Předloni třetího prosince měl Bohuslav Balbín čtyři sta let od narození. Právě v ten den, třetího prosince 2021, dopsal Stanislav Komárek román Jezovita Balbinus. Po „biologické trilogii“ Opšlstisova nadace, Černý domeček a Mandaríni je to autorův čtvrtý vstup do prózy. Povedl se mu jedním slovem náramně.
Ostatně už ty první tři prozaické knížky, vydané v rozmezí 2002–2007, ukázaly jasně specifika Komárkova autorského typu. Zaprvé – suverénní vypravěč, který zručně a funkčně kombinuje své dvě základní odborné báze, biologickou a filozofickou, tedy zájem o funkci těla a možnosti duše. Zadruhé – což s tím zaprvé přirozeně souvisí: vlastní zkušenost i obecný lidský úděl autor modeluje jak z odstupu či nadhledu vědce, tak přímo, s bezprostředním, osobním zaujetím pro vybranou věc (jako například své první kroky emigranta Vídní ve třiaosmdesátém roce, jak o tom píše v Opšlstisově nadaci). A zatřetí – což přirozeně souvisí jak se zaprvé, tak se zadruhé: Komárek píše poučně i zábavně, průběžně svou čtenářskou obec vzdělává, dopřává jí analýzu i kontexty, stejně jako baví chytlavou komikou situační i jazykovou. V současné české literatuře je touhle metodou nejblíž asi Petru Stančíkovi. Právě jeho románový Pravomil (2021) má s Jezovitou Balbinem leccos společného. V nejobecnější rovině je to fakt, že tam, kde v životě a díle zkoumaného objektu – odbojáře Pravomila Raichla (1921–2002) a barokního vzdělance Bohuslava Balbína (1621–1688) – některá informace chybí, tam, kde je časově nebo místně poněkud nejasno, mlhavo nebo rovnou pusto a prázdno, nastaví autor non-fikci samozřejmě fikcí, zbeletrizuje možnost namísto reality, zapojí do služeb textu své fantazie.
Komárek rozepisuje ve svém románovém vyprávění, postaveném chronologicky, hned několik Balbínů najednou: nadšeného historika a hagiografa, učitele a spisovatele, obhájce a promotéra češtiny nějakých sto dvacet let před prvními aktivitami národních obrozenců – ale také Balbína jako „jednoho ze zakladatelů lokální turistiky u nás“ (dávno před Máchou). Sleduje určující vlivy a pohyby, od milující matky přes brutalitu třicetileté války a duchovní profil baroka po nedobrovolné Balbínovo zasvěcení do homoerotické praxe v rámci kolejního života – a všechny ty kontexty pak vztahuje těsně ke své postavě. Je to vlastně dostředivé psaní, zaměřené od počátku do konce na sledovaný objekt, a to jak v jeho čase, tedy v průběhu 17. století, tak v odrazech a pokračováních ve stoletích následujících, až po současnost. Komárek Balbína sleduje, jak naznačeno výše, dvojím okem: z pozice věd humanitních i přírodních. Chvíli zabírá jeho živočišnou podstatu, jako by šlo o vzorek pod sklem mikroskopu (když jdou na Balbína existenciální chmury, autor ho nechá koumat, zdali by mu nebylo na světě líp jako plži); chvíli ozřejmuje a vykládá jeho myšlenkovou, filozoficko-teologickou nadstavbu, uloženou do dlouhé řady spisů, dnes vesměs dostupných volně v internetových sítích. A jedno s druhým drží pospolu překvapivě přirozenou, spontánní silou; ten text funguje.
Stanislav Komárek zvládnul svou románovou novinkou aktualizovat téma zdánlivě odlehlé, utopené ve stoletích spíše temnějších než světlejších, spíš zapomínaných než připomínaných; notabene téma vystavěné na motivech, které mají dneska míru atraktivity a rezonance menší než malou: jezuiti, rekatolizace českých zemí – a vůbec bůh. Jenže Komárek tyhle motivy navlékl na jeden výjimečný lidský osud, na konkrétní profil člověka, který se zaobíral stejně duchovností jako tělesností, který nejen usilovně pracoval k zítřku, ale taky s gustem žil pro dnešek. A teď vlastně žije znovu. Seznamte se: jezovita Balbinus.