Jste to vy? Jan Rejžek

Galén, 2022

Jednou z hlavních tezí upoutávky na zadní desce memoárů Jana Rejžka je, že kniha „nepochybně mnoho čtenářů naštve a rozčílí“. No, doufejme, že se v dnešní otrlé době, kdy ani vrcholní politici nepovažují za nejmenší problém svoji prokázaně pochybnou minulost či xenofobní názory a jejich věrní voliči je v tom s mentalitou stáda utvrzují, alespoň některá z potrefených kachniček českého rybníčku ozve. Ale i když spíš ani nehne brkem, ono samozřejmě zůstává důležité jmenovat a připomínat, kdo patřil k aktivním přisluhovačům totalitního režimu. Ne z nějaké pomstychtivosti, natož zapšklosti, ale čistě z morálních důvodů. Toť jeden z kladů Rejžkových pamětí. Stejně jako znovunahození některých etických problémů. Třeba když Rejžek připomene disputaci s Jiřím Černým, zda oddělovat osobnost a charakter umělce od jeho díla či nikoliv. I když otázka by spíš měla znít, zda to vůbec separovat dokážeme, i kdybychom sebevíc chtěli.

Paradoxní klad představuje i to, že Rejžek vlastně nezapisuje vzpomínky výpravně a nadčasově srozumitelně, jak bývá zvykem, pokud se „pamětník“ domnívá, že budou pro někoho zajímavé ještě třeba za padesát let. I dávné historky prokládá reáliemi, příměry, odkazy, slovními hříčkami a citacemi, pochopitelnými asi jen teď a tedy. Které budou, doufejme, brzy („nech si to všeci zapamätujů“, „Zemanův mluvčáček“) právem zapomenuty i s jejich původci. Dává mu to příležitost vyjadřovat se napříč celou autobiografií k aktuálním záležitostem, trefovat se do současných figurek politického zločineckého „nadsvětí“. Včetně pomýlených antivaxerů a schvalovačů ruské agrese. Což je jedině dobře.

Nejpodstatnějšími součástmi knihy jsou podle očekávání nejen vyprávěnky kulturně-publicistické, ale také obdivné vzpomínky na Václava Havla. Na důležitý pódiový rozhovor v rámci festivalu v Lipnici nad Sázavou 1988 a pozdější práci v Kanceláři prezidenta republiky. Autor se připomíná také jako „sběratel podpisů“ pod Několik vět i řadový demonstrant dob sametových, což jsou pro změnu nadčasově důležité a pochopitelné reálie. Leckde se vykresluje poněkud heroicky (a jistě na to má právo). Vždy je dost sebestředný, což je v pořádku, vždyť to jsou jeho paměti. A zároveň sebestřednost přiznává, nešetří se a vykecá na sebe i to nejhorší. Třeba partnerská selhání či alkoholické excesy. Případné postřelené kachničky tak už na něj nemohou nic vytahovat na oplátku, pokud by jim to stálo za to.

Rejžek také s oblibou vypisuje dlouhé seznamy jmen. Mimochodem, výborný trik. Když si knížku pořídí alespoň polovina žijících a češtinou vládnoucích lidí, uvedených v rozsáhlém indexu, má Rejžek o rozprodání prvního nákladu postaráno. (To je samozřejmě vtip.) Překvapivě výborným nápadem bylo také uzavřít knihu kapitolou nazvanou Už tam na mě čekají. Tedy jakýmisi osobními nekrology kamarádů a kamarádek, s řadou vtipných společných historek. Však se známý autor nekrologů s typickou sebeironií označil za nekrofila.

Negativa? Rejžek vždy ovládal umění zkratky. Některé životní peripetie i vzpomínky na zásadní setkání a osobnosti možná až příliš svižně prokluše. Některé události by stálo za to probrat důkladněji, popisněji. Nepíšu, že objektivněji, kde jinde má být člověk subjektivní než v memoárech, že. Ale zase, dovedete si představit Rejžka, jak rozmáchle pábí? Jak se pokládá do poetického vyprávění? Jak například přikládá kause „Helenka“ s dramatičností autorů soudniček či bulvárních článků větší význam, než ta lapálie měla? To raději věc shodí vtipnou „konspirační teorií“. Na otázku položenou titulem memoárů Jste to vy? můžeme v klidu odpovědět. V té knize je Rejžek jako vyšitý.

 

Přidat komentář