Utrpení se nedá poměřovat. Nějak tak by se dalo popsat etické východisko, z nějž se spisovatel a novinář Jan Štifter vydává zkoumat minulost (a zároveň současnost). Jeho neuralgickým obdobím je konec druhé světové války – ovšem viděný z úhlu pohledu budějovických Němců. Ne. To není přesné. Viděný s citem pro jejich úhel pohledu. Pokud přijmeme první větu recenze, nejde o ideový relativismus. Ani o novinářský hlad po tématu. Jak Štifter přiznal v rozhovoru, v Českých Budějovicích tyto příběhy nezajímají snad už ani potomky rodin, ve kterých se odehrály.
V novele Kathy (2014) zpracoval příběh ženy – nevinného nepřítele státu (kvůli sňatku), ve Sběrateli sněhu (2018) se pohybuje duch chlapce ze sběrného tábora pro Němce. V obou případech Štifter navázal své příběhy na současnost, a to samé platí pro nejnovější Světlo z Pauliny. Duchů tam najdeme také dost. Štifter má obzvláštní cit pro drtivou tíhu nevinných domácích interiérů, kde se něco odehrálo. Vtahuje do děje prostřednictvím ornamentů výmalby a jiných detailů, které v jeho podání mají osudový náboj. Ocitáme se na pomezí pohádkového příběhu, mýtu, civilního vyprávění a hororu.
Ve Světle z Pauliny hrají docela důležitou roli duchové dětí. Snad pro dětské nastavení vnímat skutečnost napřímo, bez kontextu. Pro Štiftera jsou to ideální postavy a ideální vypravěči. Příběhům z knihy – jde vlastně o sbírku provázaných povídek – ale nechybí dospělý kontext. A tak s historizujícím příběhem o potratářce nějak souvisí příběh o současné emancipované mladé ženě, která žije bez partnera, muže hodnotí velmi s nadhledem a přesvědčuje sama sebe, že není nešťastná. Zcela současný náboj pak má příběh fotografa svateb, jemuž bývalá partnerka provedla něco opravdu ošklivého (fotografové možná tuší). V tomto příběhu z dnešního hipsterského světa dojde ale opět na setkání s nadpřirozenem, které je tak překvapivé, že autorovi umožní rozehrát invenční vypravěčkou hru. Včetně monologů přeházených tak, aby vytvořily jakýsi čtenářský test. Štifter vůbec kombinuje tradiční vyprávění s ryze současným vnitřním monologem, jakýmsi proudem vědomí. Historické i současné společenské křivdy v něm souvisí s poťouchlostmi, se slabostmi, s nemožností si pomoci.
Z příběhů nenápadně vydechuje osudovost, i když jde, dejme tomu, o vztahový žánrový obrázek, jak mladé ženě její dávný přítel stěhuje skříň. Domy a byty ze čtyřicátých a padesátých let dvacátého století ve vyprávění sousedí s dnešními panelákovými byty. Exotické koření dodává v sebestředných Čechách tušená přítomnost Německa, v příbězích spíše naznačovaná. S textem dobře hrají ilustrace Veroniky Bílkové, realistické a tajemné zároveň. Souzní s řemeslnou stránkou textu, která je provedená s fortelem a umožňuje nikoli instantní, ale hlubší čtenářský prožitek.
Pokud bych měl sáhnout po přirovnání k hudbě, ocitáme se na území folku, městských balad, sociálních a vztahových songů se spoustou slok. A také na území spirituálů. Texty totiž ozvláštňuje jejich duchovní ladění, skryté v jejich jádru. Není to jenom zdrženlivé české tušení „něčeho“, ale důkladná linie. Ta se odráží i ve vlastně neustálých úvahách o vině a trestu, o nevinnosti a provinění.
To všechno spojuje závěrečný příběh Světlo z Pauliny. Mimochodem pěkně tajemný název, obsah samozřejmě nebudu prozrazovat. Představit si lze ledacos, dostanete ještě něco víc, než co jste si mysleli. A právě v tomto příběhu se spojuje všechno, minulost a přítomnost. Světlo, o které jde v ději, je nakonec docela neokázalé. Svítí ale pořádně.
Vyšehrad, 2020