Jiří Dynka: Pomor

Druhé město, 2019

Básník Jiří Dynka, jedna z nepominutelných postav české literatury po devětaosmdesátém roce, je zpátky ve hře! V roce své šedesátky (loni) vydal desátou knihu poezie. A dal jí název, který otvírá široké interpretační pole: Pomor. Je v tom „ponor“, je v tom „pomoc“. Je v tom „mor“ i zakletý odkaz k Dynkově favoritní zelenině: rajčeti. Anebo jde jen o další kreativní výlet za hranice kodifikované sémantiky?

Připomeňme, že Jiří Dynka, absolvent Vysokého učení technického v Brně, svým knížkám vymýšlel vždycky třaskavé názvy. Vždycky tak nějak z okraje, ze styčných ploch s cizinou nebo rovnou neznámem: Wrong!, Líviový lenkový, Sussex Superstar, Tamponáda, Naučná stezka Olšanské hřbitovy, Poběžme natrhat růžové kakosty. Z těch názvů je jasné dvojí, respektive jedno, co je s druhým úzce propojené. Dynka chce po své básnické řeči maximum: přesnost a jasnost, minimalizovat posuny, odchylky, chyby, prostě vyloučit významové ztráty. S tím hledáním ideálního slova pak souvisí fakt, že básník je rád na cestě, ať té reálné, napříč krajinou (viz v nové sbírce pět z osmi výletů do ondřejovské hvězdárny, anebo replika „pro mě je chodba cílovou destinací“), ať v tom symbolickém – napříč vlastní pamětí i obecnou zkušeností člověka ve světě. V tom pohybu ho pak drží zřídlo veškeré lidské kreativity: princip slasti; v jedné ze starších knížek má Dynka verš: „až vyzáříš všechnu sexuální energii, zemřeš“.

„Vyzařování“ je hybnou silou i v aktuálním Pomoru. Ale jeho meze jsou čím dál jasnější, a čím dál blíž: Dynka stárne, bilancuje, ohlíží se víc než dřív („nejsem zvědavý na svoji budoucnost“). Provádí jakousi básnickou rekonstrukci sebe sama, propadá se k minulému, aby je zpřítomnil – a nahlédl jednou provždy. Luhačovice, Brno, Praha; manželka, dvě dcery a jejich potomstvo; přátelé a knihy, hovory s přáteli nad knihami, o knihách, skrz knihy. Život a dílo se u Dynky nedají roztrhnout, naopak: poezie mu vrostla hluboko do těla a stala se pro něj jediným adekvátním nástrojem komunikace. Když Dynka mluví, mluví básnicky. Jeho řeč je v jádře neuroticky trhaná, navenek pak robotizovaná, kompjútrizovaná, pod vlivem virtuality. A stále sebezpřesňující, doplňující, variující. Dynka chce prostě přijít světu i sobě na kloub, vyzkoumat logiku jednoho ve vztahu k druhému; podobně jako Ludwig Wittgenstein v Traktátu logicko-filosofickém.

Na jedné straně otázka („Co je to svět?“), na druhé údiv („Nevěřím, že jsem žil“). A mezitím „psaní poezie jako hlavní pracovní činnost (úvazek)“. S dodatkem, že „na perfekcionismu záleží“. A když perfektní, tak ve všem. Komplet. Jako Celan nebo Mallarmé. Čím hlouběji se čtenář do Dynkových veršů noří, tím jasnější je, že každá věc tu má svoji komplementaritu, všechno funguje ve dvojici: rozum–cit, interiér–exteriér, pohyb–soustředěnost. Dokonce i básník, který vede řeč sám se sebou; jednou v du-formě, jindy v er-formě. Cíl je jasný: vyčerpat objekt zájmu do mrtě, rozpustit ho v detailním, nejjemnějším pozorování. Ale tohle měl Jiří Dynka už v posledních sbírkách, možná odjakživa. Co přibylo, je vážnost, respektive ubyla absurdní komika, kterou básník občas šlehl po vybraných fasetách světa. Teď je tu věk: budoucnosti ubývá. To není žádná sranda. To je poezie.

Napsat komentář