Jiří Kolář kdysi vyprávěl, jak ho jednou v pařížském Musée de lʼhomme, když už si tam poněkolikáté prohlížel černošské plastiky, sugestivně napadlo: vždyť ti lidé neuměli číst ani psát a přitom dělali tak úžasné umění! A tak když se vrátil domů, začal přemýšlet, jak by asi takový analfabet udělal báseň. A zkusil místo psaní slov klást vedle sebe výstřižky různých obrázků v napjatém očekávání, co z toho asi vyleze. To byla chvíle, kdy se rozhodl přejít od básní ke kolážím. Sám o tom po čase říkal: „Ještě teď mi v hlavě cuká, když si na to vzpomenu.“ Co na tom, že zlí jazykové o něm dodnes tvrdí, že byl skvělý básník, ale nadhodnocený český výtvarník.
Sám si to v jistém směru možná uvědomoval, když říkal: „Ne my, co pořád hledáme a experimentujeme, ale autoři, jako jsou Jaroslav Seifert nebo Bohumil Hrabal, ti drží svět pohromadě.“ A vzpomněl si ještě na jeden zážitek z doby, kdy přijel poprvé do Paříže. Tam na nějaké velké výstavě viděl poprvé Cézannovy obrazy koupajících se dívek. A hned ho napadlo, že ten chlap udělal velkou věc. On ty krásky namaloval nahé v době, kdy se ženské chodily koupat oblečené. Možná, že to udělal proto, že nahé jsou i stromy. Jako by to byl první zázrak, který v životě viděl!
Mohl za to Picasso…
Už z těchto úvah je zřejmé, že Jiří Kolář by mohl být duchovní souputník Josefa Čapka, ač jejich životy a zkušenosti odděluje zhruba čtvrtstoletí. Ale oni přemýšleli nad stejnými věcmi, radovali se z podobných objevů a oba postihly kruté události příšerného dvacátého století. Čapek začal měnící se svět vnímat ještě v době, kdy města lákala, díky snadnějšímu způsobu obživy, masy venkovanů, kteří pak rychle zapomínali na své staré zvyklosti a mravy a přizpůsobovali se novému životnímu stylu. Rychlost proměn způsobila, že z toho mnozí noví měšťané dostávali závratě.
Podobně na tom tehdy byl i Josef Čapek. Jako synek z dobré rodiny měl však štěstí: nebylo pro něj těžké se dostat do Paříže. Sám vzpomíná, jak někdy v letech 1910 a 1911 coby mladý adept výtvarného umění začal na pařížském Trocadéru, kde sídlilo již zmíněné Musée de lʼhomme, shromažďovat poznámky o domorodém umění neevropských národů. Sám časem přiznal, že to bylo hlavně „přičiněním Picassovým“. Tento Katalánec uhranul v té době snad všechny tím, že si pro svou vlastní potřebu vytvořil jakousi anatomii černošského umění.
Byl to on, kdo začal formovat ženské postavy podle vzorů afrických plastik a masek. Proto také můžeme jeho zjevení Avignonských slečen považovat za startovní výstřel, který vyvolal na starém kontinentě úprk k hledání nových hranic uměleckého vyjádření. Nastalou extázi evropských intelektuálů můžeme slovy Koláře označit jako příklon k „básníkům, co neuměli číst a psát“, ale kteří uměli sochat, vyřezávat a malovat. Heslo přístupu k tomuto uměleckému proudu, tedy jakýsi šém, dodal právě Picasso: „Příroda musí existovat, takže my ji můžeme znásilňovat!“
Jak znásilnit přírodu
Dnes by se ovšem autor takového nápadu stal terčem intelektuálního lynče. V té době však byl výsledkem „znásilnění přírodních vzorů“ vznik kubismu, který tak laskavě omlouval právě Josef Čapek ve svém vlastním díle. Jiří Kolář by k tomu ještě dodal, že takový obrat v umění dokáží udělat za století nanejvýš dva lidi. A snad ani není důležitá jízlivost Picassových současníků, kteří tvrdili, že se prý choval k ženám stejně jako k přírodě. Sarkasticky pak dodávali, že jeho modré období se odráželo nejen na jeho výtvorech, ale i na modřinách jeho milenek.
Ovšem v tomto směru se choval Josef Čapek v porovnání se svým uměleckým vzorem „s nemalou trémou“. Znalci výtvarného umění tvrdí, že „náš“ Čapek se snažil polidštit ortodoxní systém kubismu právě příklonem k prvkům lidového umění. Nikoliv však ve smyslu folklorním, ale tím, že se zajímal o běžnou práci řemeslníků. Takovými byli třeba venkovští řezbáři, výrobci jednoduchých hraček vysoustružených ze dřeva, které spíše připomínaly mechanické figuríny z poutí. Dokonce se jeho vrstevníkům mohlo zdát, že on sám kubismus spíše parodoval, než kopíroval.
Aby se ubránil prokletí, že kopíruje kubistické vzory, rozšiřoval svou výtvarnou produkci o různé další formy, kterými ředil své kubistické prohřešky. Navíc v českém prostředí před rokem 1914 nešlo opomenout různé „povinné“ lidové náměty. To byla pro české umělce tak říkajíc nevyhnutelná úlitba: kdo chtěl být přijat do národního klubu, musel cizí vlivy vyvažovat „nízkým uměním“ českého lidu. Za takové se považovaly třeba oblíbené malby na skle nebo lidové skulptury českých madon a pietních sousoší. Národ si to žádal v boji proti kosmopolitismu!
Dobrodružstvím k zasvěcení
Josef Čapek tak sám neustále hloubal nad svou výtvarnou činností: jednak aby národnostně nezhřešil, a jednak se svým bratrem, jenž byl zároveň jeho alter ego, společně meditovali „o zdrojích umění a pramenech tvořivosti“. Ale v době mládí Josefa Čapka platilo, že páni kluci potřebovali spojit své intelektuální počátky alespoň s nějakým malým dobrodružným impulzem. On sám se rád hlásil ke své chlapecké zvídavosti, kterou v něm vzbudila postava Robinsona Crusoea. Ve skutečnosti šlo o muže jménem Alexander Selkirk, který se v roce 1704 nepohodl s posádkou plachetnice Cinque Ports a kapitán lodi ho nechal vysadit na tichomořském ostrově Juan Fernandez (poblíž břehů Chile).
Vyděděnec tam prý strávil čtyři roky o samotě a jeho další osudy v domovské Anglii by pak vydaly na docela slušný roman macabre. Ale autor robinsonovského mýtu Daniel Defoe z děsivého příběhu piráta a zabijáka udělal osudové setkání zbloudivšího Evropana s divochem a tato báchorka na starém kontinentu tehdy spolehlivě zabírala. Pro nás není pranic zajímavé, zda tato historka byla pravdivá či nikoliv, ale mladickou Čapkovu duši zasáhla do té míry, že doma sáhl v otcově knihovně po třech svazcích tajemného díla s mnoho slibujícím názvem Völkerkunde.
Autorem, který toto dílo sepsal a postupně vydával, byl jistý Friedrich Ratzel, pro nás samozřejmě no name, ale tehdy šlo o věhlasného německého geografa. Název díla přeloženo do češtiny by mohl znít: etnologie, národopis či etnografie, jak si kdo vybere a zároveň to vše dohromady. V kontextu evropské vědy tomuto autorovi ovšem patřilo označení: antropogeograf. Když si však zalistujeme stránkami tohoto jeho opus magnum (tedy vrcholného autorova díla), začnou se před námi zjevovat zastaralá jména národů, kultur a uměleckých artefaktů tří různých světů, vzešlých na jedné planetě.
