Ian McEwan: Skořápka

Britský spisovatel Ian McEwan byl kdysi „básníkem perverze“, autorem drásajících popisů operujících s nejrůznějšími duševními patologiemi. Jeho raným dílem se potácejí postavy, které překračují etické, kulturní a morální bariéry. Bez větší sebereflexe. V prvotině, Betonové zahradě, tak například děti zabetonují svou mrtvou matku ve sklepě. Vtip takového příběhu spočívá (v tehdejším McEwanově podání) v tom, že se emoce u postav jaksi nedostavují. Anebo opačné, než by člověk čekal.

U pozdějších McEwanových děl je znát zásadní rozdíl, který autor prodělal. U knihy pořadové číslo čtrnáct – Skořápkaje to vidět velmi výrazně. Už v řadě recenzí se objevilo, že příběh Skořápky vypráví nenarozený chlapec, coby plod ještě stále v břiše své matky. Okolní svět vnímá zprostředkovaně, hlavně sluchem. A také prostřednictvím toho, co matka sní a vypije – popisy opilosti plodu patří mezi svrchovaně zábavné momenty vyprávění. Stejně jako popisy vzdělávacích pořadů, které matka poslouchá v rozhlase a z nichž chlapec čerpá svou zdánlivě všeobjímající znalost světa. Tento plod je navíc vybaven inteligencí, pamětí a vědomím hodnot. Zkrátka, od někdejších psychopatických postav McEwana se liší, jak to jenom jde. Pochopí, že jeho matka se svým přítelem se chystají spáchat zločin. A rozhodne se vstoupit do hry.

Až potud by to byl brilantně vyprávěný příběh s překvapivou perspektivou. Rád bych ale upozornil na jeden pozoruhodný jev. Velmi předčasně vyspělý plod, vypravěč knihy, má velmi omezený rejstřík projevů. I tak se projeví zvídavostí a odvahou. Krátce, prokáže docela sympatické rysy. Matka a její přítel už tolik sympatií nevzbuzují. Racionálně vzato, jsou to lidé, kteří se po hlavě pustí do docela nesmyslného podniku. McEwan je ale dovede popsat jako celistvé osobnosti – s jejich primitivními i ušlechtilými stránkami, bezcitností i citovostí, odpudivostí i lidskostí. Ten plastický popis je tak přesvědčivý, že s nimi čtenář bude na okamžik možná sympatizovat – než ho spisovatel zaskočí dalším zvratem děje.

Zkrátka, jako by se McEwan během let posunul někam na opačnou stranu etického spektra. V jeho raném díle je nápadná nepřítomnost uznávaných hodnot – tady jsou nenápadně přítomné. Místo nadsázky se objevuje plnokrevný popis. Místo grotesky vtip. Místo drastičnosti naléhavost. Betonová zahrada podává příběh smrti a rozpadu. Skořápka vypráví o smrti a zrození. Prazvláštní situace. V betonu se neskrývá nic, ve skořápce ledacos.

U McEwana se ten posun nedá vykládat nábožensky a snad ani filozoficky. Možná vychází z jeho proklamované lásky ke knihám. Jako dítě ze skromných poměrů nemusel rebelovat proti dobře postaveným, vysoce kulturním rodičům. Naopak se za kulturou, jak říká v jednom rozhovoru, vždycky sám hnal. Možná to je klíč k jeho postupnému vývoji. Ve výsledku se ukazuje, že drásavý, depresivní, provokativní text je nakonec chudší než text, který dovede pojmout více životních poloh. Víc to pak jiskří.

 

Přeložil Ladislav Šenkyřík, Odeon 2017

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *