Haman – osmdesát

Přední český literární vědec, historik a kritik, emeritní profesor estetiky na Jihočeské univerzitě, oslavil 26. června osmdesátiny. Jestliže k pětasedmdesátinám mu jeho tehdejší alma mater nadělila jakýs takýs festschrift, k letošnímu jubileu vyšly rovnou dvě knihy – ovšem autorské. Haman si je napsal sám.
7_hamanV té první, ve studii nazvané Osudy moderního umění (Pulchra), uplatnil autor svoje znalosti z oboru estetiky a zhodnotil vývojové proměny výtvarného umění a jeho refl exe od postimpresionismu po současnost. Témata, která tu otevřel, jsou ovšem širší a početnější, a vlastně do jisté míry očekávatelná: co je to umění a co je to kýč, kde je v umění krása, smysl, původnost, uměleckost, estetičnost atp. Druhá Hamanova kniha je přehledového rázu: jak napovídá název, Současná literární věda (Arsci), věnuje se teoretickým přístupům k literárnímu dílu, možnostem a způsobům čtení uměleckého textu.
Přiznám se, že právě literárněvědná, potažmo literárněteoretická fazeta Hamanovy práce je mi nejméně blízká. Jenže autora, vyrostlého na strukturalismu, je třeba vážit si mimo jiné i pro ni, přesněji pro jeho schopnost svést přirozeně do jednoho proudu vědu, historii, kritiku, a to včetně její deníkové, novinové podoby. Haman je v téhle syntéze výjimečný: na rozdíl od dlouhé řady zdejších uniformních akademiků, kteří se nad novinařinou pohrdlivě ošklíbají, ji bere jako samozřejmost – podobně jako ji brali jeho velcí předchůdci, od Václava Černého po F. X. Šaldu.
A další autorova plus? Haman píše ze sympatického odstupu, jasně, přesně, věcně – a vždycky o textu, o knize, nikdy ne záludně ad personam, jak je dalším z hloupých zvyků zdejší literární kritiky. A píše vydatně: je odpovědný, spolehlivý, pilný. A přes svůj relativně vysoký věk a kvantum práce, které má za sebou, od přípravy Nerudových spisů přes monografi e Adolfa Branalda nebo Arnošta Lustiga po kapitoly z české literatury 19. století, neztratil zájem o původní literaturu – podržel si chuť číst. Přes přiznávanou kritičnost neztratil víru ve smysl literatury, potažmo umění a kultury obecně.
Aleš Haman zůstává sice věrný svým (post)strukturalistickým východiskům, zejména v podání Jana Mukařovského, ale tuhle „tvrdou“ teorii jaksi „změkčuje“, a sice z pozic existencialismu – jde mu skrz literaturu o člověka, o naplnění jeho životního smyslu, o jeho sebeuskutečnění. Hamanovi samotnému se to podařilo a daří nadále na výbornou.

Přidat komentář