Ta pravá tvorba je nepředmětná. Je to vlastně odyssea. Nikoli ta bájná s předjednaným, předmětným koncem (většinou smutným, v případě itackého krále happyendem).
Mým svrchovaným uměleckým dílem jsou sluneční hodiny a vedle nich na stejném principu založené hodiny měsíční. Moje „bloudění“ spočívá v tom, že chodím po světě jako „sluneční hodinář“ – či svět se točí kolem mne. Na své nepředmětné pouti jsem se musel vyhnout Scylle zcela vzdorující skutečnému umění – normativní estetice režimu – a Charybdě nepochopení mých v jádře landartových zátiší (estetických konstelací půllitrů s pivem) ze strany jinak vynikajícího J. Ch.
Ukážu, jak souvisí výtvarné umění s literaturou – přinejmenším v mém případě. Slunce hřeje a ukazuje čas, ale také se střetává se situacemi stávajícími i aranžovanými. Pokud zasažená svislá tyč výtvarného gnómonu neshoří, je výsledkem této konfrontace stín. Stín ukazuje čas vždycky, někdy ale má smysl povýtce estetický.
Na odysseu svítí slunce i měsíc (každý po svém) a oba tito nebeští činitelé odysseu rytmizují – její historický průběh i umělecké vyjádření. Slovní i měsíční rytmizace nachází i slíbené poetické vyjádření:
Sluneční stínohra
Po krajině
obkreslené
z vzácných vinět
stíny oblak
dávají si
s pozemskými půdorysy
hobla.
Slunce běží,
mraky stojí,
autoportrétisti
– jeden z nich se vystih –
ví, že v podobizně
musí světla vyznět,
tudíž se stíny je pojí.
Zato krajináři
Jati stinnou září
Jsou nesvoji.
Slunce stojí,
mraky běží,
lidi zvyklé na zázraky
nudí pohyblivé mraky,
neptají se: Žít, či nežít?
Jen nadšení básníci
vyhazují čepici
z ochozů
ze slonoviny věží.
Luna, žena a moře
Luna nová
luna plná
mění se jak
mořská vlna
Když se nikdo nedívá
ubývá
odlesk až jí odliv schová
zúplní se luna znova
Věčným přeléváním moře
čarováním ať je dobře
luna slastně umořená
S ženou jejíž plodnost vzývá
jíž příliv prach z nohou smývá
ještě slastněji oženěná
Luna plodná
luna slunná
lunatiky
vábí z lůna
Novoluní
Když utuchne
svit lunární
tma zakryje
interiér
žalných márnic
Ruce mnou se
přišel soused
Luna v novu
temnem tmoucím
znejasňuje
cestu k rovu
Ruce mnoucí
sepjal soucit
Suma sumárum platí, že moje uměnověda má tři teze, které jsou víceméně zřetelné, to znamená, že z ní nečouhají jako sláma z bot:
1/ Samozřejmě především mnou často citované tvrzení J. Ch., že umění není od „umět“, ale od „umělý“.
2/ Dále moje: umění je, co se za umění prohlásí, co je jako takové deklarováno.
3/ A konečně, jak tvrdí Kant ve své Kritice soudnosti: Krásné se líbí nutně.
To vše by platilo, i kdyby se estetika týkala jen samotného okraje umění. Každopádně platí slova Otakara Slavíka, velkého malíře před Bohem: Umění je umění, a to se nemění.
Na začátku mého výtvarného rozvoje moje dřímající múza, samozřejmě literární, suplovala neexistující múzu výtvarnou. Když jsem vpadl do říše literatury, probrala se zcela. O mé umění je postaráno: to literární má svou existující patronku, to výtvarné neexistující patronku, kterou si mohu kdykoli vpálit do hlavy.
A kde je hudba? Všude. Copak při Herakleovi výše řečené, vlastně pěné, nezní melodicky?