Už v roce 1990 vydal Jan Burian – tehdy osmatřicetiletý – stručnou knížku pamětí, kterou nazval Rychle než to zapomenu... O let 28 později následoval rekapitulační knižní rozhovor Pavla Klusáka, nazvaný Drtivé jistoty JB. A teď tedy další, více než čtyřsetstránková kniha, která k memoárové prvotině odkazuje již svým názvem. I když se opět dovolává zrádné lidské paměti, ve skutečnosti Jan Burian až tak složitě v prchavých vzpomínkách lovit nemusí. Dlouhá léta si vedl archiv, takže se má o co spolehlivě opírat.
Je to výborná kniha, svižně napsaná a velmi pestrá, kombinující vzpomínky s dobovými deníkovými zápisky, dopisy, recenzemi, úředními dokumenty, ukázkami písňových textů, je zde taky řada fotografií. Čtenář se teď už po knize Rychle než to zapomenu… nemusí shánět, tady je vše podstatné obsaženo – v přepracované, hlubší a bohatší podobě. Burian je často velmi otevřený, nebojí se přetiskovat i ty dobové ohlasy, které vůči němu byly kritické; a dokonce jim s odstupem někdy dává za pravdu. Ovšem v tomto ohledu to teď nemá zvláště těžké, protože k němu kritika jen málokdy nebyla vlídná.
Vzpomínkové pásmo začíná tradičně v dětství, ale nezdržuje se u něj příliš dlouho. Velký prostor samozřejmě má spolupráce s Jiřím Dědečkem; vystupovali ve dvojici od března 1974 do června 1985, podle zápisů pečlivého kronikáře Buriana za tu dobu odehráli 1027 vystoupení. Pohledy do zákulisí jsou velmi zajímavé, zvlášť když je píše člověk, který nad svou rolí v oficiálních i neoficiálních hudebních kruzích vždy intenzivně přemýšlel. Jan Burian o tom třeba v květnu 1987 napsal úvahu Proč už nechci být folkařem. Tento provokativní text, otištěný v samizdatu i v exilovém Paternosteru a svého času velmi diskutovaný, stojí za připomenutí i dnes. Burianova kniha zatím končí v roce 1991, kdy už vydával desky a připravoval televizní pořady; vůbec nepochybuji o tom, že i chystané pokračování bude výborné.