Padada…
Dada má letos v únoru sto deset let, ale některé zdejší nakladatelské subjekty slaví kontinuálně. Už od stovky v roce 2016. Hlavně pražská Academia, kde vychází v prestižní řadě Europa jeden dada-titul za druhým. Melchior Vischer, Richard Huelsenbeck, Raoul Hausmann – a před pár týdny nejnověji Walter Serner. Vteřina mozkem, Doktor Billig v koncích, Dada kurýr – a Tygřice a jiné gaunerské povídky. Pokud má ještě někdo dadaismus zafixovaný prvořadě s Tristanem Tzarou, je nejvyšší čas nasát širší kontexty a nastalou situaci přehodnotit.
Proč? Těch důvodů se najde víc. Od těch nejobecnějších a čekaných – až po ty nečekané. Zaprvé: Dada je živé! Neposedné, těkavé, v neustálém provokativním pohybu do všech stran a směrů. Jedenáct křížků by mu nikdo nehádal. Ty texty z pomezí reality a snu, skutečnosti a fantazie, ty ostré, revoltní tahy proti válce, proti civilizaci, proti modernímu člověku jsou pořád čtenářsky i myšlenkově víc než nosné. A možná čím dál nosnější. A nezáleží, jestli čteme víc původní příspěvky k věci (Vischer, Serner, Huelsenbeck) anebo spíš doku-rámec celého toho podniku (Hausmann).
Zadruhé: Dada nikdy nebylo věcí výrazovou, otázkou stylu. Huelsenbeckův Doktor Billig by mohl vyprávět asi nejpřesvědčivěji. Vždycky v něm byly jasné stopy expresionismu. Ostatně ani praotec zdejší dada-osvěty Ludvík Kundera nemluví ve své monografii a dalších příspěvcích k tématu jinak. Ale funguje to i z druhé strany: Dada někdy prodlužuje své elány směrem k surrealismu. Vývojová logika? Anebo něco víc? Třeba fakt, že dada nikdy nebylo věcí výrazovou, otázkou stylu – ale vždycky mu šlo o myšlenku, ideový náboj; o to, co říká, spíš než jak to říká?
Nejvíc možná znovu Huelsenbeck, který viděl dada jako nástroj k totálnímu obratu. Jako potřebu velkého kroku zpět, až ke kořenům, které je třeba prostříhat, ošetřit, přenastavit – a teprve odtud, z této nově formátované báze, nechat vyrůst jiného člověka, jinou civilizaci. Pravdivější, hlubší, pohyblivou spíš v souzvucích a harmoniích než válečných a nenávistných běsech a ničení. Mimochodem podobně to měl Milan Nápravník ve svém přemýšlení o rubu a líci surrealismu. Mimochodem vybrané práce Milana Nápravníka vycházejí pod hlavičkou nakladatelství Rubato, které sleduje výběrově taky dada; tady vyšly v roce 2024 tituly Kurta Schwitterse (Anna Poupě) nebo Emmy Hennings (Cejch).
A zatřetí: Dada se propisuje dost silně do textů řady současných českých spisovatelů. Třeba Ewalda Murrera nebo Ivana Wernische, třeba Eugena Brikciuse nebo Patrika Linharta. Toho posledně jmenovaného nejspíš. Tady se to všecko mele na dada-způsob: možné s nemožným, první, druhý, třetí plán; sranda i provokace, jazyk, styl – a čekané i nečekané obsahy. Co Linhart svým psaním sděluje, je nasnadě: Čti a při čtení kriticky mysli a intenzivně sni a při tom myšlení a snění zapomeň na sebe – a při tom zapomínání na sebe pamatuj na dada! Padada…
Dokuř, běž spát, zhasni
Je to už dávno, co jsme se viděli naposledy. Nejspíš v roce 2012, kdy jsme skládali dohromady jeho knížku básní. Poslední knížku, co mu vyšla. Teprve na konci roku 2025 mi ale přišla zpráva, že umřel. Že se zabil. Už v únoru 2017! Vladimír Pospíšil.
Znali jsme se od kraje nového tisíciletí. Potkali jsme se na básnickém festivalu v Nezdenicích, který organizoval Jaroslav Kovanda. Pospíšil tam recitoval. Definoval ho hlavně hlas. Létal, vystřeloval, tryskal mu z úst na všecky strany, nahoru, dolů. Mluvil překotně, spontánně, živelně. Veršoval jako reprezentanti těch nejnabušenějších avantgard v nultých, desátých a dvacátých letech. Ponětí o nich měl ale spíš mlhavé. Futurismus, dada, surrealismus pro něj byly nanejvýš nálepky na luxusních urnách s dávno vychladlým popelem. Básnil spatra, jak se mu zrovna namanulo. Často mimo sémantiku, vyráběl si obratem slova podle svého. Co slova, taky zvuky! Vlastně to byla fónická poezie. Chvíli zpíval, chvíli kokrhal, chvíli prostě mlel páté přes deváté. Do toho všeho pak vplétal v konkrétní akci pohybové možnosti vlastního těla: protáhlého, šlachovitého, s velkou a výraznou holou hlavou. Čili taky fyzické básnění.
Vydal tři básnické sbírky. Tu první (Obyčejný den, 2003) vlastním nákladem, tu druhou (Kalikrů kalikým, 2007) v patafyzickém Clinamenu, tu třetí (Sančo a Jasno na cestách, 2013), zřejmě nejviditelnější (jistě i díky ilustracím Davida Böhma), v nakladatelství Pulchra. Byl rodák z Jihlavy (27. října 1976). Vyučil se strojním mechanikem. Pracoval jako zámečník, mj. v mladoboleslavské Škodě Auto. V letech 2004 až 2007 žil v Severním Irsku. Po návratu ho zaměstnali jako hlavního seřizovače na úseku ohýbaných trubek ve společnosti Cooper Standart. Svou poslední knížku uzavřel básní „Pět minut před usnutím“: „V noci bez usnutí / den dlouhý byl / debil blábolivý // Divy podivné / počítá se počítá / jsou divy nedivy / na ostrově Maledivy // Oko se jen zadívá / tabatěrka se prázdní / dokuř / běž spát / zhasni.“
Vladimír Pospíšil dokouřil 26. února 2017. Zhasnul za sebou dokonale. Skoro nikdo si jeho odchodu do tmy nevšiml. Proto aspoň tohle malé světlo – na památku.
TIP
G. Sapgir, I. Cholin, J. Kropivnickij: Průvod idiotů
vybral, uspořádal a doslov napsal Miroslav Olšovský, překlad Tomáš Vůjtek, Dybbuk 2025
Geinrich Sapgir, Igor Cholin, Jevgenij Kropivnickij. Dva žáci a jeden učitel. Tři ruští básníci. Ročníky 1928, 1920 a 1893. Životní zkušenost osudová, brutální – prostě typicky ruská, potažmo sovětská. Revoluce, lágry, válka. Chlast, děvky, násilí a smrt. Citový marasmus, zoufalé myšlenky; černota všedního dne, všedního života. Jak z toho ven? Přes civilismus, minimalismus, komiku. Jako když básní děcko, jako když se píše verš poslední možnosti, nebo spíš nemožnosti. Trochu folklor – a hlavně: jasná příbuznost s totálním realismem Bondyho a trapnou poezií Vodseďálka. Nesmyslná každodennost přepsaná svou vlastní hyperbolou; ještě realističtější, ještě trapnější, ještě totálnější, ještě poetičtější. Bravurní překlad (Tomáš Vůjtek), pádný doslov (Miroslav Olšovský). Jedna sloka z Kropivnického na ukázku jako pars pro toto: „U plotu si kurva rovná / svoji sukni skrčenou. / V domě číslo devět zrovna / snědli zelí s kačenou.“