Ivan M. Jirous: Magorova oáza

Torst, 2019

Když v roce 1997 Torst vydal Magorův zápisník, byla to opravdová událost. Ta kniha se stala stvrzením Jirousova významu jako recenzenta, esejisty a ideového mluvčího undergroundu. Byly to především texty vzniklé již před mnoha lety; některé měly v podzemní kultuře klíčovou roli, jiné znal málokdo a teprve teď došly patřičného ocenění. A celkově to vše umocnilo právě pečlivé shrnutí. Po 21 letech teď vydává Torst v obdobné grafické úpravě přímé pokračování, Magorovu oázu. A opět se ukazuje, oč silněji působí Jirousova publicistika v ucelené knižní formě, než když ji čtenář v průběhu let vnímá jen útržkovitě. I zdánlivě okrajové Jirousovy texty v tomto kontextu nabývají na působivosti.

Magorův zápisník byl první skutečně významnou příležitostí k širšímu zveřejnění Jirousovy nebeletristické tvorby. Ve druhé polovině šedesátých let sice Ivan Jirous mohl publikovat oficiálně (především ve Výtvarné práci), ale málokdo si ty články po letech mohl vyhledat. Jeho publicistika ze sedmdesátých a osmdesátých let byla dostupná pouze v samizdatu a exilových časopisech. Kdo se o Jirousovu práci hlouběji zajímal, jistě si k ní nějak cestu našel; překvapivě však i tak zásadní text jako Zpráva o třetím českém hudebním obrození (nesčetná samizdatová vydání, překlady do němčiny, angličtiny, francouzštiny a polštiny) u nás oficiálně vyšel až po třiadvaceti letech, právě v Magorově zápisníku.

Některé texty tehdy byly opomenuty nebo záměrně vynechány; vyšly až nyní v Magorově oáze. Není jich vůbec málo: celý první oddíl, 313 stran článků, petic a rozhovorů vzniklých v letech 1967–1995. Jsou to texty různorodého charakteru, ale ať už Jirous psal o čemkoli, nikdy v sobě nezapřel opravdovou osobnost: vyhraněného intelektuála, vynikajícího stylistu, brilantního diskutéra. Někdy jsou jeho stanoviska hodně provokativní a úzce vyhrocená, ovšem ani s velkým časovým odstupem není většinou třeba si je při čtení nějak „překládat“, příliš si připomínat okolnosti jejich vzniku. Při vší své kontroverznosti jsou přesvědčivým dokladem Magorovy intelektuální integrity.

Druhý oddíl Magorovy oázy přináší veškerou publicistiku po vydání Magorova zápisníku – až do jeho smrti v roce 2011. Jirous tehdy málokdy psal soustavně: vlastně jen v letech 2008–2009, kdy měl vlastní rubriku v Divadelních novinách. Jinak se ještě tak nejspíš nechával donutit k vytvoření krátkých textů, s nimiž neměl moc práce; ale často v nich dokázal velmi přesně vystihnout podstatu věci. Velkou část knihy tvoří rozhovory – za ta léta jich poskytl opravdu dost. Jejich úroveň je někdy kolísavá, jak už to tak bývá. Záleželo prostě na tom, v jaké náladě tazatel Magora zrovna zastihl a jak se ptal. O skandální výroky zde rozhodně nouze není, ale ani hlubokých postřehů není málo. Celkem má ten druhý oddíl knihy 589 stran.

Následuje ediční poznámka editorky Adély Petruželkové s podrobnými a mimořádně erudovanými komentáři k jednotlivým článkům. A potom 110 stran důkladné Bibliografie Ivana Martina Jirouse (Soupis nebásnického díla), kterou sestavil Michael Špirit. Nakonec samozřejmě rejstřík. Práce, která byla na Magorově oáze odvedena, je skutečně obdivuhodná. Kniha dovršuje úplné vydání Jirousova díla v Torstu; vedle dvou svazků publicistiky a tří svazků básní tam patří i dopisy z vězení.

Napsat komentář

Zapomněli jste heslo? Zadejte uživatelské jméno nebo email a my vám pošleme odkaz na stránku pro vytvoření nového hesla.