Jazzové standardy – impozantní průvodce pokladnicí jazzové klasiky

Jazzová literatura byla obohacena monumentálním a v žánru ojedinělým dílem. Americký pianista, kritik a hudební historik TED GIOIA (čti džója), autor řady jazzových publikací jako The Birth (and Death) of the Cool (Speck, 2009), Delta Blues (W.W. Norton, 2008) či The History of Jazz (Oxford Univ. Press, 1997) a současně také zakladatel studijního programu Jazz Studies na prestižním kalifornském Stanfordu, právě vydal rozsáhlé a svým pojetím neobyčejné dílo s názvem Jazz Standards: A Guide To The Repertoire (Oxford University Press, 2012, 528 s., 39,95 dol).

9_jazzové
Autor v této své práci erudovaně diskutuje šarm, hudební hodnotu a eventuální kazy na kráse více než 250 abecedně seřazených písní, od After You’ve Gone až po You’d Be So Nice to Come Home To, tradičně hudebníky i milovníky žánru považované za jazzovou klasiku. Kánon základního repertoáru toho nejlepšího s čím kdy jazz přišel a toho, co si každý nový aspirující interpret nejenom touží, ale i musí osvojit. V jazzovém světě totiž odjaktěživa platilo a platí, že právě mistrovské zvládnutí těchto úhelných kamenů „zlaté“ klasiky žánru, plus vlastní inovační přínos k jejich interpretaci, jsou teprve měřítkem opravdové hráčské velikosti a erudice každého, kdo se chce honosit titulem jazzman. Pozor, nejde však o historii jazzu jako takovou. „Chtěl jsem nahlédnout do těchto songů jakožto zdrojů inspirace pro danou historickou mistrovskou hráčskou interpretaci, což je perspektiva, která často svede z cesty při hledání toho, co komponista toho kterého songu původně zamýšlel,“ píše Gioia. A dodává: „Chtěl jsem napsat jakéhosi průvodce k těmto hudebním dílům, jež jsou stavebními bloky jazzové umělecké formy, jakýmsi odrazovým můstkem k improvizaci a výzvou k tvůrčí re- -interpretaci.“
Repozitář jazzových standardů totiž sahá dál a čerpá nejenom pouze z oné mýty opředené pokladnice písní z klasických divadelních anebo fi lmových muzikálů, kterému se v Americe v této branži odedávna říká Great American Songbook. Mezi jazzovými standardy jsou totiž i písně složené samotnými jazzmany, ale také třeba brazilské melodie nadšeně adoptované jazzovým vývojovým kontinuem anebo další hudební kousky, které se prostě nějak dokázaly do nesmrtelného kánonu jazzové klasiky úspěšně „vetřít“ a navždy zde už setrvat.
Gioia na řadě případů dokazuje, že standardem jazzového repertoáru se mohla stát i píseň, která se sama o sobě nemusela nezbytně kvalifi kovat za veledílo. Měla prostě něco, co se na ní muzikantům zalíbilo. Třeba půvabnou melodickou pasáž nebo slibnou akordovou progresi a změny. Někdy se také stalo, že jedno jediné, avšak originální a mistrovské pojetí a zpracování dotyčnou „písničku“ vyneslo rovnou mezi hvězdné standardy. To je třeba případ svým charakterem celkem triviální skladbičky My Favorite Things, ze které teprve John Coltrane udělal se svojí sopránkou nesmrtelnou jazzovou klasiku (1960).
Gioia zvolil pro přístup k rozsáhlému pojednávanému tématu velmi šikovný, přehledný formát. Každá skladba je detailně pojednávána esejem v rozsahu 2–3 stránek knihy. Dozvíte se, kdo dílo vytvořil a proč. Připojen je seznam historických nahrávek dotyčné skladby, jakož i krátká statistika toho, jak byla v průběhu času tato skladba u hráčů populární. Autor dále zmiňuje, kdo píseň nahrál, jak ji nahrál a kdo ji nenahrál vůbec. Dozvíme se rovněž, jak se historicky měnil případný přístup k tempu skladby či jejímu interpretačnímu pojetí. A jak se na song pohlíží dnes očima současných jazzmanů. Každá z těchto vinět diskutujících jednotlivé skladby je doplněna chronologickým seznamem doporučených nahrávek.
9_jazzové_2Jakožto ukázku toho co se lze z knihy také dozvědět, dovolte mi uvést tento příklad. Skladba Basin Street Blues byla pojmenována podle ulice, která však v době vydání nahrávky byla mezitím přejmenována. Když však deska vyšla a byla úspěšná, ulice byla přejmenována zpět na původní název, který nesla etiketa na desce. Nebo podobný příklad. Název songu Beale Street Blues byl inspirován rovněž ulicí, která se však ve skutečnosti jmenovala Beale Avenue. Po úspěchu nahrávky však došlo k přejmenování celého bulváru na Beale Street. Kniha Jazzové standardy je pokusem nabídnout celkový přehled o jazzovém žánru takříkajíc „pod jednou střechou“, přičemž hlavní důraz není kladen na interprety, ale na písně samotné. Takto alfabeticky uspořádaná „analýza“ celkem 252 klasických čísel jazzového reper toáru do jisté míry představuje extrapolaci tzv. The Real Book, což byla „podzemně distribuovaná kolekce intra, krátké notace a přehledu základních elementů nejprominentnějších jazzových skladeb, která začala v Americe mezi zasvěcenými muzikanty cirkulovat někdy v 70. letech,“ píše Gioia, „a která sama o sobě vznikla z ještě starší série tzv. ,fake books‘, bootlegových kompilací, které jazzmani používali pro své obeznámení se s rozsáhlou tradicí jazzového repertoáru…“ Už toto zjištění je fascinující, neboť je důkazem toho, že ve svém jádru je jazz vernakulárním médiem, v němž vůbec nejpodstatnější hráčskou dovedností je jeho/její schopnost nezávisle a naprosto originálně myslet a tím tvořit kumšt. Při psaní své knihy Gioia, sám hudební historik, samozřejmě pracoval i se závěry starších a stěžejních děl z této branže. Jako například se zásadní prací Aleca Wildera s názvem American Popular Song: The Great Innovators, 1900–1950, což je detailní a erudovaná analýza celkového díla klasických mistrů výše zmíněného „Amerického písňového zpěvníku“, jakými byli George Gershwin, Irving Berlin nebo Cole Porter. Čtenář je rovněž přímo nadšen kouzelnými postřehy či anekdotami, které Gioia nabízí v případě mnohých jím pojednávaných skladeb. Současnému čtenáři třeba připomíná, že Fats Wallerova skladba The Jitterbug Waltz byla pojmenována s dost humornou nadsázkou, neboť tento dobový a scénicky velmi divoký, navíc eroticky značně sugestivní černošský tanec nikdy nemohl mít s elegantním vídeňským valčíkem z pozdně habsburské éry naprosto nic společného. Nebo že známá skladba Paula Desmonda Take Five nebyla pouze velkým hitem pro jeho domovský Dave Brubeck Quartet, ale též pro americký Červený kříž. Desmond jako autor totiž věnoval a odkázal veškeré tantiémy z autorských práv ze skladby plynoucí ve prospěch této zdravotnické organizace, která do dnešního data v poplatcích inkasovala neuvěřitelných 6 milionů dolarů!
9_jazzové_3Jinde však autor nezaváhá jiný z těchto standardů třeba i zkritizovat. Když píše o písni Do Nothin’ Till You Hear From Me, proslulé, kromě instrumentálek, též několikerou vokální interpretací zpěvaček i zpěváků slavného orchestru Dukea Ellingtona v jeho nejlepších momentech, Gioia říká: „Zklamáním pro mne je text (z pera Boba Russella – pozn. aut.), který z této písně udělal jakousi hymnu podvádějících se milenců… Celý koncept písně stojí eticky jenom o chloupek výše, než ono proslulé cynické alibi slavné fi lmové hlášky Groucho Marxe: Komu budete věřit víc, mně, anebo svým prolhaným očím?“ Jazzoví muzikanti i fanoušci, ať již novicové či veteráni, rovněž ocení Gioiaovy tipy na doporučené nahrávky nejlépe vystihující hudební a estetickou podstatu a historický význam každého z těchto songů. Tento jeho výběr pokrývá totiž celé rozsáhlé dějiny nahraného jazzu, od Armstrongových souborů Hot Five a Hot Seven až po současné, vysokou energií nadupané free jazzové borce. Ke každému v knize uvedenému songu autor nabízí minimálně šest avšak v průměru osm až deset příkladů nejreprezentativnějších nahrávek. „Výběr těchto doporučených nahrávek jsem učinil na základě jejich historické důležitosti, dále vlivu, který měly na pozdější interprety, jejich inherentní kvality, ale i originality samotné koncepce dotyčné nahrávky,“ vysvětluje autor. Abych uvedl příklad, takto třeba Gioia vidí nejlepší a chronologicky řazené nahrané verze známé písně All of Me: (1) orchestr Paula Whitemana s Mildred Bailey (1931), (2) Louis Armstrong (1932), (3) Billie Holiday (1941), (4) Frank Sinatra (1946), (5) Charlie Parker s Lenniem 9_jazzové_4Tristanem (1951), (6) Duke Ellington (1959), (7) Earl Hines (1972), (8) Willie Nelson (1977), (9) Dee Dee Bridgewater (1990) a (10) Luciana Souza (2003). Všimněte si pozoruhodně eklektického záběru pokud jde o interpretační styl, s nímž Gioia svoje hodnocení sestavil. Ano, swing i bebop, Ellington i texaský country music „psanec“ Willie Nelson. Autor se nebojí vypíchnout skutečný merit dané nahrávky, i když její interpret je jazzovému žánru na hony vzdálen. Podobně Gioia oceňuje způsob, jímž třeba britský rockový kytarista Jeff Beck ztvárnil texturálně nesmírně komplexní žalozpěv Goodbye, Pork Pie Hat, věnovaný památce slavného tenoráka Lestera Younga, z pera bouřliváka černošské jazzové avantgardy, Charlieho Minguse. Stejně vysoko hodnotí soulově prožité podání Dr. Johna, který se po svém výtečně zhostil přednesu staré berlinovky Blue Skies. Anebo když mezi vůbec nejlepší kdy nahrané verze slavné Ellingtonovy skladby Take the ‘A Train zařadí i „kovbojskou“ variaci v podání ve 40. letech doslova hvězdné western- -swingové kapely Boba Willse and His Texas Playboys.
9_jazzové_5To, co činí knihu Jazzové standardy čtenářsky opravdu přitažlivou, je její zvláštní, místy až anekdotická textura. Gioiaova schopnost psát současně optikou jak jazzové tradice, tak i songů samotných. Provádí nás přitom muzikou, jež je velmi dobře známá (My Funny Valentine, Embraceable You či Mood Indigo), ale i méně známá (Nardis, Billie’s Bounce nebo East of the Sun, West of the Moon). V obou případech jsou však nečekané spojnice, které autor čtenářům předkládá, vždy objevné a intelektuálně zábavné.
Když jsem byl ještě kluk,“ vzpomíná Gioia při diskutování slavného songu I’ll Remember April, „viděl jsem několikrát v televizi fi lm s (komiky) Abbottem a Costellem, který se jmenoval Ride ’Em Cowboy. Nikdy se mi ale nevybavilo, že bych býval kdy poprvé uslyšel píseň I’ll Remember April, kterou tam zpíval Dick Foran, zrovna v tomto a tak nepravděpodobném kontextu. Ale o deset let později jsem se s touto písní setkal znovu, tentokrát ve skvostném podání pianisty Errolla Garnera na jeho převratném albu Concert by the Sea.“ Autor v tomto místě charakterizuje výjimečnost právě tohoto Garnerova přednesu písně, aby nás však vzápětí upozornil na tucet jejích dalších skvělých coververzí, ať již v podání Stana Getze, Keithe Jarretta nebo Franka Sinatry (1961).
Právě zde vidíme autorovu metodu skvěle fungovat ve svém vlastním mikrokosmu: pohybuje se od obecného ke specifi ckému a současně přitom sleduje a pro čtenáře odkrývá celou související ságu daného songu. Velmi zajímavé se to 9_jazzové_6stává v momentu, kdy je v pozadí skutečná historie, kterou lze takto odkrýt. Jeho esej o písni St. James Infi rmary (viz třeba slavné podání Louise Armstronga z 30. let) nás přivede k jejím kořenům pocházejícím z dávné Anglie někdy kolem roku 1530. „Černá americká kultura má hluboké a často opomíjené folklorní kořeny nejenom africké, ale i evropské,“ píše Gioia.
Když píše o historii songu Shine, poprvé nahraného také Armstrongem v roce 1931, autor odhaluje nečekanou spojnici vedoucí až k převrácení genderové role. Song byl totiž zpopularizován už dvacet let předtím ženskou performerkou Aida Overtone Walker, která však na pódiu vystupovala převlečena za muže.
Jazzové standardy
jsou též dílem, v němž se její autor místy vydává i na teritorium hudební kritiky. A neobává se nabídnout své vlastní, mnohdy kontroverzní, pokaždé však dobře zformulované postuláty. Svůj esej o písni Mack the Knife, kterou složil Kurt Weill k původně německému textu Bertolta Brechta, Gioia uvádí konstatováním, že se otřásá nelibostí pokaždé, když tento song zaslechne (u nás jej kdysi půvabně sugestivně přezpíval v podařeném TV snímku, o dvacet let předcházejícím vzniku skutečných videoklipů, přední herec Miloš Kopecký pod jejím originálním názvem Mackie Messer: „…žralok zuby má jak nože…“). 9_jazzové_7Podobně Gioia nazírá na slavnou swingovku Tea for Two, kterou melodicky považuje za nesmírně monotónní a textově na úrovni druhořadé říkanky z mateřské školky. Není to u něj však nějaká laciná negace za každou cenu, neboť vzápětí svoji erudici kritika potvrdí i tím, že se dokáže přenést za limity svého subjektivního pohledu a objektivně spekuluje o příčinách nesporné popularity tohoto songu.
Domnívám se, že to, co tuto píseň dlouhodobě udržuje v kadlubu jazzového repertoáru, je ona lehkost, s níž lze song adaptovat, máme-li s ní jakýkoli, abych tak řekl, postranní úmysl,“ píše v úvodu eseje o dvojici nahrávek Tea for Two pocházejících z roku 1937. První z nich je „netypicky graciézní a nevtíravé podání“ Fatse Wallera a, v případě druhém, běží o „impresívní předělávku podkladových harmonií songu,“ tak, jak se podařila instrumentálně zpracovat geniálnímu francouzskému cikánskému kytaristovi Djangovi Reinhardtovi. Poté Gioia rozkošně fantazíruje o tom „co kdyby bývali byli?“. O imaginárním setkání, které mohlo nastat mezi Theloniousem Monkem a virtuózem klasického klavíru Vladimírem Horowitzem, kteří oba dotyčnou skladbu nahráli v rozpětí tří měsíců od sebe v roce 1963, třebaže Horowitzova nahrávka nebyla nikdy na desce vydána. Přitom, jak autor píše, oba slavní interpreti byli, byť o sobě nevěděli, fyzicky přítomni ve stejném komplexu nahrávacího studia, a to ve stejný den, kdy právě Horowitz svoji verzi Tea for Two nahrával. Gioia svoji úvahu končí přiznáním, že ho neodolatelně fascinuje spekulace o tom, co by se mohlo bývalo stát, kdyby se špičkový maestro jazzové improvizace Monk přidal ke špičkovému maestrovi formální klavírní školy Horowitzovi v duetu, aby mu ukázal, jak bezezbytku vystihnout „ducha“ a nikoliv pouze „písmeno“ oné skladby.

Přidat komentář