Před osmi lety vydala pseudonymní Emma Kausc sbírku básní (Cykly), loni pak první prózu. Jmenuje se Narušení děje. To zní slibně, nosně. A slibná je hned první kapitola románového textu. Chlápek noruje pod vlastním domem. Buduje labyrint, trochu doupě podle vzoru Franze Kafky. Čím víc práce, tím větší riziko; čím víc života na té odlehlé straně skutečnosti tráví, tím je tma kolem něj hustší. Pak střih: na scéně jsou dcera s matkou, přetahují se o moc i emoci, vyříkávají si život i smrt. Pak další střih: na scéně milenecká dvojka, mají se k sobě jako duše k tělu, jenže pak se jedna komponenta – ta „narušená“, jak se píše v názvu knihy – z příběhu cíleně odpojí a zmizí za obrazy, vzpomínkou, zoufalstvím. Pak znovu střih: filmová herečka řeší s glaciologem a dalšími klimatickou bídu, píšou různými hlasy rekviem za mizející ledovce na Islandu. Pak ještě jeden střih…
Kompozičně má próza Emmy Kausc blízko k Milanu Kunderovi; je to racionální rozvrh, předem daný koncept, spíš intelektuální skládačka. Člověk tady nemá příběh, je sám příběhem, vyprávěním; je trochu zajatcem, loutkou, kterou si autorka vodí, jak libo. Funguje tady zrcadlení, prolínání, repetice, paralelně se odvíjející příběhové linky, které na sebe pomrkávají, posilují se i oslabují. Fatalismus se střídá s galaktickým mysticismem, měřítka se mění jako na orloji. Stylem i jazykem je to ale dost průměrná, skoro odbytá práce plná automatismů, stereotypu, nejrůznějších frazeologických tiků typu „dává to smysl“. Zadní strana obálky anoncuje rovnou „originální vypravěčku“. Původní v čem? V autorském vidění, tvůrčí senzibilitě, jazykové kreativitě? To už je mimo úplně. Stačí postavit vedle téhle prvotiny skutečné originály z posledních dekád, jako Kratochvila, Ajvaze, Ouředníka, Topola – anebo Hodrovou, Bellovou, Kábrtovou, Hůlovou.
Kausc ve svém vyprávění sází na aktualitu. V obsahu i formě. Motivy vyzobává z globálu, od stejnopohlavní lásky přes destrukci životního prostředí po dostředivost, posedlost vlastním pomláceným nebo rovnou rozmláceným já. Kolážuje, slepuje fragmenty, těká a mudruje, míchá časy i prostory, pátrá po tom, kde vlastně v tomhle světě koření – a jak jsou ty kořeny pevné, jak jsou hluboko, jak jsou schopné nasávat živiny. „Trauma vezme člověku jistotu, že je hlavním hrdinou svého příběhu.“ Je úplně fuk, jestli jde o prózu autofikčního typu, kde si to přes napsané postavy vyříkává autorka hlavně sama se sebou. Důležité je, co a jak si vyříkává. Autorka možná napsala knihu, která jí pomohla srovnat si hlavu i srdce. Podobně jako Marek Torčík v románu Rozložíš paměť (2023). Zapsala své hledání a nalézání, svou lásku i nelásku v proudu času. Literatury tady ale čtenář moc nevidí. Nanejvýš sem tam obraz, myšlenku, větu. Ovšem Emma Kausc je ročník 1998. Takže „možnosti tu jsou“…