Jiří Plocek: Píseň jako symbol / Po stopách fenoménu lidské kultury

Galén, 2022, 44:27

Po letmém pročtení by šlo nové knize Jiřího Plocka leccos vytknout. Autor rozdělil spis na dvě části. V první, nazvané prostě Symbol, nastiňuje funkci písně jako jednoho z důležitých symbolů pro animal symbolicum, jak trefně definoval náš živočišný druh novokantovský německý židovský filosof Ernst Cassirer (1874–1945). Definuje pojmový aparát jako pro filozofické dílko, mnohdy snad až příliš polopatisticky (jak symbol vzniká, jak ho od dětství přirozeně vnímáme), ale to nevadí, počítá se čtenářem – nefilozofem. Hutný filozofický text však nenásleduje.

Jde ovšem o výtku neopodstatněnou, které autor hned v úvodu předejde upozorněním, že svazek nemá vědecké a filozofické ambice. Plocek usiluje o to „zachytit vlastní pozorování, příběhy a teoretičtější úvahy o vzniku a funkci písně“. První část knihy není pro pochopení následujících textů potřebná, nicméně udává kontext. Plocek také vybízí, že knihu „lze začít číst z jakéhokoli místa, k teoretičtějším pasážím o symbolu se člověk může vždy vrátit“. Druhá část svazku pojmenovaná Píseň pak shrnuje pohledy na fenomén písně z různých úhlů, podané čtivou esejistickou formou.

Další výtkou by mohlo být, že podtitul Po stopách fenoménu lidské kultury trochu mate. Asi nejsem jediný, koho na první dobrou napadne, že půjde o jakési mapování fenoménu „písně coby symbolu“ třeba od antiky, kdy poezie a píseň tvořila jeden nedělitelný celek, o sledování proměn a návratů archetypů v písních až po dnešní populár. Opět by ale šlo o námitku nerelevantní. O putování po stopách fenoménu písně skutečně jde, ale nikoliv nutně po časové ose. Plocek sleduje spíše témata jako formativní úloha písně v životě, písně jako „protestsongu“, písně jako součásti rituálu, prostředku komunikace a souznění, hymny určitého společenství, onoho „společného vytí vlčí smečky“ (v etologickém smyslu demonstrování a utužování svazku, nemám na mysli žádný citově zabarvený, natož hanlivý příměr) atp.

Časové měřítko v úvahách nechybí, sleduje ovšem „jev písně“ účelně vzhledem k vybranému tématu, v určitém omezeném časovém horizontu. Třeba v kapitole/eseji Sbírka živých symbolů letící časem, věnované „symbolické povaze“ Sušilovy sbírky (Plocek se tu odrazil od jím iniciovaného sborníku reflexí Sušilovské zrcadlo / Nové cesty starých písní, 2005) a jejímu dosahu od dob živého národního folkloru po folklorismus. V textu (nejen) o odkazu Vladimíra Úlehly. Nebo když uvádí příklad, jak se proměnil (cituji velmi zjednodušeně) „lidový repertoár“ v Kuřimi „od 19. století, kdy byl podobný jako v jiných místech Podhorácka“, po přerušení kontinuity první světovou válkou, kdy nastoupil obecný „moravský“ repertoár, trampská píseň i dobové šlágry. Nejhlouběji do historie se pak Plocek noří v pojednání Duchovní písně: Most mezi staletími.

Zásadní přednosti knihy naopak nelze zpochybnit ani náhodou. Plocek opět zúročuje výtečnou znalost lidové hudby nejen různých moravských regionů a dlouhodobá studia nejen „domácího“ folkloru (pamatuje jeho užitečnou knihu Hudba středovýchodní Evropy, 2003), dlouholeté zkušenosti publicisty i dráhu aktivního muzikanta. Ať už jako člena Poutníků, nebo spoluhráče Jitky Šuranské blahé paměti v Hudecké úderce. A navíc obecný přehled pozorného posluchače o hudbě takzvaně populární.

Uvěřitelný osobní vhled autora pak pomáhá udržet pohromadě i hodně různorodou škálu probíraných motivů a postřehů. Třeba srovnání dojmů z „nám exotické“ hudby s lidovými kořeny na festivalu v Rudolstadtu a „zdejší“ (s vědomím všech přesahů a inspirací) tradice ve Strážnici. Myšlenky o praktické neexistenci hranice mezi písňovým textem a poezií, když jednoduché, sdělné a zpěvné mohou být i psané verše, a naopak i zpívaný text může vynikat obrazností, komplikovanou formou, vytříbenou poetičností, mnoha vrstvami poselství. Úvahu na téma o autorská práva, nedávající smysl v dlouhodobém horizontu a vzhledem i ideálu „zlidovění“ písně. Připomenutí významu svobodomyslných folkových písničkářů jako Vladimíra Merty či Vlasty Třešňáka v době totality. Možná samozřejmé, ale nikoliv naivní postřehy o písni dávající radost nebo naopak usnadňující sdíleným smutkem či dramatičností odžití osobní tragédie, snášení blbých a těžkých časů.

Logickou pointu knihy tvoří úvaha Miliardové písně: symboly duše dnešního člověka („miliardou“ je míněna rekordní sledovanost na YouTube, ale to vlastně není podstatné): Úvaha o dnešní populární hudbě jako novém „folkloru“. O nemožnosti důsledně rozdělit muziku na artificiální a nonartificiální. O důležitosti ztotožnění se s písní pro jedince, a zároveň o písni jako odrazu dění ve společnosti. O přeceňovaní komerčních motivací ke psaní písní, protože „co chce duše sdělit, to sdělí“ a lidé (v „masovém“ měřítku) budou poselství vnímat, jen pokud s ním budou rezonovat, bez ohledu na nejlepší marketingové prostředky. A samozřejmě o kultivování člověka prostřednictvím písně. S touto pointou pak veškeré případné výtky padají. Knížkou se autorovi daří plnit gigantické zadání, které na sebe uvalil. Nehledě na fakt, že se knihou „listuje“ opravdu příjemně a z víry v hojivou sílu písně povstává naděje, protipól malověrnosti.

PS: Kniha Píseň jako symbol je prezentována jako první výstup Plockova projektu Píseň duše. Rozhodně bude zajímavé sledovat, jak zapadne do dalšího kontextu.

 

Přidat komentář