Jaroslav Foglar je i dvacet let po smrti na roztrhání! V Akropoli vydali nedávno knižní aktualizaci příběhů slavné rychlošípácké pětky (Rychlé šípy a jejich úžasná nová dobrodružství). V Albatrosu vycházejí znovu Foglarovy spisy (zatím sedm svazků, včetně pozoruhodného Dobrodružství v Zemi nikoho), ilustrované aktuálními borci a borkami, jako Jiří Grus, Jindřich Janíček, Ester Kuchynková nebo Pavel Čech. Ten posledně jmenovaný pak uvedl předloni na trh album O Červenáčkovi, které si hraje s možností „co by, kdyby“. A teď další příspěvek v řadě, a znovu komiks: Rváčov, díl první. Scénář napsal Džian Baban, proslavený spoluprací s Vojtěchem Maškem na trilogii v hlavní roli s Fredem Brunoldem a jeho monstrkabaretem; kresbu dodal Richard Fischer, známý čtenářům UNI z populárního seriálu „Já to slyšel…“. Jaký song si dal v duetu s Babanem?
Tentokrát přišli na řadu Vontové. Fikční postavy, které vyběhly z Foglarových knih nadšeně rovnou do světa. Úvodem komiksu totiž čteme, že album pracuje s reálnou látkou, „se vzpomínkami pamětníků takzvaného postvontského hnutí, které existovalo v 80. a 90. letech 20. století na Starém Městě pražském“. S tím časem a prostorem je to ale nejisté. První desítky stránek se čtenář trochu ztrácí: 1954, 1961, 1983, 1998, 2020; Dubenec u Dvora Králové, Brdy, Praha. Hlavně ta část města od Rozdělovací (Eliščiny, později Revoluční) třídy směrem ke Stalinovi nalevo: takzvaná Stínadla. Domovské rejdiště všech těch liminálních figur, konspiračních hráčů a neohrožených dobrodruhů, kteří jsou doma ve sklepeních a na půdách, ve výšce a v hlubinách. Ne že by ulice byla nuda, ale je na ní vidět. To se za stalinismu a pokročilé normalizace rozhodně nehodilo. Na vykreslení ohavných domovnic-bonzaček a sadistických fízlů si dal Fischer obzvlášť záležet.
Vontové, respektive Postvontové patřili spíš k undergroundu, do ilegality. Proto jim šla moc po krku. Vlastně jim šel po krku nepřímo i jejich stvořitel, Jaroslav Foglar, minulým režimem důkladně škrtnutý a začerněný; jeho úzkost měla ale jiný zdroj: nechtěl dělat svým fanouškům problémy, nechtěl přitahovat pozornost, a taky se bál, že jeho ideály jsou po dekádách už jinde. V albu je jeho prodlouženou rukou jistý Smrčina, jasně nejbizarnější figura Babanovy a Fischerovy knihy; latentní homosexuál, který se v mrazu v dešti vždycky producíruje v hluboko zaříznutých džínových trenkách. Ostatně efebofilní homosexualita je v podtextu Foglarova psaní jako doma, stačí vyvolat na scénu třeba přízračného Rikitana. A aby toho pronásledování nebylo málo, nevraží na sebe i různé vontské skupinky; hnutí vlastně nemělo žádnou hierarchii, fungovalo anarchistickým samospádem, chaoticky. A chaos pak sídlí v albu ještě někde.
V jedné z úvodních scén sletí jistý Migrén do hluboké studny. Někdo mu k tomu fatálnímu pádu pomohl, a cítí pak za své selhání vinu, ale o to moc nejde. Víc jde o zmatek, který se těžce zraněnému klukovi postupně rozroste v hlavě. Jeho postava jako by najednou viděla dál, hlouběji, skrz kamenné zdi. Jako by Vontové měli své předchůdce v minulých stoletích, v různých tajných společenstvích a zašifrovaných bratrstvech. Jako by tu byli odjakživa. Proto jejich zájem o skrytá místa v podzemí nebo místa s tím nejlepším výhledem, jako na špicích vysokých věží, kterých je ve Stínadlech po ruce víc než dost. Aby viděli a nebyli viděni; aby mohli předávat tajné vzkazy: paměť, tradici. Odtud bere příběh atmosféru, jistou magii. Nikoli z mocenských tahů neomalených šmíráků, práskačů a dalších osobnostně rozkotaných, zamindrákovaných zrůd, které si minulý režim pěstoval a hýčkal jako bojovníky z frontové linie.
Fischerova kresba má někdy dynamiku podobnou té, kterou pěstuje ve svých komiksech zmíněný Pavel Čech. Některé postavy a tváře připomenou rukopis Renáty Fučíkové. Některé sekvence vypadají jako kolážované nebo montované. Je to vlastně výtvarně dost nejednotný styl, místy rozmlžený tak, jako by v jedné postavě hostovaly dvě tři další. Někdy je kresba na hranici karikatury, jindy působí poněkud bizarně (viz Krušina). Ale někdy tyhle ohlasy a různosti, výtvarné kazy a naivně vyznívající nepřesnosti příběh spíš posilují, než by mu braly. Podobně jako řada dalších, ještě nerozvinutých motivů ve scénáři. Rváčov totiž čeká pokračování. V něm možná dojde zhodnocení úvodem naznačené široké časoprostorové rozpětí, ale i další body, o které dějová linka v první části jen zavadila, jako postava Anny-vizionářky a jejího ochránce. Zatím je tenhle komiks ve srovnání s jinými (Oskar Ed: Můj největší sen, Sestry Dietlovy aj.) poněkud mělčí. Takový lepší průměr…