Následující text budiž chápán jako pandán či background ke studii o erotismu v české porevoluční literární tvorbě, kterou jsme pod titulem Jaképak zlo: erotická literatura neexistuje! otiskli v UNI 9/2006. 
Podnětem k sepsání tohoto navazujícího, respektive doplňujícího materiálu se stala útlá knížka Francka Évrarda Erotická literatura aneb Psaní rozkoše, již před časem vydalo nakladatelství Levné knihy v nově otevřené řadě Malá moderní encyklopedie a v překladu Tomáše Kybala (ten do češtiny převedl mj. v minulém textu citovanou Vianovu Esej o užitečnosti erotické literatury). Kniha je svého druhu jedinečná: v češtině totiž žádný původní text tohoto druhu neexistuje a v překladových věcech (R. Desnos, B. Vian) byly podobné studie vždy, trochu cudně, přidávány k řekněme tematicky standardní esejistice či literární tvorbě.
Évrardova publikace, která čítá sotva sedmdesát stran a o jejímž autorovi se dozvíme jen, že „vyučuje na univerzitě Paris-VII“ a „je autorem děl jako Erotika brýlí či Mýty a mytologie Řecka“, trpí, pravda, množstvím redakčních neduhů: překládá jen názvy některých děl, jiné ponechává v originále, případně je zbytečně komolí, jako A. Bretona Bláznivou lásku; přechyluje pouze vybraná ženská příjmení, stejně tak trestuhodně mrzačí některá slova, např. fantazmagorie; stylistické zákonitosti francouzského originálu se urputně snaží roubovat na češtinu apod. – Naštěstí to podstatné, tedy umění vyprovokovat čtenáře k samostatným úvahám, probudit jeho osobité přemýšlení nad tématem, tomuto svazku nechybí.
I
Vstupme nyní do děje: Évrard ve své práci (originál je buď z roku 1999, nebo 2003 – vydavatel si, soudě podle tiráže, není jistý) jednak nabízí exkurs do dějin světového literárního erotismu, počínaje antickým Řeckem, přes středověké fabliaux, renesanční blason, libertinskou literaturu sedmnáctého a osmnáctého století, až k přítomnosti, kterou zastupuje mj. nedávno rovněž česky vydaná knížka Sexuální život Catherine M., a jednak předkládá v hrubých rysech několik teoretických, či alespoň teoretizujících pasáží: v nich se dotýká rozlišení erotiky a pornografie, vlivu cenzury na rozmach erotického písemnictví, vztahu erotického textu a jeho příjemce, dále možností práce s prvky erotismu (komika vs. serióznost, popis vs. fikce), potažmo metod, jimiž lze udržovat, ba stupňovat touhu po objektu, a konečně propojení erotismu s pudem smrti (Eros vs. Thanatos).
V pohledu na dvě tváře jednoho obličeje, jehož viditelnost, resp. existenci jsme v minulé stati notabene zpochybnili, je 
Évrard neoblomně konzervativní: za „erotickou“ považuje tu literaturu, která „odkládá realizaci touhy, aby prodloužila její intenzitu“, zatímco „pornografie“ se podle něj „uchází o okamžitou a vzájemnou rozkoš mezi partnery, popírá sociální vztahy a sublimuje sexuální rozdíly“; samotný „pornografický text“ pak není víc než „prostoduchý a bez záhady, vždy s verbířskou funkcí, je zaplavený sexem na každé stránce“. Netřeba snad opakovat, že i toto hierarchizování je ve vleku křesťanské morálky, která položila rovnítko mezi zlo a tělo, resp. věčné zatracení v pekle a přijetí přirozených tělesných funkcí. Navíc proč by cesta měla poskytovat více slasti (tělesné, nebo čtenářské) než samotný cíl? A jak je to vůbec s onou cestou: je jejím prodlužováním, klikacením a hloubením meandrů míněn samotný sexuální akt a cílem pak orgasmus, anebo je cestou onen „odklad realizace touhy“, tedy láska čistě platonická, vyzdvihující psýché nad fýzis, a cílem následně onen průnik dvou množin, ať už heterosexuálních, či homosexuálních? Máme zato, že kategorizování v takto citlivých, a především subjektivních sférách – jejichž časoprostor je mírami a váhami zcela nepostižitelný, neboť mu dominuje jediná skutečná podoba člověka, totiž jeho iracionalita – má bez nadsázky blízko k aktu znásilnění: bezohledného podrobení ideologii, která službu abstraktnímu pomyslu nadřazuje autenticitě každodenního života.
Ostatně Évrard ve své publikaci uvádí a nezpochybňuje takřka přímou úměru mezi rozmachem erotického písemnictví ve středověku či raném novověku a tehdejší náboženskou cenzurou. Jak také jinak: oficiální restrikční tlak podněcuje k obraně, stimuluje k pokoutní subverzi, začasté subtilně prosvětlované různými konfiguracemi komiky (viz středověké fabliaux, čili komické veršované povídky, nebo renesanční blason, veršovaný popis věnovaný tělu či tělesnosti); stejně jako puzení ke smrti, symbolizované bohem Thanatem, je těsně spleteno s puzením k životu, jehož symbolickým zástupcem je Éros.‘
Podívejme se i tentokrát pro ilustraci do dějin fotografie: sotva nové médium vyklouzlo z dělohy a začali se kolem něj rojit měšťáci v touze obstarat si do svých příbytků to nejvěrnější zrcadlo, začalo se souběžně rozhlížet po tabuizovaných, tedy erotických námětech. Dochovaly se četné, byť anonymní černobílé snímky ze čtyřicátých let devatenáctého století, které v žánrovém závoji portrétu, ba dokonce stylizovaného portrétu předvádějí uchvacující křivky svlečeného či obnažovaného ženského těla, jež divákovy smysly provokuje nejen svojí přirozenou estetikou, ale rovněž prvními, směle rozvitými květy lascivnosti a koketérie. Z odstupu více než století a půl máme tendenci tyto výjevy vnímat poněkud ,posunutým‘ pohledem: sice také jako existenciálně tragické, neboť těla, která k nám v těchto obrazech důvěrně promlouvají, se dávno rozpadla v nicotný prach, ale předně jako nechtěně komické, čili naivní. Vždyť je to skoro parodie, karikatura s nádechem freudismu: na jedné straně čteme snahu objektu maximálně se svojí pózou zavděčit fotografovi a zároveň vnímáme jisté chvění a nervozitu nahé ženy tváří v tvář novému médiu, na straně druhé pak cítíme bezmála hmatatelnou rozkoš tvůrce, jemuž se nové médium (a s ním sám objekt) dostalo do rukou.
II.
Čímž se vracíme k Franckovi Évrardovi, který ve své studii o literárním erotismu v dějinách upozorňuje na dvakrát dvě možnosti jeho uchopení: v prvé řadě rozlišuje možnost realistickou, tedy autorský postup věrně a dopodrobna opisující skutečnost (např. opusy Sadovy nebo Arsanové Emmanuella), a možnost fikce, čili osobitého přetvoření a rozšíření reality vlastní imaginací (Aragonova Irena, ale také Štyrského Emilie přichází ke mně ve snu, Halasova sbírka Thyrsos ad.). V druhé řadě se rozhodujícím faktorem stává míra reflexe, která do hry vpouští zmíněnou komiku, konkrétně některou z jejích čtyř konfigurací: naivitu, ironii, humor či absurditu (viz mj. humoristickoabsurdně uchopený Apollinairův román Sto tisíc prutů); čím méně se text otvírá komice, tím víc mu hrozí sklouznutí či rovnou pád do moralistického bahna, jak ukazují (pseudo)erotické tituly mj. Restifa de la Bretonne (Anti-Justina), případně D. H. Lawrence (Milenec lady Chatterleyové). Co tedy nás, příjemce tak zvaně erotických či pornografických textů, v oněch více méně náhodných shlucích písmen vzrušuje? Vždyť citlivost vůči polohám komiky je individuální, stejně jako nelze kvalitativně seřadit texty podle míry sepětí se skutečností. Nevracíme se tu obloukem k sporu o diferenciaci erotické a pornografické literatury, který má tolik řešení, kolik si najde čtenářů?
Évrard hází záchranný kruh v podobě důmyslné pisatelovy práce s polaritou obnažování–skrývání: tento postup, v němž spatřujeme analogii s otvíráním a zavíráním květu, potažmo se střídáním dne a noci, považuje autor za klíčový při udržování, ba stupňování čtenářovy touhy v průběhu konzumace textu. Není pochyb, že metoda dochází svého zúročení především ve vizuálních médiích, tedy ve zmíněné černobílé fotografii, a zvlášť v černobílém filmu – ideálním obrazem v tomto směru by mohlo být ženské tělo ,oblečené‘ v rybářské síti; vzpomeňme na příklad z české pohádky, jímž je známá chytrá horákyně. Metodu obnažování–skrývání lze jistě variovat a rozvíjet: střídat detail s celkem, tedy kombinovat obrazy těla v krajině s detailem napjaté kůže, pozvolna otáčet objektem před divákovýma očima o tři sta šedesát stupňů, vsazovat objekt do kontrastní scenerie, například nevinnost těla do brutality průmyslové krajiny, jak to v některých svých fotografiích realizoval Petr Sikula, apod. Tištěné médium je oproti možnostem filmu a fotografie sice v nevýhodě, neboť skutečnost může pouze opisovat, čímž intenzita podávaných obrazu slábne, avšak zároveň poskytuje slast z digresí: prostory mezi autorem, textem a čtenářem jsou pro svoji potencialitu a nezavršitelnost ideálním místem k privátnímu snění, k odbočkám z textu k osobním dějinám, případně k návratům z osobních dějin do textu.
V této souvislosti uveďme, že Évrard dále usuzuje, že erotismem nabitý není samotný text, ale až jeho četba – to je pozoruhodný, byť sporný výrok, neboť jednoznačně nadřazuje čtenáře autorovi, což, jak víme z mediálních studií, je jen jedna strana mince. Řekněme proto, že autorská intencionalita a čtenářská schopnost dekódování jsou si daleko spíše rovny, chtějme je mít vyvážené; avšak zůstává pravdou, že způsob čtení textu silně podléhá osobním preferencím, tedy individuálním představám o erotismu. Ty obecně nastavuje sociokulturní klima, konkrétně pak rozněcuje universální symbolika tvarů nebo barev (odvíjející se od tvarové a barevné podobnosti s mužskými a ženskými pohlavními orgány, resp. jejich piktogramy), ale také, a to především osobní konstelace dávných prožitků: rozpomínky na eroticky vznětlivé situace (a jejich kulisy) v dětství jistě do značné míry formují kvalitu a intenzitu sexuálních zkušeností v dospělém věku; zřejmě odtud pramení především surrealisty popularizovaná erotizace předmětů. Tváře Grety Garbo a Marlene Dietrichové, které Évrard připomíná a jejichž fotografie kniha přetiskuje, jako by ztělesňovaly krajní body této škály: tajemná, vnitřním smutkem a mlčením prorůstající Garbo proti ostrým řezům tváře i řeči Dietrichové: introverze proti extroverzi, masochismus versus sadismus.
Tyto póly sice prvně pojmenovala až věda druhé poloviny devatenáctého století, konkrétně Richard von Krafft- Ebing, který pojmově vymezil nejen sadismus a masochismus, ale také fetišismus, zoofilii, pedofilii či homosexualitu, a to jako účelové a předmětné anomálie, resp. v obecnějším pojetí projevy sexuální psychopatologie, avšak ve Filosofii v budoáru (1795) D. A. F. de Sada čteme větu: „Krutost, místo aby byla nectnostná, je prvním pocitem, který nám vštípí příroda.“ Tento Antirousseau, vrcholný filosof francouzského libertinství, ve své sentenci jasnozřivě předjímá až Freudem objevený základní hybatel dějin, jímž je pud smrti, tedy lidská rozkoš z masochismu, ze sebepoškozování a sebeničení – již ovšem lze přepólovat, a tedy agresi vůči sobě obrátit ven, proti okolnímu světu. Sade se jako první odvážil popsat (nikoliv však prožít, jak sám přiznává v dopisech) všemožnost sexuálních perverzí, pro něž mělo dostatečně rozvinutý smysl staré Řecko – tedy probudit křesťanskou morálkou na stovky let umrtvený dionýský princip, znovu sestoupit z duchovních výšin k vlastnímu tělu a poddat se slastné závrati. Ne snad že by ateistické libertinství sedmnáctého a osmnáctého století se starořeckou citlivostí rozlišovalo trojí podobu lásky (philia, jež „odkazuje k duchovní lásce“, agapé, která „zahrnuje lásku něžnou, altruistickou a dobrotivou“, a Eros, jenž definuje lásku „ve vztahu k touze… a sexuálnímu pudu“), avšak důsažnost a inspirativnost subverzivního a svobodného gesta jeho aktérů i zapisovatelů jednak padla na úrodnou půdu slovesnosti devatenáctého století (Baudelaire, Huysmans, Louÿs, de Musset ad.), jednak ji v teoretických spisech, dekonstruujících rozmanité podoby hegemonie, doceňovalo postupně celé dvacáté století (mj. Apollinaire, Bataille, Klossowski ad.).
III
Co s literárním erotismem dnes, ptá se v závěru své studie Franck Évrard. Dnes, kdy se erotická literatura „vyhýbá… jakémukoliv symbolickému zobrazení i jakékoliv transcendenci“, kdy tato literatura „neutralizuje počitky a zobrazuje mechanický sex, postlidské tělo a vyžaduje zbožštění pornografické necudnosti“. Není tak zle, jak pisatel líčí – zvlášť když připomeneme jeho mýtus o absolutní nadřazenosti čtenáře nad textem, potažmo autorem. A to ani v rovině konkrétní, ani obecné: zmiňuje-li Évrard Houellebecqův sexuální cynismus a tragiku, z níž se opět pozvedá fénix moralizování, pak je vyvažuje mj. symbolická rafinovanost privátního sadomasochistického spektáklu, do kterého čtenáře uvádí Robbe-Grillet třeba ve svém pozdním románu Repríza (česky 2006). Protože nadále ve světě existují opresivní režimy, nadále se pod jejich knutou rodí podstatná díla světového erotismu současnosti: zmiňme alespoň Kubánky Mayru Monterovou (Poslední noc s tebou) a Zoé Valdèsovou (Dala jsem ti celý život), z nichž tu první rovněž známe z českého převodu. Příznačné je, a k tomu se Évrard dostává také až v samotném závěru své stati, že tuto literaturu nyní píší převážně, anebo alespoň ve stále větší míře než dosud ženy – tedy sexuální revolucí šedesátých let ,osvobozené‘, emancipované ženy (dále mj. Pauline Réageová, Alina Reyesová nebo v českém kontextu Svatava Antošová či Marie Šťastná).
Podvratná dimenze erotického psaní, jeho protestní hodnota ale zůstává v platnosti a ukazuje směr i v mlhách, ba tmách postmoderní západní demokracie, resp. pseudodemokratické teokracie, byť se od času Sadova libertinství ona cesta notně zkomplikovala: erotismus nepochybně stále „působí na křehké a neurčité hranici mezi touhou a odporem“, jak říká Georges Bataille, a nepřestává být „přitakáním života až k smrti“. Čili nadále má v sobě potencialitu každou ideologii demaskovat a vysmát se jejímu studu. Přestože se svět zauzlil v odlescích sebe sama, je to právě erotické písemnictví, které i nadále umožňuje člověku dotknout se skutečnosti. Krize ,psaní rozkoše‘ (a s ní krize ,čtení rozkoše‘) nemůže nastat – stejně jako si člověk nemůže odpárat svoji pudovou podstatu a individuální imaginaci.