Ani za dlouhých sto deset let, která letos v květnu uplynula od jejího narození, nestačily knihy britské spisovatelky Daphne du Maurier zestárnout. Klidně by je mohla napsat dnes a nikdo by nic nepoznal. První dáma světového thrilleru má na svém kontě jak povídku Ptáci, tak romány Hospoda Jamajka a Rebecca (Mrtvá a živá). Tedy všechno díla, která legendárním způsobem zfilmoval režisér Alfred Hitchcock. Sama byla považována za tajemnou bytost plnou protikladů, přitažlivou a odtažitou zároveň.
„Zvědaví Amerikáni se sjížděli v početných skupinách, namířili si to rovnou k domu a vyptávali se: ,Haló, bydlí tady autorka Mrtvé a živé?‘ Nedařilo se udržet je v uctivé vzdálenosti, nápis SOUKROMÝ POZEMEK, NEVSTUPUJTE! na bráně nepůsobil. Houfně přijížděli parkem ve svých džípech. Vyrobili jsme ceduli s nápisem POZOR, ZLÝ BÝK!, ale ani ta je neodradila. Slétali se na dům jako kobylky a dívali se zvenčí do oken.“ Tak vzpomínala dcera slavné autorky na rok 1941, kdy tradiční domov rodu s hrdým predikátem „du Maurier“ v malebném Cornwallu na jihozápadě Velké Británie oblehli mladí američtí vojáci. Rok předtím totiž v kině viděli strhující filmový přepis knihy Rebecca (u nás známější pod názvem Mrtvá a živá) v Hitchcockově režii s Laurencem Olivierem v hlavní mužské roli. Je ale určitě mnohem víc upoutala ústřední ženská úloha, již ztvárnila šmrncovní – a na svou dobu velmi moderně hrající – Joan Fontaine.
Nikdy jsem neviděla strašidlo a nikdy jsem se nevěnovala spiritismu nebo okultním vědám, ale fascinovaly mě záhadné momenty v lidském životě. Mám silně vyvinutý smysl pro vše, co se vymyká našemu běžnému vnímání a chápání. Možná to způsobuje můj enormně vyvinutý pocit, že žiji v postavách, které vytvářím.
Na plátně se zdánlivě vše točí kolem novomanželky, jejíž entuziasmus zvolna uvadá ve stínu mužových vzpomínek na jeho přechozí, tragicky zemřelou ženu Rebeccu. Avšak skutečným protagonistou je ponuré sídlo Manderley, tyčící se – jak už to staré kamenné domy na anglickém venkově umějí – s hrozivou majestátností jako nezdolatelná a neodstranitelná překážka pro ty, kdo by náhodou chtěli začít znovu. Nikdo nevěděl lépe, jak se v takové vznešené kobce žije, než Daphne du Maurier, vyrůstající v navlas stejném „hradu“ poblíž města Fowey. V reálu neslo sídlo název Menabilly a citlivá umělkyně ho stejnou měrou milovala i nenáviděla. Do příběhu o souboji novopečené lady de Winter s její mrtvou sokyní vložila leccos z vlastních pocitů.
Neviditelná, a přece všudypřítomná postava první ženy Maxima de Winter, panovačné Rebeccy, se do určité míry podobá spisovatelčině matce, ale ještě víc jejímu otci, oblíbenému herci Geraldovi du Maurier. Daphne tátu zbožňovala, jenže to byl klam a mam, mající zakrýt rozporuplný vztah, v němž se pravděpodobně tajilo víc než pouhé soužití rodiče s dítětem. Ačkoliv neexistuje důkaz, že by překročili mez, musela se Daphne z nezdravé závislosti na siru Geraldovi vypsat v románu Vzestup Juliův, kulminujícím v okamžiku, kdy otec utopí svou dceru, jelikož neunese pomyšlení, že by se ocitla v náručí jiného muže. Knížka vyšla dva roky po autorčině svatbě se sirem Frederickem Browningem, kterého si klidně můžeme dosadit místo fešáka Oliviera do role Maxima de Winter v románu Mrtvá a živá. Když se Gerald dozvěděl, že se Daphne bude vdávat, údajně propukl v pláč se slovy: „To není fér!“ Krátce nato zemřel, čerstvý šedesátník. Daphne to zdrtilo, také jí však spadl kámen ze srdce.
Deborah napadlo, že je čas k modlitbě. Květy leknínů se zavíraly. Zčeřená hladina se zklidnila. A ta temná díra uprostřed jezírka, ta černá nehybnost v místě, kde je voda nejhlubší, to je určitě trychtýř, který vede do království ležícího pod ním. Tímto trychtýřem odcházejí obětované poklady. Před chvílí se do hlubin ponořil špaček tužky. Nyní ho už jeho druhové přijali mezi sebe jako jednoho z nich. Tohle byl jediný zákon jezírka, žádná jiná přikázání tu nebyla. Když měla za sebou představu toho studeného letu střemhlav, Deborah si uvědomila, že měkkost vítající vody by odplavila všechen strach. Šplouchla by jí do obličeje a očistila jí oči; nebyl by to skok do tmy, nýbrž do světla. Kdyby dokonce vnikla hlouběji do jezírka, nezčernalo by ještě víc, ale naopak zesvětlelo, bylo by zlatozelenější, a bahno, o kterém si lidi vyprávěli, že tam je, by bylo jen na obranu proti cizím. Ti, co k jezírku patřili, kteří ho znali, by zamířili rovnou k prameni, kde byly jeskyně, fontány a duhová moře. Rozkládaly se tam pláže s nejbělejším pískem. Hrála tam tichá hudba.
Daphne du Maurier měla tajností na rozdávání a nezřídka se cítila podobně jako v této pasáži z její – až poeovsky mystické – povídky Jezírko. Ostatně povídková tvorba pro ni byla hřištěm, kde mohla předvést všechen svůj talent, ale také emoce. A přece o ní ani o jejích postavách nikdy nebudeme vědět vše; vždy před námi něco schovají, aby zbylo na příště. Snad díky tomu se k příběhům jako Cizinec, Jabloň, Zavírající se dveře či Monte Verita můžeme stále vracet. Nejsou to ovšem návraty bez rizika: většina z toho, co tahle dáma napsala, čtenářem hluboce otřese.
Například povídka Teď se nedívej s pointou natolik šokující, že po jejím přečtení pár dní nebudete spát. Stejnojmenný film Nicolase Roega z roku 1973 proslul milostným aktem, o němž se tvrdí, že ho herci Donald Sutherland a Julie Christie ani trochu nemarkýrovali. A přesto si ten biják málokdo dá dvakrát. Tak děsuplný konec zkrátka nikdo předtím ani potom nevymyslel. Kam se hrabou Ptáci – mnohem krotší historka, která spisovatelku vynesla na výsluní díky filmovému zpracování Alfreda Hitchcocka a scenáristy Evana Huntera, jímž nebyl nikdo jiný než pozdější detektivkář Ed McBain.
Většina lidí viděla Hitchcockův film Ptáci. Děj byl přenesen do Ameriky a byla změněna postava vypravěče. Nápad napsat tuto novelu se zrodil při mých každodenních procházkách podél cornwallských útesů. Viděla jsem rolníka orajícího svá pole. Traktor doprovázelo hejno řvoucích a ječících racků. Když se střemhlav vrhali na červy a hmyz, napadlo mě: „A co když jim jednou nebudou červi stačit?“
Dějiny kraje svého mládí, jehož odvrácená stránka ji evidentně fascinovala, vylíčila Daphne v knihách Mizející Cornwall a Začarovaný Cornwall. Nemluvě o Hospodě Jamajka, temné baladě o osiřelé dívce, která přijíždí na anglické pobřeží, aby zjistila, že strýček hostinský po nocích potápí a vykrádá okoloplující lodě. Později se autorka do Cornwallu vrátila, konkrétně do Kilmarthu, zvěčněného v pozoruhodném románu Dům na pobřeží, kde se hrdina pod vlivem halucinogenní drogy přenese do cornwallského středověku. A právě na této knize – stejně jako na šesti souborech mnohdy fantaskních povídek – lze nejlépe ukázat, co snad není úplně zjevné: nebýt Daphne du Maurier, jejích příjemně mrazivých světů, úžasného nadání a vypravěčské bravury, nebyl by zřejmě ani žádný Ray Bradbury a už vůbec ne Michael Crichton. Ne náhodou se často cituje zvolání Louise Aragona: „Když čtu její novely, přestávám mít chuť dál psát, protože to už považuji za zcela zbytečné!“
Literární teoretici nás poučují, že je třeba důsledně oddělovat tvůrce a dílo. U Daphne by to nešlo ani náhodou. Co třeba s takovou povídkou Modré čočky, v níž vinou špatného nasazení čoček po operaci očí vidí pacientka místo lidí samá zvířata, a když je chyba napravena, spatří v zrcadle svůj vlastní výraz – výraz vyplašené laně? Dnes už víme, že kromě složitého vztahu s otcem a delšího nemanželského poměru měla lady du Maurier také aférky se ženami, pro něž sama sebe označovala jako Benátčanku (poetické jméno pro lesbičku). Přibližně od svých dvaadvaceti se považovala za kluka, který uvízl ve špatném těle. Jen si povšimněme, s jakou samozřejmostí psala v mužském rodě…