Ferlinghetti na řadu způsobů… včetně kanónu!

Americký básník, prozaik, malíř a vydavatel Lawrence Ferlinghetti, jeden z mála příslušníků staré gardy beat generation, se dožil 24. března rovné stovky. Jistě příležitost přiblížit nejen jeho život, ale i názory.

 

I proto jsme zvolili jiný přístup: nechť místo přežvýkaného životopisu promluví oslavenec sám. Ferlinghettiho věty jsou vybrané z rozhovorů, které jsem s ním v druhé polovině 90. let vedl pro různá média a také pro dokument Alternativní kultura (rež. Petr Slavík, ČT 1998). A nelze začít jinak než Ferlinghettiho názory na poezii, vlastní, i na jiné básníky – téma, o němž by autor nejprodávanější sbírky americké poezie, jíž je jeho A Coney Island of the Mind (1958) měl něco vědět. Nemluvě o tom, že poesii ve svém nakladatelství i vydává…

 

 

 Stav poezie?

Jak napadne každého čtenáře Ferlinghettiho veršů, nelibuje si v žádných, formálně složitých výbojích, jeho básně jsou vždy srozumitelné a nehrají si s alegoriemi, složitými odkazy – ostatně, právě tento, z jeho pohledu formalistní aspekt, nejednou kritizoval, například ve sbírce Far Rockaway Of The Heart (1998): „Některé básně se blíží kritice autorů jako jsou T. S. Eliot, Ezra Pound, Jamese Joyce, Samuel Beckett a další. A kniha obsahuje část, jež je více méně kritikou dalších básníků držících se moderního kánonu… Znáte výraz ,kánonʻ? Je to nezvyklé a zvláštní slovo. S dvěma ,nʻ je to v angličtině ,kanónʻ, kanón knih, já ale myslím ,kánonʻ s jedním ,nʻ. Poezie by měla být kanón, že.“

A na co by měl tento poetický kanón zamířit? „Na co chcete. To je ten rozhodující fakt – přespříliš moderní kritiky poezie, zvláště v Americe pojednává o technice. Stejné je to dnes s malováním. Místo toho, aby se psalo o tom, na co báseň či obraz míří, je módní psát o procesu či technice. Nepíše se o tom, o čem ta báseň či obraz skutečně jsou, oč usilují. Co se báseň – jako kanón – snaží rozstřelit. A místo toho se hovoří o technice, jakou je kanón odléván, jak se vyrábějí třaskaviny – to je veškerá ta moderní kritika, jež se soustřeďuje pouze na proces a skutečně ničí celé kouzlo uměleckého díla. Vysvětlovat poezii totiž již dávno není poezie. Obecně vzato je moderní poezie spíše formalistní. A nejen poezie, ale i moderní kritika. V té jde spíše o techniku, o proces, jakým báseň vznikala. Měla by se však spíše zabývat obsahem, tím, o čem je důležité napsat báseň. Vždycky je přeci důležitější, co malíř namaloval – a ne způsob, jakým dílo provedl.“

 

Tvůrce?

Lawrence Ferlinghetti se jistě nebude zlobit, zeptáme-li se přesto na způsob, jakým píše, a ne na to, o čem jeho básně jsou – to si ostatně může každý přečíst… „Jestli jsem přepisoval a opravoval? Ano, vůbec se totiž nedržím pojetí básně coby grafu vědomí. Ne, v tom to vážně není. Jistě, hodně básní jsem napsal pouze na základě jednoho náčrtu. O to však nejde. Třeba Allen Ginsberg toho podobně jako Kerouac přepsal daleko víc, než by kdy oba přiznali. Hodně toho předělávali.

Moje poetika je ovšem naprosto jiná než poetika Allena Ginsberga, jež je poetikou grafu vědomí. Allenovou ideou bylo zapsat, jako graf, přesně vše, co se člověku v libovolný konkrétní moment honí v hlavě. A pokud možno co nejméně cenzurování. Jinými slovy, přímo, jak je to jen možné, z podvědomí nebo nevědomí na stránku papíru. Samozřejmě, dadaisté se o tohle pokoušeli už hrozně dávno, a to samé surrealisté. V Allenově škole poezie je základní poetikou používání onoho grafu vědomí. Je to skvělé, když je básník obdařen géniem a vše, co z jeho mysli vychází je zajímavé. Což je právě Allenův případ. Já se ale téhle poetiky nikdy nedržel.“

Ferlinghetti je ale také autorem experimentální „surrealistické“ prózy Ona z roku 1960. Je také výsledkem následného škrtání a přepisování, nebo se nechal nést, podobně jako surrealisté, proudem asociací a vznikl tak spíše automatický text? „Vše jsem měl naprosto pod kontrolou. Nejednalo se o proud nevědomí. Vůbec ne. Dá se říct, že to byl hodně kontrolovaný surrealistický sen, kdy mi to ale všechno nelítalo jen tak z hlavy. Kniha má velice formální strukturu. Celá novela je rozdělena do tří částí, člověk se totiž rozjede v průběhu psaní.“

Ferlinghetti také experimentoval s prezentací své poezie – v 50. letech to bylo především za doprovodu jazzových komb, ale v 60. letech četl i s rockovými kapelami, například Jefferson Airplane. Jak to vlastně bylo? „Vystupoval jsem v sanfranciském sále Fillmore Auditorium se sovětským básníkem Andrejem Vozněsenským – bylo to, když měli Jefferson Airplane přestávky mezi sadami. Takže přímo s nimi, že by nás doprovázeli, jsme nevystupovali. Andrej Vozněsenskij zde dvakrát, třikrát byl a stejně tak jeho kolega Jevgenij Jevtušenko. Těžko ale říct, jak na nás rockové publikum reagovalo, byli jsme tam spíš jako jakási vycpávka, mezi sadami. Když jsme ale četli poezii v jazzových klubech zde na North Beach – jmenuje se to The Cellar – s kapelou The Cellar Jazz Quartet, všem se to líbilo.“

 

 Americká poezie?

A jak se Ferlinghetti staví k americké poezii? Koneckonců, v tomto případě je nejenom čtenářem, ale také jejím vydavatelem. Koho si tedy váží? „Zcela určitě Kennetha Patchena, který napsal skvělé básně. Bohužel už je to docela dávno, co zemřel. Neměl by být opomíjen. Mimochodem, také vystupoval v San Franciscu a všude jinde s jazzovými muzikanty. A samozřejmě Walt Whitman, ten je skutečně nejvýznamnější. Přitom byl dlouhá léta, spíše desetiletí, víceméně ignorován. Tedy, akademiky. Naštěstí ale Allen Ginsberg učinil mnoho pro to, aby byl znovu uznán. Allen byl samozřejmě tím, kdo propagoval interpretaci Whitmana jako homosexuála, což je stále diskutabilní – někteří akademici tvrdí, že jím nebyl, obecně ale platí názor, že byl. Stává se z toho akademická debata. Allen měl skutečně zvláštní, podobně laděnou vizi básníků, které považoval za významné. Například William Carlos Williams – považoval ho za jednoho z velkých otců, tvrdil, že měl na jeho poezii velký vliv. Vždy mluvil o americkém jazyce, jakým William Carlos Williams psal, o jeho americkém idiomu. Ginsberg ale ignoroval, že jeho používání amerického idiomu vychází daleko více a hlouběji, šířeji z poezie daleko významnější než byla ta Williamsova. Vychází také z Kennetha Patchena. Americký idiom Kennetha Patchena byl samozřejmě silnější a víc vycházel z lidí na ulici než William Carlos Williams. Další Allenovou závislostí byl například i Hart Crane; z toho jsem si nikdy moc nevzal. Allen měl skutečně hodně zvláštní pohled na to, kdo je skvělý básník.

Stejně jako třeba Kenneth Rexroth, který zde, v San Francisku, měl v 50. letech nejvýraznější vliv. Až do 60. let. Nepsal jen politickou poezii, ale i překrásné milostné a horolezecké básně. Z tohoto úhlu pohledu se dá říct, že poezie takového Garyho Snydera, dalšího významného básníka, je pouhou slabou ozvěnou horské a milostné poesie Kennetha Rexrothe. Ten měl na Garyho Snydera velký vliv, i když na Garyho mělo také hodně vliv Japonsko. Podle mě byla jeho raná poezie ovlivněna nejvíce Rexrothem. Ani nevím, jestli by to Gary Snyder dnes připustil. Rexroth psal i kritiky, což také bylo důležité – literární kritiky. Je moc škoda, že již nežije.“

 

Beat generation?

Jen úvodem, když jsem s Ferlinghettim krátce mluvil před čtením, které měl v roce 1997 ve Woodstocku, bránil se zařazení do škatulky beat generation: „Já přece nejsem beatnik, ani náhodou. Já jsem bohém, a anarchista!“ Když už ale zmínil jak Jacka Kerouaka, tak Allena Ginsberga, nelze se u beat generation nezastavit. „Bývám s nimi spojován, jelikož je vydávám a byl jsem jejich velice blízký přítel. Takže to mám přišito, a nejspíš navěky,“ říká Ferlinghetti. A jak je to s jednotlivými autory? Co třeba Ginsberg?

 

„Allen, to je úplně o něčem jiném. Jako básník byl na stejné úrovni jako Whitman. Allen byl skutečně génius. Géniové ale mají svá slepá místa – a on je měl na hodně věcí. Například obecně nechápal ženy, vážně se jich bál a většinou hleděl skrz ně. Když se za ta léta setkal s nějakou ženou a pak ji opět potkal, nepoznal ji. V hrubých rysech by si na ně možná vzpomněl, ale velice vágně. Jistě, byl génius, ale i ti mohou být někdy pěkně hloupí. Allen Ginsberg byl ale skutečně všestranný. Měl univerzální vědomí a byl schopen vcítit se prakticky do každého, mohl empatizovat s generály a s politiky, stejně jako s lidmi z ulice, s žebráky na ulicích Kalkaty. K ženám ale vážně žádnou empatii nepociťoval. Když Allen zemřel, dostával vzkazy z celého světa. To je prostě fenomenální. Lidi, kteří se s ním nikdy nesetkali, ho považovali za velice blízkého. To je skutečně mimořádné. V Praze je to nejspíš to samé, že. Lidem je tam hodně blízký. Například mezi pražskými básníky a disidenty. Možná ne jen disidenty… Věřil v komunikování s druhou stranou. Například byl pozván, aby pronesl projev na sionistickém shromáždění – byl přitom strašný antisionista. Ale šel tam a udělal to. Věřil totiž, že dojde-li ke komunikaci, bude jim moct vysvětlit, co se pokouší říct. Nebo se může setkat s šéfem CIA a komunikovat s ním na velice hluboké úrovni. Vím, že si Allen vedl obrovské šanony na obchodování s drogami, které CIA provozovala na Dalekém Východě. Setkal se s šéfem CIA, který mu řekl, že pokud je to pravda, že se CIA tolik podílí na obchodování s drogami na Dalekém Východě, začne denně meditovat. Nevím, jestli s tím skutečně začal (nezačal, pozn. JR), Allen měl totiž v tomhle případě pravdu, nedávno to bylo vše zveřejněno. Existuje mnoho příkladů, kdy kontaktoval druhou stranu, vlastně s nimi komunikoval a to docela často.

A mě v tom vlastně také ovlivnil, jednou jsem dostal pozvání do Izraele, který v tu dobu podnikal všechny možné násilné útoky a byl militaristický. Řekl jsem Allenovi, že nechci přijmout pozvání na mezinárodní festival poezie, který je sponzorován státem Izrael. Allen mi ale řekl: ne, měl bys jet. Tím totiž podpoříš tamější levicové, pacifistické složky. Když teď stojím před podobným problémem, jestli mám někam jet nebo ne, jestli mám něco podpořit či ne, často si říkám, co by udělal Allen. Jeden básník mi řekl, že kdykoliv byl s Allenem, vždy se něčemu přiučil. A já mohu říct to samé. Byl prostě velkým učitelem. Posledních tak deset let života, možná o něco déle, byl profesorem na Brooklyn College. Byl skvělým profesorem, vynikajícím učitelem.“

 

 Jack Kerouac?

Ferlinghetti měl blízko i k Jacku Kerouakovi, vydával jeho poezii. Zároveň k němu ale dokázal být značně kritický, a to především k jeho občanským postojům: „Kerouac nikdy nebyl rebel. Nikdy. Příliš pil, to z něj ale ještě nedělá barbara. Byl katolík. Byl to věřící, praktikující katolík, který žil se svou matkou, staral se o ni, byl to domácký typ. Neměl rád slávu, neměl rád všechna ta klišé, která na člověka čekají, když se stane slavným a kterými by měl projít – chtěl zůstávat doma, dívat se na televizi. Kerouac vůbec nebyl nějaký zatrpklý revolucionář, ani náhodou. Revolucionářem ale byl ve svém psaní, jež bylo nekonvenční a v němž prolomil řadu bariér. Mluvím ale o tom, jak psal. Pokud jde totiž o obsah, nelze jeho romány označovat za revoluční. Byl skutečně jeden z amerických ,prvníchʻ. Například, když jsem se v roce 1959 vrátil z Kuby, byl jsem členem Výboru pro slušnost ke Kubě (Fair Play For Cuba Committee), možná to ale bylo v šedesátém nebo jednašedesátém, zavolal jsem Kerouakovi z New Orleans, kde jsem přistál. Byl na Rhode Islandu a já se ho ptal, jestli by se nechtěl přidat k našemu Výboru. Prohlásil: já tu mám svou vlastní revoluci. Americkou revoluci. Takže podobné případy ho vážně nezajímaly.“

 

 William Burroughs?

Ferlinghetti se dobře znal i s dalším autorem, řazeným k beat generation, s Williamem Burroughsem. A i k němu – jakkoli si vážil jeho umění – dokáže být kritický:

„Burroughs se pohyboval na zcela jiné, mimozemské rovině. Jeho dílo by mohlo být daleko ničivější a zhoubnější než Allenovo, nebo kohokoliv jiného, koho znám. Burroughs měl v sobě sardonický tón, který byl naprosto zničující. Ten jeho chladný neosobní tón… Lidi ho nikdy nepoznali, nedostali se k němu blízko, tak jako třeba k Allenovi. Burroughs byl vždy El Hombre Invisible, jako bývalý feťák… Jednou feťák, do smrti feťák. I když se už před mnoha lety z drog dostal, stále měl tu samou feťáckou mentalitu, určitého podfukáře. Jako El Hombre Invisible, mnohokrát tu v knihkupectví City Lights podepisoval knihy a člověk měl pocit, že tam ve skutečnosti není. Byl někdo jiný. Nepotřeboval moderní civilizaci, neměl pochopení pro lidstvo. Jeho kritika civilizace a lidstva obecně byla naprosto zničující a v podstatě beznadějná. Obecně vzato, feťácká mentalita, feťácké vědomí je mrtvé vědomí. Jako Burroughsova kniha Nahý oběd, to je mrtvá kniha. Zaměřená na smrt, směřující k ní. Celé je to feťácký trip. Tohle u Allena nikdy nebylo. Nato, aby si vytvořil závislost na tvrdých drogách, byl Allen příliš soustředěný na vytváření nesmrtelných děl, jež by byla vytesána do mramoru. Experimentoval s nimi, ale jeho ambice byly příliš velké, aby si dovolil nechat si zdecimovat vědomí. Chtěl, aby každé jeho slovo bylo zapsáno do mramoru.“

A jak je to s autory beat generation a jejich tvorbou dnes? Myslí si Lawrence Ferlinghetti, že jsou stále aktuální a mají co říct? „Ale ano. Dnes existuje větší potřeba jejich poselství než kdy jindy. Vzhledem ke stavu světa. Buddhistické poselství, pacifistické poselství, idea rozšiřování vědomí, antimaterialistické posleství – tohle vše dnes skutečně potřebujeme. Beatnici měli velkou empatii, všeobsahující empatii pro lidi, obecně. Ne pouze pro vyšší vrstvy. Soucit – zvláště u Kerouaka a Ginsberga. Mimořádný soucit. Což je částečně buddhistický vliv a částečně prostě jejich lidská přirozenost. Dnes, s komputerovou revolucí, máme přesný opak. Dá se říct, že nová studená válka je válkou proti počítačům a proti celé technologické mašinérii, včetně televize, jež ovládá vědomí většiny lidí v této zemi. Takže nová studená válka je válkou proti všemu nelidskému. Tohle je vážně situace, v níž je beatnické poselství stále potřebné. To bylo vždy proti tomuhle. V 60. letech napsal Ram Das knihu Be Here Now. ,Buď dnesʻ se stalo jedním ze sloganů kontrakultury hippies. S počítačovou revolucí a mobilními telefony, například, s televizí je to zcela opačné sdělení – ,Buď dnes, někým jiným!ʻ“

 

 Vydavatel?

Lawrence Ferlinghetti se nevěnuje pouze vlastní básnické a výtvarné tvorbě, již od roku 1953 vlastní a řídí sanfranciské nakladatelství City Lights Books, které stojí za mnoha skvělými svazy poezie, a 261-271 Columbus Avenue dodnes patří k vyhledávaným adresám. Sídlí tam totiž Ferlinghettiho knihkupectví, a kdo je nenavštívil, neuvěří… Právě Ferlinghetti vydal v roce 1956 Ginsbergovu sbírku Kvílení a jiné básně, vydal mu i řadu dalších – stejně významných – sbírek, jako Kadiš a jiné básně či Pád Ameriky, vydával i Kerouaka, Franka OʼHaru, Dianu di Prima a další. Zajímavé je, že byť vydal i Williama Burroughse, jeho nejslavnější – a nejskandálnější – román Nahý oběd nevydal.

„Neměl jsem možnost. Viděl jsem z něj málo stránek. Bylo to až později, u jeho pozdějších knih, kdy bylo vidět úžasný svět jeho pohledu. Původní rukopis Nahého oběda bylo jen pár roztroušených stran, které Allen vytáhnul zpod postele a dal dohromady. Kdyby nebylo Allena, nikdy by to nevyšlo. Jak říkám, byl to naprostý smrťácký trip – těch pár stránek, které jsem četl. Což bylo – v podstatě – zcela jiné než má poezie. Kdybych jej ale viděl v té konečné podobě, nejspíš bych jej vydal. Dnes je to ale jiné. Kdyby se rukopis Nahého oběda objevil dnes, nejsem si jist, jestli by ho vůbec někdo vydal. Když se podíváte na to, co běží v MTV nebo v pornofilmech – všechny druhy masochismu, prostě cokoliv, libovolný druh extrémního chování a vědomí. Když ale Burroughs Nahý oběd vydal, v 50. letech, bylo to skutečně něco mimořádného. V té době to bylo rozhodně něco revolučního. On to dělal uprostřed doby McCarthyho, za Eisenhowerova prezidentování, Kennedyho… je to naprosto šokující. A rozhodně třeba ne tak šokující, jako bylo Kvílení. To vážně nebylo tak extrémní.“

 

 Občan?

Již to několikrát zaznělo, proč to ale nezdůraznit – Lawrence Ferlinghetti je nejen básníkem, ale také angažovaným občanem. Ostatně, právě on napsal, a již je to hodně dávno, a stále to platí, přesněji: mělo by platit, že „pouze mrtví se neangažují“. A jak to vidí dnes?

„Stále je to pravda, i když se, celkem pochopitelně, zajímám víc o poezii než o angažovanost. Vrátil bych se k Jean-Paulovi Sartrovi a jeho ideji lʼengagé, angažovanosti. Ta dnes v americkém umění chybí. V poezii i v malování. Všichni mluví o ,politické korektnostiʻ, P.K. Vše je P.K. Ale lidi, co v jednom kuse P.K. omílají, žádnou vlastní potřebu angažovanosti či odpovědnosti vůbec nepociťují. Možná pouze k sobě samotným. Jak už jsem řekl, možná jsou politicky korektní, nevidím v nich ale žádnou angažovanost. Jaké mladé americké básníky považujete za hodně politické? Já myslel, že máte na mysli rapové básníky. Ty, kteří vystupují například v Nuyorican Poets Cafe. Rapová poezie je něco jiného – možná se neangažují v žádném konkrétním případě. Jsou daleko odcizenější než beatničtí básníci. A vždycky byli. Dnešní rapoví básníci jsou daleko odtrženější od společnosti než básníci z padesátých let. Nebo odtrženější než hipppies v 60. letech. Naprosté odtržení. Od společnosti.“

Nyní je na místě menší pozastavení: všechny Ferlinghettiho odpovědi, nezapomínejme, jsou z druhé poloviny 90. let – tedy, ne, že by se toho zase tolik změnilo… i když, např. přinejmenším některým raperům, LF, i tehdy, křivdil. Protože i ti se již v 90. letech velice kriticky ozývali, a dnes je tomu ještě – tedy, ano, někteří – ještě víc. Nechceme ale chytat tehdy téměř osmdesátiletého básníka za slovo. A jak si tohle vše, ono „odtržení“, Ferlinghetti vysvětluje? A opět, zkusme si jeho odpovědi extrapolovat do dneška!

„Dnes je daleko horší situace – pokud jde o idoly americké vlády, ale i světovou situaci, ekologicky, celou populaci… Situace ve světě je dnes daleko horší než v 50. letech. Zvláště v ekologii… Naprosté odtržení rapových básníků v téhle zemi je, jak už jsem řekl, daleko radikálnější a extrémnější než odtržení básníků v padesátých letech, beatnických či hippiesovských básníků. Nebo generace hippies obecně; existuje více cynismu směrem k vládě, naprosté znechucení z vládnoucích politických stran v této zemi, které už dávno vůbec nereprezentují lid. Z prezidenta USA, který byl zvolen demokraty, se stal republikán, většinu demokratů lze označit jako ,demo-publikányʻ, poloviční republikány. Mezi mládeží v téhle zemi tedy panuje mimořádné znechucení a cynismus. To se netýká jen básníků.“

 

Budoucnost?

Budiž, má ale Ferlinghetti nějaké řešení? V čem vidí, v roce 1997, budoucnost? „V revoluci. To je to, co tahle země vždycky potřebuje – ohromnou ekonomickou krizi. V téhle zemi ale k žádné revoluci nedojde, dokud nenastane obrovská ekonomická krize. Všichni jsou zde moc dobře krmení, a to včetně mnohých básníků, celého uměleckého světa, světa uměleckých galerií, světa slavných malířů.“

A na námitku, že při každé velké krizi, jako třeba v předválečném Německu, hrozí nástup populistických diktátorů, malých Hitlerů, Ferlinghetti oponoval, že k tomu nemusí nutně dojít. „Lidi by si to nenechali líbit. I když levice kritizuje vládu, to znamená současné členy vlády, rámec, v němž vláda funguje a celý systém vlády umožňuje největší míru svobody na světě. Tady vážně není možné, aby někdo zasáhl do svobody lidí a nadlouho mu to prošlo. V Německu se to stát mohlo – mluví se o ,dobrémʻ Němci. Ten ale šel s Hitlerem. Nemám pocit, že by k tomu mohlo DOJÍT zde, ve Spojených státech: nemáme tu totiž jednotnou etnickou populaci. Populace téhle země je stále různorodější. V San Francisku je dnes 60 až 70 % nebělochů. V San Francisku je kolem jedné třetiny asijské populace. Latinskoamerická populace roste po celé Americe, zvláště pak v Kalifornii. Tudíž neexistuje žádná čistá etnická většina, jež by vykonala to, co Němci udělali pro Hitlera. To je něco naprosto odlišného. Tady v San Francisku byste měli jít na 16. ulici a Valencii. Tam je oblast Mission, a uvidíte. Vypadá to tam jako v nějaké zemi z třetího světa. A někteří lidé jsou přesvědčeni, že tohle bude země z třetího světa – možná je to dobře. Tahle země totiž potřebuje ,100 roků samotyʻ… Nebo raději ještě jednou sto, takže dvě stě roků. Vážně to potřebuje.

 

 

Tahle jednolitá monokultura je skutečně neštěstí. Moderní americká uzavřená monokultura, konzumní kultura, včetně obrovské produkce automobilů a dalších ohromných strojů, které stále produkují…. Včetně dalších obrovských průmyslových odvětví, která znečišťují celou populaci. Jednolitá monokultura je v podstatě nudnou kulturou. Šíří se to ale celým světem. Mám pocit, že jakmile se nějaká středoevropská země nebo země, jež byla okupována diktátorským režimem, osvobodí od diktátorského režimu, první, co udělají je, že jsou celí diví, aby mohli adoptovat ty nejhorší prvky americké kultury. Automobil, televizi, Coca–Colu, McDonaldy, prostě cokoliv. Mrakodrapy jsou americkou architekturou, takže ať přijdete kamkoli na světě, do Thajska, Japonska, Hong Kongu, do libovolného velkoměsta na světě, do Milána, najdete tam americkou architekturu. Všechna ta města vypadají úplně stejně. Je to vážně nudné a otravné. Místo aby se cestování rozšířilo, zúžilo se. Jednolitá monokultura, jíž napomáhá mezinárodní komunikace na síti, internet a mobilní telefony se šíří a zaplavuje celý svět. Jedná se o skutečnou sólo kulturu.

Lze tvrdit, že už dávno neexistuje žádné ,pryčʻ. Jako to šlo v době Gauguina – ten mohl uniknout na Tahiti. Když tam ale pojedete dnes, najdete tam klub Mudd, je tam Hilton… Tvrdí, že vždy existuje nějaký ostrov, který je dál. Když se ale z Tahiti na onen ostrov dostanete, také tam najdete klub Mudd. Jedná se o smrtící atmosféru, vytvořenou v podstatě americkou konzumní kulturou. Architektury si obecně v těchto diskusích nikdo nevšímá, jedna z duší kultury se ale skrývá právě v architektuře.

V několika málo stoletích, až lidi objeví ruiny téhle civilizace, budou hledět na architekturu, na ty monolity, jako je zde Bank Of America, velice arogantní architektonické dílo, které dominuje celé sanfranciské krajině… Ti, kteří jednou objeví ruiny téhle civilizace, prohlásí: jaká to civilizace bez duše vytvořila tuto bezcitnou architekturu? A teď se z toho stal ideál mnohých zemí, které chtějí být také jako Amerika. Mít stejnou architekturu. V samém středu města. Doufám, že něco takového nemáte uprostřed Prahy.“

Raději nekomentovat, závěrem tedy ještě poslední otázka: Vy jste básník. Co proti tomu můžete udělat?

„Ohromná ekonomická krize by byla nejlepším lékem. Jak jsem řekl, v samém srdci bestie.“

 

 

 

Lawrence Ferlinghetti

Narozen 24. 3. 1919, po smrti otce a hospitalizaci matky vychováván příbuznými, jako dítě strávil pět let ve Francii. Po návratu divoké dospívání, člen pouličního gangu, toulání Amerikou. Za války kapitánem škuneru v Tichomoří, poté vystudoval Kolumbijskou universitu, studoval na Sorbonně. Seznámení se surrealisty, Artaudem, Prévertem a dalšími. Po návratu se usadil v San Fraciscu, 1953 otevřel knihkupectví City Lights, v roce 1955 rozšířil činnost na vydávání knih, především poezie, a dnes je nakladatelství v této oblasti jedním z nejprestižnějších. Po celý život se angažoval, vedle poezie se věnuje i malířství.

 

 

FOTO: Josef Rauvolf a archiv

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *