Jiří Kratochvil: Bakšiš

Po Michalu Vieweghovi prchnul z brněnského Druhého města i Jiří Kratochvil. Jeho novinka, novela Bakšiš, vyšla pod hlavičkou Větrných mlýnů. A přestože Kratochvil „stagnuje v zenitu“, jak by řekl Eugen Brikcius, nedá se jeho nová próza rozhodně odbýt frází „to už tady přece všecko bylo“. Bylo nebylo. V závěrečné poznámce se sice autor, řazený obvykle mezi silné proudy postmoderny, experimentu a magického realismu, přiznává k demontáži svého dvaadvacet let starého Siamského příběhu (1996), respektive k jeho rozkladu na prvočinitele a následné nové skladbě – ale je to minus nebo plus u spisovatele, který, s jistou mírou nadsázky řečeno, píše celý život jednu jedinou knihu?

Bylo nebylo. Do vsi na úpatí Vysočiny přijíždí rok po druhé světové válce, kdy bylo Kratochvilovi nějakých šest a půl, jistý Jakoubek. Mladík, sotva čtrnáctiletý, přibyl na místo, aby se zúčastnil karu za hospodářova loni zemřelého syna. Cítí se tam trochu nesvůj. Zejména proto, že místo smrti na něj začne brzy dotírat její nejvlastnější protipól – láska. Na soukromé scéně před Jakoubkem se zjeví tři grácie, reprezentující krásu, vilnost, cudnost. Zatímco druhá a třetí jen zatančí úvodní, poměrně dekorativní kolečko a zmizí v propadlišti příběhů, ta první Jakoubka popadne a vyrazí s ním na cestu. Respektive takhle je napsán její part. Jak je u Kratochvila zvykem, jeho vypravěč nejen vypráví, ale taky své vyprávění průběžně komentuje: hlásí čtenáři, co a jak se svými postavami dál provede, přidává svou motivaci, své inspirace a možné příbuznosti (vyvolána je třeba Kunderova slavná povídka „Falešný autostop“), zmiňuje své schopnosti i limity. Ke konci knihy pak trochu neochotně přiznává, že se mu dva hlavní hrdinové poněkud a nečekaně vymkli z rukou, zbavili se jeho vodících tyčí i špagátů a frnkli v příběhu, kam sami chtěli.

Kdo reprezentuje zmíněnou „krásu“? Kdo je vlastně Jakoubek? A kdo vypráví, a proč? Pokud byl v Jízlivé potměšilosti žití, Kratochvilově předcházející próze, vypravěčský part svěřen do tlapek králíkovi, domestikovanému, poněkud trpnému zvířeti, byť nadanému nesmírnou inteligencí a vybavenému enormní porcí vědění, pak v Bakšiši vypráví skřet – jistě též formátovaný jako výlučná osobnost, disponující nejrůznějšími čarami a kouzly, ale s hlavním zájmem pohlavním, tedy mimo pole rozumu. Skřet je svůdcem, biblickým hadem, který servíruje Evě a Adamovi jablko pokušení. Karty Jakoubka a oné „krásky“ jsou pak jasně rozdané: on je panic, čistota a nevinnost sama, ona pak sprostá čubka, která po čas války obhospodařovala na svém dokonalém těle vrcholné vojevůdce německých vojsk a po válce ji stíhala primitivní nenávist českého živlu. Špinavé je třeba vyčistit, čisté pak ušpinit, zmazat, poskvrnit, prostě zasvětit do sexuálního života. A tak ti dva, hnáni choutkami vypravěče, zdrhají kamsi přes pole a louky a lesy (tady se Kratochvil blýskne málem romantickou krajinomalbou), a když dorazí, kam mají, jsou sezdáni, čeká je hostina jako z Buñuelovy Viridiany, pak svatební noc, která se protáhne na týden – a potom?

Potom si vypravěč chce dát pauzu, jenže postavy mu začnou klouzat mezi prsty, a příběh jede dál. Z malé vsi do velkého města, „druhého města“, z prvního roku po druhé válce, kdy emoce byly pořád ještě hodně vysoko, k úpatí tuzemské varianty stalinismu, k přelomu let čtyřicátých a padesátých, kdy národ zachvátila obludná kolektivní hysterie, a pak ještě dál. Jakoubek, navzdory čistotě svého (ztraceného) panictví, se projeví odstředivě a svou manželku, byť ji pojal ve čtrnácti, a právně je tedy svazek neplatný, zcela pustí ze zřetele – takže veškerá dostředivost zůstane na čubce Daniele. Zatímco on ztratil a nehodlá na tom nic měnit, ona hledá a nepřestává hledat, dokud se příběh neuzavře unhappy endem. Jakoubek si totiž není jistý, jestli to všecko nebyl jen „hodně divokej pubertální sen“, halucinace; byl toho večera, kdy se události daly do pohybu, poněkud zmámený alkoholem, a tak ten prudký sled jedinečných obrazů vypudí rázem z hlavy. Pokud je její profil od základu romantický, pak ten jeho dobře koresponduje s realitou stalinismu – ten přece taky připomínal a dodnes připomíná „hodně divokej pubertální sen“, ovšem se stovkami, tisíci, miliony reálně mrtvých.

Kratochvilovo vyprávění je od prvního do posledního slova totálně přirozené; autor disponuje bohatým jazykem i vysokým, jedinečným stylem. Dokáže skvěle pozdvihnout realitu do fantazie, prolnout skutečné s nadskutečným. Je k nepochopení, že jako svůj literární vzor bere Milana Kunderu, chladného konstruktéra nezáživných románových světů, autora, který má zoufale omezený slovník, bezkrevný, nevýrazný styl, nulovou fantazii, a své „myšlení“ uvnitř textu degraduje setrvalou vypravěčskou ironií a protivným cynismem. Pokud má k někomu blízko ve svém fantazijním rozletu, pak nejspíš k Michalu Ajvazovi; pokud s někým sdílí temné, spodní proudy svého výlučného psaní, pak s Václavem Kahudou nebo Jáchymem Topolem, například.

A co vlastně ten titulní bakšiš, čili dar? Může to být autorský úplatek románovým postavám, aby ho poslouchaly; může to být dar vysvobození pro čubku, která by jinak sotva unikla lynči a potupné smrti; může to být dar pro Jakoubka, dar sexuální iniciace; může to být dar pro náročněji modelovaného čtenáře. Bakšiš je každopádně další z otevřených, sympaticky rozostřených Kratochvilových próz, které nabízejí široké pole pro čtení, které aktivuje jak emoce, tak rozum. Kniha, která tu mohla být stokrát, ale nic to nevadí: Je tady pokaždé nově, jako poprvé.

 

Větrné mlýny, Brno 2018

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *