JAN KONOPÁSEK A JIŘÍ PLOCEK: Jazzová odyssea

Název má ta kniha rozhodně výstižný. Život saxofonisty a flétnisty Jana Konopáska je jazzem přímo prodchnutý a zároveň plný změn. Sám ostatně napsal: „Kdyby se mě někdo zeptal, co je moje vlast, tak je to jazz. Stěhoval jsem se v životě třicetsedmkrát a to ne, jako že bych byl někde v hotelu, to nepočítám – ale se vším všudy!“

Jazzová odyssea má docela osobitou strukturu. Většinu kapitol napsal Konopásek – vesměs vzpomínky na muzikantský i soukromý život. Mnoho dalších kapitol je pojato jako rozhovor Jiřího Plocka s Janem Konopáskem, ty se týkají většinou jen hudby. A jsou tady i pasáže, které napsal Plocek – vedle úvodu nebo minireportáže o loňském hraní Jana Konopáska s dalšími jazzovými legendami je to třeba kapitola Doby temnoty a naděje, plná citací z dobového tisku a reflektující atmosféru, v níž na přelomu 50. a 60. let muzikanti žili a hráli.

Jan Konopásek (nar. 1931) toho prožil opravdu hodně, dobře si to pamatuje, a hlavně je velmi charismatickou osobností. Hrál v orchestrech Zdeňka Bartáka a Karla Krautgartnera, je posledním žijícím členem Studia 5 (1958–1961), průkopnického souboru moderního českého jazzu. Byl spoluzakladatelem S+H kvartetu, v roce 1965 z Československa uprchl (přesněji řečeno uplaval – popis cesty z Jugoslávie do Itálie patří k nejdramatičtějším pasážím knihy). V Západním Německu pak hrál v orchestrech dirigovaných Stanem Kentonem a Oliverem Nelsonem. Od roku 1971 žil v USA, studoval na Berklee, byl členem orchestrů Woodyho Hermana, Lionela Hamptona, Buddyho Riche nebo Guye Lombarda. Taky ovšem dělal řidiče kamionu nebo hrál na lodi.

Některé části Konopáskovy kariéry jsou pojaty dost stručně – třeba období s S+H Q v letech 1961–1964 by si jistě zasloužilo víc prostoru. Ale nakonec je pořád lepší, když si čtenář nad knihou řekne, že by se rád dozvěděl ještě víc, než aby se nudil. Jazzová odyssea totiž není nudná ani trochu.

 

 

Galén, 2018

Přidat komentář