Někde jsem četl radu, kterou kdosi udělil jednomu aspirujícímu americkému hudebnímu kritikovi: proboha, nikdy se nesnaž psát jako GREIL MARCUS! Bylo to míněno jako největší kompliment. Greil Marcus (66) patří k těm nejprominentnějším hudebním kritikům a kulturologům, jimiž se Amerika může dnes chlubit.
V nejlepších momentech je jeho styl nejenom až k uzoufání chytrý, ale místy
tak posedle naléhavý, že máte pocit, jako by osud celé západní civilizace závisel jen na syntaxu Dylanova verše či kytarových akordech některého z jím analyzovaných dávných apalačských interpretů jeho „staré, ujeté Ameriky“. Čtenář přímo dychtí v popisovaných skladbách uslyšet to, co v nich slyší a s ničím neporovnatelnou elokvencí kodifikuje Greil Marcus.
Právě vyšla v pořadí třináctá a jedna z jeho nejlepších knih vůbec. Nese název The Doors: A Lifetime of Listening to Five Mean Years (Public Affairs, 2011, 210 s., 22 dol.). Opatřena na přebalu oficiální PR fotkou čtveřice pořízenou Joelem Brodskym pro label Elektra, tato kniha přináší dvacet kritických esejů o písních Doors. Marcusovo multidisciplinární, hlubokomyslné uvažování do těchto písní analyticky proniká se stejnou intenzitou jako se od nich v kteroukoli chvíli může vzdálit až tam, kam jej jeho bezbřehá kontextuální imaginace přivede, a to ať již ve vztahu k 
textům písní samotných či nějakému jinému, ale souvisejícímu aspektu širšího dobového popkulturního rámce.
Záměrem autora je vypreparovat a pro obecné povědomí vzkřísit nejlepší hudební momenty The Doors, odříznout pomyslné ukotvující lano dosavadních stereotypů, v jejichž rámci jsou obecně vnímáni, a pustit je do maelströmu literárně-kulturního kontextu. Marcus neomylně podchycuje dosah, majestátnost i občasnou ideovou prázdnotu songů skupiny. Zdůrazňuje Morrisonovu scénickou stylizaci do postavy jakoby nepocházející z tohoto světa: „Jako žádný jiný rock’n’rollový zpěvák od dob, kdy song Heartbreak Hotel zasytil celosvětový rozhlasový éter, Morrison vypadal jako elvisovský řecký bůh, měl jeho svůdný upíří pohled v očích a stejně jako Elvis emitoval pohrdání, které zidealizovaně krásní uštědřují obyčejným smrtelníkům.“ Skvělým způsobem Marcus vystihl, jak Jim Morrison ve společensky a politicky vypjaté době konce 60. let dokázal znervóznit a zneklidnit každého, kdo kapelu slyšel naživo. „Na pódiu stál onen dobře vypadající člověk a nedělal nic jiného než vám vyhrožoval duševním trestem smrti,“ píše autor, „a současně vás samotné převtělil do poroty, která vás k němu odsoudila.“ Vyjma šesti stránek na samém začátku, na nichž se minutu po minutě věnuje popisu a analýze živé nahrávky písně Light My Fire, kterou si Marcus vlastnoručně pořídil na laciném kazeťáku při své návštěvě koncertu Doors v Denveru v roce 1967, v knize nenajdeme ani zmínku o historii kapely. Žádná další nová zjištění o době Morrisonova dětství či jakékoli nové poznatky o jeho zatčení v Miami, kde se v roce 1969 skandálně obnažil rovnou na pódiu. Marcus je také na hony vzdálen sebemenšímu pokusu o levné podbízení se či mytologizaci, pro níž je dnes víceméně kritikou odsuzována svého času nejprodávanější (a v češtině též vydaná) biografie Doors s názvem No One Here Gets Out Alive (autor Jerry Hopkins, Warner Books, 
1980). Je si dobře vědom, že určitá část hudebního materiálu The Doors „zaváněla falší, nadutým předstíráním a mizernou poezií.“ Dokonce na jednom místě zde píše, že některé jejich songy byly doslova zasmrádlé, kdy „Morrison zpíval, jakoby měl přes hlavu nasazený pytel proto, aby nikdo nemohl vidět, kdo že to zpívá.“
Občas to až vypadá, že Marcus chce Morrisona-Lizard Kinga spíše „pohřbít“ než vychvalovat. Podle něj jsou písně Hello, I Love nebo Touch Me dílka, která by bývala mohla pocházet nanejvýš tak od kapely na úrovni Monkees a dvě (z celkem pěti vydaných řadových alb The Doors), Waiting for the Sun a Soft Parade, jsou podle Marcuse „ubohým vtipem … jakýmsi doorsovským ekvivalentem elvisovských filmových soundtracků ’Roustabout nebo It Happened at the World’s Fair.“
Většina z dvaceti esejů nese název vlastních songů, které Marcus buď obdivuje anebo se k nim nějak vyjadřuje: Roadhouse Blues, L.A. Woman, The End, When the Music’s Over, Soul Kitchen atd. Marcus v nich doslova září svým pověstným interdisciplinárním eklektismem a akademickou idiosynkracií. S podobným přístupem, jako když se ve své téměř třísetstránkové knize Like A Rolling Stone, Bob Dylan at the Crossroads (Public Affairs, 2005) excelentně, byť po chvíli k nesnesení hnidopišsky, věnoval průběhu nahrávání a interpretaci kulturologických významů jedné jediné Dylanovy písně, tak v této své nové práci věnuje zase celou jednu kapitolu „nesmrtelnosti“ prvních sedmi vteřin Ray Manzarekova sóla v písni Strange Days a zbývající 3:01 minuty stopáže songu označuje za „junk.“ V kapitole Twentieth Century Fox po chvíli zcela opouští téma knihy, tedy hudbu skupiny Doors, a pouští se do sáhodlouhých, navýsost brilantních úvah o pop artu a moderním umění 50. a 60. let, Royi Lichtensteinovi, Eduardovi Paolozzim, Chucku Berrym a Dicku Tracym a skončí tím, že krátce naznačí jak do toho všeho podle něj Doors zapadají. V eseji L.A. Woman argumentuje, že song by mohl být soundtrackem nejnovějšího románu Thomase Pynchona Inherent Vice a že vlastně představuje pop-artovou mapu Los Angeles.
Greil Marcus dokáže vždy překvapit. Zde například veřejně vyslovuje svůj obdiv kritikou vesměs sepsutému filmu Olivera Stonea The Doors z roku 1991, kde Morrisona představoval Val Kilmer. „Ten film podle všech předpokladů měl být hrozný,“ píše, „ale namísto toho byl prostě úžasný.“ Má rovněž jasno ohledně toho, proč rockové kapely potřebují alespoň nějaký hit. „Kdyby býval song Light My Fire nevynesl Doors ke hvězdnému statutu, v následném repertoáru kapely slyšíte, jak by se jejich hudba bývala utopila v pseudouměleckosti, v nekonečných referencích na sebe samu, v postmoderně, kdy každá jejich nota by parodovala něco jiného, a kdy žádné vyřčené slovo by nemuselo znamenat to, co znamenat mělo.“
Ve svém hodnocení se Marcus nemůže definitivně rozhodnout, zdali temná tématika, kterou se kapela ve svém repertoáru zabývala, byla prediktivní nebo deskriptivní, píše však: „ale samotná jejich scénická prezentace – žádný úsměv, žádný rockerský škleb, pouze performance důvěry a pochybnosti – předem slibovala, že žádný happyend se konat nebude. Jejich nejlepší songy jako by hlásaly postulát, že happyend není zajímavý a ani si ho nezasluhujeme.“
V této své nové knize se Greil Marcus staví do role příslovečného separátora zrna od plev. V případě The Doors je to počin, jenž byl už dlouhou dobu nanejvýš potřebný, neboť autor kontempluje nad klíčovou otázkou pravdivosti vs. fiktivnosti celé legendy a mytologie okolo kapely desítky let panující, a to s intelektem, jazykem a erudicí, oslovujícími ty nejvzdělanější čtenáře, teoretiky umění či společeskovědní akademickou elitu vůbec. Připomenu jen, že sám Jim Morrison v jednom svém interview z roku 1967 mimoděk poznamenal: „kvalitní kritické eseje, v tom to přece vězí.“