Jack Kerouac: Divoce nespoutaná slova

Přestože jméno letošního oslavence, amerického prozaika a básníka Jacka Kerouaca (1922–1969), zná nejspíš téměř každý, ne každý by zřejmě dokázal vedle jeho nejznámějšího románu, klasiky Na cestě, vyjmenovat jeho další díla – a to Kerouac napsal na dvacítku románů, řadu svazků poezie, vyšly jeho eseje, dopisy. A je zároveň namístě k tomu dodat, že některé z jeho próz nesporné kvality bestseller Na cestě ještě překračují. Škoda, Kerouaca máme v češtině sice nekompletního, nicméně všechna jeho stěžejní díla přeložena jsou, a to povětšinou výborně. Koneckonců nakladatelství Argo, jež se vydávání Kerouaca věnuje, nabízí – zatím – hned osmnáct titulů. A pokud něco, jako například Kerouacova skvělá poezie, chybí, dříve nebo později i to u nás vyjde.

 

Ponechme protentokrát stranou Kerouacův přebohatý životaběh, přeskočme i lektýru o beat generation (zájemce odkazujeme na UNI 12/2014 nebo 5/2021), a položme si logickou otázku: Jak to tedy s tím Kerouacovým psaním bylo?

Přestože byl Jean-Louis Lebris de Kerouac, jak zní celé jeho jméno, autorem, který nad svými texty přemýšlel a nebál se experimentovat, autorem tedy veskrze seriózním, býval často vnímán jako rozjuchaný, bezstarostný stopař řítící se Amerikou od pobřeží k pobřeží. Přesně, jak to popsal jeho blízký přítel, a také spisovatel John Clellon Holmes (ostatně jeho román Jeď!, jenž popisuje bohémskou scénu New Yorku a mezi jehož hlavní hrdiny patří jak Allen Ginsberg a Neal Cassady, tak i Jack Kerouac, vyšel nedávno česky): „Přestože toho Kerouac napsal daleko víc než jeho současníci, pro většinu lidí jeho jméno ztělesňuje představu bezstarostného lovce požitků, který jinak nic nedělá… A přestože je v próze stejným inovátorem jako Joyce, a jeho stylistické experimenty snesou srovnání pouze s těmi nejradikálnějšími avantgardisty století, je neustále označován jako nějaký slangový, stopařský Jack London, z něhož se do veřejných knihoven táhne marihuana a kouř z výfuku. Zkrátka, spisovatel, jakého mohla zplodit pouze Amerika, a také pouze Amerika ho může tak zločinně nechápat.“

Kerouac, jak víme z jeho románů, si život skutečně dokázal užívat plnými doušky, a to i doslova, vážně se ale zabýval i svou velkou láskou, psaním. A psal skutečně až posedle, takže si v roce 1944 mohl do deníku zapsat: „Od roku 1939, kdy jsem poprvé začal psát, jsem napsal skoro půl milionu slov. Básně, povídky, eseje, aforismy, deníky a devět nedokončených románů…“

Po otcově smrti na jaře 1946 začal psát svůj první velký román Maloměsto, velkoměsto, na němž pracoval dva roky, jak vzpomínal, „v osamocení, bolesti, psal jsem hymny a modlitby dokonce i za svítání, a říkal si: ‚Až bude tahle kniha, jež bude sumou, podstatou a kecy všeho, čím jsem v tomhle zpropadeném životě prošel hotova, budu vykoupen.‘“ Na to samozřejmě nedošlo, kniha je to ale i tak dobrá. Psal ji ještě relativně konvenční formou, již později odmítl, nicméně sága rodiny Martinů, osudy otce George Martina, ale i jeho pěti synů a tří dcer, svým způsobem odrážely americkou realitu a proměňující se svět, kdysi – Kerouacovo obligátní téma – ideální, idylický. Však také v roce 1947 napsal: „Mým tématem coby spisovatele je samozřejmě Amerika a musím o ní prostě vědět vše. Záběrem je můj cíl balzacovský – podmanit si znalost USA (centrum světa, jako byla pro Balzaca Paříž). Poznat je, jako znám svou dlaň.“ A z obsáhlého románu je tato znalost cítit. Kerouac do každé ze svých postav vložil část své osobnosti, Allen Ginsberg přitom viděl zajímavou příbuznost: „Jack v té době četl Dostojevského a myslím, že právě proto rozložil svou hlavní postavu hned do několika, podobně jako je tomu v Bratrech Karamazových.“ A ještě před vydáním v dopise Kerouacovi píše: „Je to vážně skvělá kniha, zasluhuje si náležitou odezvu a já si jsem jistý, že vyvolá rozruch a bude mít pochvalné recenze. A kdyby byl na tebe někdo hnusný, dej mi vědět a já ho vyzvu na souboj…“ A vedle Ginsbergem naznačeného Dostojevského dodejme i jasnou inspiraci klasickým dílem Thomase Wolfa K domovu pohleď, anděli z roku 1929.

Když kniha v březnu 1950 konečně vyšla, dostalo se jí kladných recenzí, pak se ale přestala prodávat. Ginsberg o ní po letech uznale napsal, že:

Přestože jméno letošního oslavence . . .

Tento článek je dostupný předplatitelům UNI magazínu

Přidat komentář