tedy údajné Dylanovo plagiátorství být prostě jenom další formou jeho „vyjebávání“ s příznivci? Kinney nabízí spektrum podchycených názorů. Sahají od deziluzi propadlého básníka Roye Kellyho až k zarytým stoupencům, třeba úspěšnému autorovi Jonathanu Lethemu. Pro samotné dylanology, o nichž Kinneyho kniha pojednává, je tento ideově-tematický „outsourcing“ vlastně jen další vítanou příležitostí, jak se v Dylanovi ještě hlouběji prohrabávat. Podle názoru mnohých Dylanovy novější písně stejně jako jeho autobiografie, naznačují jeho použití velmi komplexní a systematické „kolážové“ metody, křížovou integraci inter-textuálních odkazů, chcete-li, a nikoli přímou transkripci již existujícího materiálu. Je- -li to plagiátorství, potom jde o takové, jež staví na ryze umělecké premise a autorově tvůrčím záměru.
Knihu Dylanologové dočtete s jistou nostalgií. Je přece očividné, že nekonečně dlouho dumat nad něčím tak náhodným nebo intuitivním jako je třeba setlist skladeb z koncertu na jedné štaci turné je naprosté plýtvání duševní energií. Někteří z v knize citovaných subjektů si to samozřejmě dobře uvědomují. Kinney cituje jednoho z nich, který vtipkoval o tom, že neví, co je horší. Vzbudit se jako alkoholik anebo se stát editorem nějakého dylanovského fanzinu? Mnozí z nich, a to i pár akademiků, v podstatě podřídili své životy životu svého inspirátora a stali se něčím jako jeho neoficiálními, dobrovolnými zaměstnanci. To ale neušlo ani samotnému jejich idolu. „Existuje celej svět učenců, profesorů a dylanologů a cokoli udělám, nějakým způsobem je to ovlivní. A řeknu vám, určitým způsobem jsem jim vdechl život. Beze mne by byli ničím!“
Kinneyho knize se podařilo výstižně portrétovat rozdíl mezi dávnou Dylanovou posedlostí Guthriem a posedlostí nejextrémnějších z ultradylanologů. Svoji vlastní posedlost Dylan dokázal záhy přetransformovat do skvostného tvůrčího rozletu. Dylanology jejich vášeň uvěznila v katakombách. Jsou velmi aktivní, ale nakonec je jejich vztah zadusí. V určitém momentu musí Dylanův fanoušek z rozjetého vlaku „vystoupit“. Stejně jako to udělal sám Zimmie v případě Woodyho Guthrieho. A to je paradoxem u mnoha postav, které Kinney ve své knize popisuje. Poslouchají Dylana tak dlouho a přesto jako by neslyšeli vůbec nic z toho, co říká.

Přidat komentář