Knížka vzpomínek rock’n’rollového průkopníka Pavla Sedláčka má pár much. Ale stojí za recenzi. Ony nedostatky se dají omluvit. A každé autentické svědectví o dobách nenormálních a nemorálních se počítá. Je nutno uchovávat onu „paměť národa“. Lidé totiž snadno a rádi zapomínají.
K těm „muškám“, které musí každý poctivý recenzent zmínit, neb je zodpovědný čtenáři, jakkoliv je mu dílko sympatické: Nevadí, že se Pavel Sedláček vytahuje jako malé triko, což sám konstatuje, a omlouvá se za to v knize hned několikrát. Od vychloubaní tak nějak memoáry jsou a bez nutné trochy ješitnosti by je nikdo nepsal. Mnohé se Sedláčkovi v životě a tvorbě povedlo a jak praví známý bonmot, člověk se musí pochválit, protože nikdo jiný to za něj neudělá. Spíše je škoda, že knížka není opravdu ucelenými paměťmi, to spíše sepsáním několika (ač důležitých) historek ze života. Bylo by zajímavé dozvědět se z úst jednoho z hybatelů scény detailnější a zasvěcenější informace o pozadí a formování zdejší bigbeatové scény, o letech v Semaforu, historických nahrávkách, zákulisí natáčení filmů, ve kterých měl Sedláček cameo… Autor tato zajímavá témata ovšem většinou odbude stručným konstatováním, že byl při tom.
Na druhé straně je záslužné, když Sedláček podrobně popisuje například svoji kriminalizaci kvůli „zločinu“, nákup bazarového auta „na Západě“, tedy obejití tehdejších celních předpisů. Odseděl si tehdy asi devět měsíců a vyzkoušel práci horníka (což vůbec nepovažuje za špatnou zkušenost). Historka totiž dokumentuje nejen poťapanost „socialistického devizového hospodářství“, ale především to, jak komunistický režim pod různými záminkami, s využitím sítě udavačů, rovnal do latě kohokoliv, kdo vystrčil hlavu nad průměr. Vydělil se z poslušného davu a mohl mít „vliv na vývoj socialistické mládeže“. Aby si ti umělci o sobě moc nemysleli a nenarostl jim hřebínek. Hůl, nějaký absurdní zákon, jaký v totalitě porušoval kdekdo v čele s nedotknutelnými funkcionáři, už si režim snadno našel.
Nadpočetné jsou naopak výčty milenek. Je jasné, že muži mívají nějaké ženy (a naopak), a gentleman o tom diskrétně mlčí. Nebo kapitolky o „slavných kamarádech“, ze kterých se ve většině případů nic nového nedozvíme. Hlubší reflexe vlastní tvorby by byla zajímavější, ale nešť.
V knize se tu tam zopakují odstavec nebo část věty, jak ji autor zřejmě přehodil na místo, které se mu zdálo vhodnější, a poté zapomněl umáznout z původního místa. Což je ovšem snadno odpustitelná prkotina.
Rozpaky budí některé do knihy vnořené „glosy Jirky Mejstříka“. Glosa O ženách a šedesátých letech opakuje pár notoricky známých informací, třeba o hnutí hippies, což může být užitečné pouze pro velmi mladého čtenáře, který se absolutně nezajímá o muziku. Jenže takový zřejmě nesáhne po autobiografickém svazku muzikanta. Samoúčelně působí i glosa O duchu doby. V terminologii dějin starověku má Mejstřík navíc jisté mezery. Například sumerské cihlové svatyně vážně nelze považovat za „megalitické stavby“. Už jen z ohledu na význam slovního spojení mega-lithos, to kdybychom odhlédli od faktu odlišnosti megalitické kultury a raně mezopotámských civilizací. Čímž ale nemají být nijak snižovány Mejstříkovy zásluhy na vzniku knihy. Jeho postřehy o Sedláčkově osobnosti jsou naopak jistě trefné, pro čtenáře zajímavé. A přestože jde o odbočku mimo téma, Mejstříkovi nutno podtrhnout a podepsat připomínku poznatku starověkých Řeků, že „lidé v demokracii musejí být znalí věcí, o kterých rozhodují“. Jak to dopadne, pokud znalí věcí nejsou a nechají se nalákat na chléb a hry, je ostatně znovu vidět.
Největší přínos knížky? Jde o autentické svědectví zdravého rozumu z onoho „neintelektuálského“ spektra. Což není míněno hanlivě, ale pochvalně. Nehrozí tu totiž překlopení v pseudointelektuálštinu. Sedláčkova vzdělaná (absolvent ČVUT) lidovost a přirozená sociální inteligence je uvěřitelná. Hned v úvodu, když vypráví o mamince, zdravotní sestře, dojde na chválu vakcín. Sedláček se žádnými konspirátory a antivaxery zblbnout nenechal. Oba autoři také samozřejmě mají vyhraněný postoj k obludné komunistické ideologii. I k barbarskému impériu z Východu, permanentně ohrožujícímu evropskou civilizaci.
Nezpochybnitelně obdivuhodný je i fakt, že Sedláček memoáry zaznamenal po osmdesátce, jako stále aktivní muzikant. Dožít se takového věku, je člověk rád, pokud udrží moč, natož myšlenku. Občasné odbíhání od tématu je v řádu věci, a nijak zásadně nevadí. Sluší se smeknout pokrývku hlavy a popřát vše dobré. Ta knížka stojí za přečtení.