Hana Kolaříková: Na konci světa

Předloni vydala Hana Kolaříková (1971) v brněnském Hostu Pravý leopardí kožich. Svoji třetí knihu, fenomenální román: chytil čtenáře jak aktuálním, naléhavým tématem (muž dneška = tragická karikatura potácející se nad propastí dějin), tak zpracováním, ryze ženským elánem, specifickou imaginací živenou z hlubinnělyrických základů, stylem, který přirozeně vtahuje do hry. Teď vyšla pod hlavičkou pražského giganta Euromedia její čtvrtá kniha, novela Na konci světa. Ovšem hned po prvních stránkách má čtenář dojem, že tahle Kolaříková je někdo jiný, že autorka provozuje zřejmě po vzoru Fernanda Pessoy ještě pár heteronym bokem. Psaní je najednou mdlé, unavené, schematické, postavy psychologicky ploché, jejich řeči místy komicky nevěrohodné. A vůbec celá ta příběhová výstavba, hrdinové, kulisy, pointa – jak z béčkové červené knihovny. Že by si autorka vybrala svůj oddechový čas?

 

Příběh je vystavěný na romantickém základě, na sice pořád funkčních, ale už notně unavených, vyčerpaných kontrastech. Na jedné straně příhraniční hory, odkud je blízko k přírodním živlům i k vlastnímu podvědomí, na druhé pak virtualita a brutální odcizení generované moderním městem. Hrdinové tu jsou tři: dvě ženy, jeden muž. První (Linda) v místě vyrostla, žije sólo, provozuje tu po rodičích hospodu s „temnou, krvavou minulostí“. Těmi „temnotami“ a „krví“ ji do života vybavil v první řadě otec, typický reprezentant frustrované mužské sexuality, která bere vnější svět jako jedno velké projekční plátno; Linda se pak logicky nemá ráda, odmítá se na duši i na těle, které ochotně strká pod nos komukoli na potkání. Druhá žena je „vetřelec“, půvabná, nedotknutelná, rádobytajemná „naplavenina“, která do hor utíká před prázdnotou a nudou velkého byznysu i vlastní existence. Má revoluční jméno (Aurora), takže musí dát věci do pohybu, rozhýbat zatuhlé psychické mechanismy. A do jisté míry to zvládne: jak v případě Lindy (která ve finále rázným stylem vyklidí pozice a vyrve ze sebe rodinnou kletbu i s kořeny), tak třetího z hrdinů (Martin), který se v horách před jistým časem opevnil, aby zapomněl na minulé, na rodinnou tragédii, kterou zavinil.

 

Finále knihy je poněkud předvídatelné: Cizinka zmizí tak náhle, jako se objevila. Frčí svým rychlým auťákem (samozřejmě rudé barvy) z hor pryč, vstříc staronovému světu; možná se v něm zabydlí jinak, možná úplně stejně jako dřív. Nechává za sebou dvě lidské skořápky: jedna je prázdná, z té druhé se možná něco vyklube. A celé to rámují hudba, svítání plus moudra typu „život se nedá ovládnout“. Těžko říct, proč Hana Kolaříková poté, co předchozím románem nasadila laťku pořádně vysoko, pustila do světa takový polotovar – pouhou ozvěnu svého literárního umění, které jasně prokázala, tuctovou, špatně zredigovanou variantu příběhu zrání, individuace, účtování s břemeny minulosti. Podle záložky už pracuje na nové próze. Přejme jí, ať je kvalitativně blíž Pravému leopardímu kožichu, respektive dál od novely Na konci světa.

 

 

Euromedia, Praha 2018

Přidat komentář