Kafkovy křižovatky se věnují druhému životu Franze Kafky, tedy vnímání jeho díla po jeho smrti. „V českém prostředí je … Kafka spojován především s úzkostmi či depresemi a také s absurditou,“ říká Petr Koura v předmluvě – a do protikladu staví Kafkův smysl pro humor, např. „nekontrolovatelný několikaminutový záchvat smíchu“ před představeným v práci, a především paradoxní přijímání díla i autora. Kontrastní je výtvarný doprovod z pera komiksového tvůrce Jaze (Jaz – Opráski). Kontrastní k ustáleným představám i k neblahému turisticko-výtvarnému průmyslu, který redukuje význačného spisovatele na „ikonickou“ podobenku na hrnkách, tričkách a jiných suvenýrech.
Petr Koura začíná bádání o Kafkově druhém životě úvahami o jeho proslulém pokynu Maxi Brodovi, ať většinu literární pozůstalosti spálí… A zpochybňuje, že by právník Kafka takto závažný pokyn neformuloval v závěti, ale pouze v dopise Brodovi zanechaném v psacím stole. Počítal snad naopak s tím, že jeho přítel dílo po příslušné selekci vydá? Popsány jsou nejednoznačné reakce na Kafkovo dílo v době po jeho smrti, včetně toho, že S. K. Neumann z něj v nekrologu udělal komunistu. Max Brod nicméně začal vydávat Kafkovo dílo, zprvu bez ohlasu.
Rukopisnou pozůstalost zachránil Brod svou emigrací do Palestiny – za protektorátu Kafkova Proměna sloužila nacistům za příklad židovské „podlidské představivosti“. V tom se ostatně shodli s komunisty, kteří se ujali moci v Československu. Zatímco Kafkovo dílo ve Spojených státech, v Británii a ve Francii nabývalo světového věhlasu, po Praze v padesátých letech koloval obtah zničené sazby překladu Kafkovy Ameriky (do roku 1948 překlad nevyšel z důvodu nakladatelských a jazykových sporů, pak už to nebylo možné z politických důvodů). Sovětský jazykovědec popisoval, že Kafkovo dílo obsahuje „vše nejreakčnější, nejvíce nepřátelské realismu“, což je v absurdním protikladu s výstižností – tedy realističností – Kafkových textů.
Petr Koura zachytil i absurdní stopu, kterou zanechal Franz Kafka ve spisech Státní bezpečnosti, kde vystupuje jako nástroj imperialistického antikomunismu a také v řadě případů jako oběť nedorozumění a divokých představ estébáckých fištrónů. Uvolnění v šedesátých letech pocítilo i Kafkovo dílo, které konečně začalo být v Československu vydáváno – až do „kafkovského“ příjezdu okupačních tanků v roce 1968 a opětovného negativního postoje normalizační garnitury vůči Franzi Kafkovi.
Petr Koura může doložit realističnost Kafkových textů situací, kdy Ypsilonka inscenuje 17. 11. 1989 Kafkovu Ameriku a Jiří Lábus, který se vyjde v kostýmu policisty podívat, co že se to děje na Národní, je málem zadržen a na jeviště se vrátí se zpožděním… Fikce se protnula s realitou, což je zajisté… kafkovské.