Olga Fečová, Patrik Banga, Michal Šamko, Stanislav Tišer – co je spojuje? Minimálně dvě věci. Zaprvé napsali knihu, jakkoli žánrově roztěkanou, neuchopitelnou, možná víc nonfikci než román, možná větší měrou přepis vlastního života, osobní zkušenosti, co tady, v Česku a Československu, za poslední dekády nebo rovnou půlstoletí posbírali. A zadruhé: jsou to všecko Romové, tedy tři Romové a jedna Romka. Ten poslední vydal svůj text knižně před pár týdny.
Jmenuje se frajersky: Já byl frajer kluk. A jede to v té knize od první do poslední stránky. Prudký textový proud, vypravěčský živel, chuť do života, kreativní elány na maximum. Tišer, ročník 1957, se proslavil jako boxer (sedminásobný mistr republiky), ale taky vekslák a skořápkář, žil sportem, ale taky podvody a zlodějinou. Docela dlouho si v osmdesátkách lebedil na pořádně vysoké noze, kde byly k mání na počkání ty nejkrásnější holky, vybraný chlast i grandiózní zábava. Přestože je vzrůstem prcek, rozhodně se tím netrápí, u něj žádný napoleonský komplex nehrozí. Chtěl být odmalička slavný, chtěl být vidět, chtěl mít prachy – a všecko to parádně zvládnul. Užil si. Včetně filmování porna a kriminálu.
A pak se rozhodl pro další kolo: když už jednou boxoval první ligu, předá to dál. Bezprizorním klukům ze žižkovské ulice, zoufalým feťákům z rozvrácených rodin. Vrátil (a pořád vrací) do oběhu to, co sám posbíral. Zkušenost, energii a totální nadšení pro věc. Tišer je totiž CSc. – „celkem spokojenej Cigán“. Se smyslem pro akci, humor, autenticitu. A taky poezii, jak svědčí jeho básnička na konci knihy. Má dost silnou, vlastně neochvějnou víru v člověka. Ve svém příběhu opakovaně ukazuje, že i z toho největšího pitomce – jako třeba rozhulákaného holohlavce, co mu chce namlátit bejzbolkou – lze vytáhnout na světlo kus člověka.
Povinná četba pro všecky landy a matásky, ale hlavně do škol i vědných ústavů! (Kniha má podtitul „Příběh romského boxera a veksláka“ a vydal ji Garamond; Tišerovi spoluautorsky pomohla Marie Urbanová.)