Srovnávací geneze a koexistence klenotů je vždy ošidná nejen pro klenotníka. Ten ale svým bystrým okem s lupou zjistí onaký brus, odlesk, zabarvení. U knih zásadního významu je to zapeklitější. Protože zde jsou to vpravdě perly, ani jedna není lepší či horší, stojí pevně vedle sebe, a v tomto případě se navíc sympaticky i symptomaticky doplňují. Příběh umění (The Story of Art) je fenomenální kniha–studie–průvodce (nejen) výtvarným uměním od prehistorie k postmoderně ve Vídni narozeného židovského historika umění Ernsta Gombricha, po anexi Hitlerových hnědáků ihned emigrovavšího z Rakouska do Anglie, kde v roce 1950 poprvé vyšla. Občas ji s novými objevy aktualizoval. Je psána narativním způsobem, jak zřejmo z názvu. Francouzský spisovatel, sběratel, fotograf, politik a vědecký autodidakt André Mauraux (1901–1976) si pro příběh (v) umění vymyslel titul Imaginární muzeum. Obsáhlé esejistické dílo vyšlo knižně poprvé ve Francii roku 1947. Pak jej v běhu času dvakrát přepracoval. S podobně hybnou faktografickou nutností doplňujících změn jako výše řečený Příběh umění. Z finální verze Maurauxova díla z roku 1965 vychází i přítomný český překlad.
Jakkoli je tato zásadní kniha o vnímání uměleckého díla anoncována coby „další titul z edice Rozhraní, která představuje významné studie a eseje z oblasti teorie a dějin fotografie“, nemá tahle skvělá práce, a samozřejmě zde i vydavatelský počin, s citovanou reklamní větou až tak moc společného. Jistě, André Mauraux cca od počátku třicátých let během svých cest fotil po širém světě v muzeích, palácích, domácnostech, plenéru atp. umělecká i neumělecká díla, v klidnějších poválečných letech je pak pro sebe katalogizoval a možná (velmi pravděpodobně) ho až tahle „hromada nově vyvolaných dvourozměrných zážitků na fotografiích“ nastartovala k tomuto opus magnum.
Mauraux staví a zárověň vkládá imaginární prožitkové muzeum pro kohokoli, kdo vidí, kdo vnímá, kdo si z esence vjemu výtvarného díla stvoří buď příběh, nebo zažije emoci ve svém osobním „muzeu beze zdí“. K pochopení myšlení starých mistrů říká: „Máme ovšem na mysli spíše určité akcenty v díle těchto malířů, protože ještě stále často vyprávějí.“ Zároveň s lehce zdviženým prstem o přerodu do nové doby hereticky dodává: „A prvním znakem moderního umění je nevyprávět. Aby se mohlo zrodit, muselo zaniknout umění fikce.“ Nepoukazuje ani se neprsí svými fotografiemi, které jsou zde ostatně pouhou ilustrací pro definování poznatku neúprosného dějinného reje, ale přesně popisuje historické proměny. V příkladu snahy malířů o dosažení dokonalé iluze zření, prostoru, plasticity, spojení detailu s perspektivou a hloubkou. A v knize pak vícekrát stupňuje vývoj výtvarna v různých souvztažnostech i modifikacích, že například Giottovy fresky působily věrněji než fresky Cavalliniho a Botticeliho plátna věrněji než Giottova. Umělci se naučili zachytit pohyb a světlo prostřednictvím zkratky, jakou byly šerosvit či ztvárnění sametu, odhalit hmotu/tíhu, a jejich objevy se okamžitě staly veřejným vlastnictvím, stejně jako jsme to později viděli u filmu v případě posouvání děje (elipsa) nebo rychlého střihu. Jen naznačuje zaznamenání a „překlad“ výtvarných děl na fotografii. Například jednak v tištěné/knižní podobě jaksi unifikovaná velikost malých obrazů, soch, nebo naopak velkých architektonických celků (chrámů) vedle sebe, jednak obrazy v knihách zbavené rámů. Oříznuté, obnažené, jakoby kradené, ploché, mrtvé, mrtvolné, přesto dýchající v soukromém imaginárním muzeu takříkajíc pro každého. Jen s popiskou autora, ne vždy, s rozměrem a barevností ledva k fantazijním představám. Což je vlastně gró knihy, protože pradávné basreliéfy, katedrály či egyptské pyramidy samozřejmě nelze přenést a instalovat do sebemonstróznějšího muzea. Autor zde říká: „Nezapomínejme ale, že Rodin studoval se stejnou pozorností gotické sochy, kambodžské tance i angkorské basreliéfy. Byla by epopej, jež zaplňuje Imaginární muzeum, stejná bez tranfigurace sochařství prostřednictvím fotografie?“ Nevlastníme díla, jejichž reprodukce obdivujeme a víme, že je nikdy vlastnit nebudeme.
Malraux dekonstruuje dějiny umění a zpátky je slepuje na příkladech metamorfózy vnímání děl v běhu historie způsobem, který analyticky poodkrývá nové úhly pohledu na ustálené koncepty teorie umění. Nadčasově i pro dnešní dobu. Reprodukce nekonkurují originálům, ale přenášejí je a sdělují, stejně jako města bohatá na památky se stávají veřejnými galeriemi a novodobými poutními místy. Spojuje zdánlivě nespojitelné dějinné body výtvarna jakoby lehkým perem a příběhově driftujícím stylem (skvěle se překladu zhostila Jana Chartier), kterým předkládá filozofii toho, jak VIDĚNÍ i VIZUALIZACE uměleckých ztvárnění ovlivňuje myšlení člověka.