Nejen hudební vzpomínky z Klubu osamělých srdcí seržanta Pepře / 2017 a 2018
Když se řekne Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, tak mají jasno jak fanoušci slavného alba Beatles z roku 1967, tak i posluchači Českého rozhlasu. Pod tímto názvem byl v letech 2005 až 2019 vysílán pravidelný týdeník hudebního publicisty Jiřího Černého, který v něm formou krátkých vzpomínek prokládaných písničkami umožňoval nahlédnout do svého soukromí i zákulisí své práce. V závěrečném výběru z komentářů, tentokrát z let 2017 a 2018, vzpomíná na své dětství, zajímavé události, a zejména na lidi, s nimiž se potkal. Jak naznačuje název knihy, nečiní tak podle předem daného harmonogramu, ale na přeskáčku, jak ho vysílané písně inspirovaly a jedna vzpomínka vyvolávala druhou.
V knize se opět setkáte s hudebníky, sportovci, prezidenty, ale i se zahradníky, knihovnicemi nebo posluchači Černého poslechových pořadů. Dozvíte se, o čem si dopisovali s Philem Collinsem; jak Miloš Forman přerežíroval policajty po koncertu Mikiho Volka; kdo napsal slovník lakotských Indiánů; kterého olympijského vítěze „propašoval“ na koncert Olympiku a co nabídl Václav Havel v roce 1996 žijícím členům Beatles.
Mnozí z těch, na které Jiří Černý vzpomíná, již bohužel nejsou mezi námi. Kolekce knih Napřeskáčku se tak stává jedním z míst, kde si je můžeme připomenout.
V Londýně mám několik dobrých i mimořádně schopných přátel a mezi ty v obou směrech nejlepší patří fotografka Markéta Luskačová. Než tam teď z Prahy letěla, nechala mi tu svou knížku o londýnských pouličních muzikantech. Nemůžu se od ní odtrhnout. Je dvojjazyčná a nádherná. Zvláště prodlévám nad fotografiemi z Portobello Road. Fascinuje mě třeba, jak žebravý hudebník s hracím strojkem na stránce 83 má tvář pronikavou a chytrou jako spisovatel Jiří Mucha.
Pod jednu fotografii Markéta Luskačová napsala: „Říkali mu Zrzek kvůli barvě jeho vlasů. Byl to génius, stavěl hudební nástroje z kdečeho a pak na ně hrál. Hudba byla jeho život. Když hrál, byl obyčejně obklopený lidmi. Jen zřídkakdy hrál sám pro sebe před opuštěným skladištěm. Pokaždé byl rád, když jsem ho fotografovala. Jednou jsem ho potkala na Portobello Road, ale jinak hrál vždycky, každou neděli na Cheshire Street ve východním Londýně. A jednu neděli tam nebyl. To mohlo znamenat jenom jediné.“
Dřív než Jana Třísku jsem poznal jeho starší sestru Lidku. Mezi pražskou evangelickou mládeží bylo zvykem, že se členové jednotlivých sborů vzájemně navštěvovali a někdy pořádali o nedělích i společné výlety za Prahu. Třískovi to měli z Dejvic k nám na Vinohrady stejně blízko jako my k nim.
Lidka byla tuze pohledné děvče, její bratr běžný patnáctiletý kluk. Jednou jsem proti němu hrál i evangelické ragby. To jsme se prostě na louce prali o míč. Neměli jsme ten správný šišatý, nám stačil fotbalový. Brzy potom jsem prvně slyšel o Janovi jako o herci. Nejprve jednom z mnoha, které vychovalo gymnázium v Hellichově ulici. Potom už o hvězdě Národního divadla. Jednou v noci jsem ho potkal, jak bujaře kráčel s Bohušem Záhorským od Stavovského divadla a v ruce mával lahví vína. Abych se k němu byť jedinou větou přihlásil, na to jsem si netroufnul.
