FEJETON
Na té výstavě jste se mohli ponořit do moře paměti. Jmenovala se nenápadně Edice. A ve výstavní síni pražské UMPRUM to na první pohled vypadalo v dubnu a květnu 2025 zvláštně. Na obou stěnách visely stovky knih – a napříč síní je cik cak spojovaly zelené šňůry. Mohlo se zdát, že jde o jakousi tajemnou instalaci.
„Snad se konečně dozvím, co to znamená,“ řekla mi starší paní u pokladny, když jsem řekl, proč jsem tady.
Bylo to přitom očividné. Pavla Pauknerová, Jan Čumlivski a Zuzana Lednická vyzvali české a slovenské autory a autorky sedmnácti současných knižních edic, aby si vzpomněli na ty edice, které je kdysi profesionálně zasáhly. Šlo tedy o knihy vydávané ve víceméně jednotné grafické úpravě – a o to, jak se otiskly do paměti. Dle výkonu grafika. To současné a to minulé spojila zelená vlákna.
Grafik Luboš Drtina například zvolil někdejší mladofrontovní edici 13, která v charakteristických žlutých obálkách přinášela dobrodružnou četbu pro mládež.
V katalogu popisuje: „Když jsme se jako kluci za deštivých dní nudili na letním táboře, vtrhli jsme do tamní knihovničky a rychle se zorientovali podle barev hřbetů. Všechno žluté jsme brali do náruče, aby nás nikdo nepředběhl. S knížkou jsme leželi na bidýlku a bylo nám jasné, že si náramně libujeme.“
Tvůrcem „Třináctky“ byl Milan Kopřiva.
Grafik Robert V. Novák zase vzpomíná na svůj zážitek: „Okamžitě mi vyvstala před očima jedna z mých nejoblíbenějších knižních řad. Františkem Muzikou minimalisticky graficky vypravené vydávání textů Franze Kafky v režii Státního nakladatelství krásné literatury a umění. V krátkém období uvolnění cenzorského dohledu v šedesátých letech minulého století se schopní redaktoři z mnoha tehdejších nakladatelství postarali o vydání tolika kvalitních literárních děl, že naše generace měla v následující temné době co lovit po antikvariátech.“
Výstava vlastně zachytila kromě vizuální kdovíjakou další paměťovou stopu. Současní grafici vzpomínali na určující zážitky spojené s těmi knihami.
„Aha,“ řekla stará paní, když jsem jí to poté, co mě Jan Čumlivski provedl výstavou, vysvětlil.
Samozřejmě, mohl jsem mluvit jen o konceptu. Ne o tom, jak voněly, vypadaly a vzrušovaly ty knížky, k nimž teď vedla zelená vlákna.
Jak asi voní minulost? Možná jako kniha. Byla ta paní ale čtenářka?