Julio Llamazares: Slzy svatého Vavřince

Co by asi tak řekl otec dvanáctiletému synovi během jedné zvláštní noci? Tou nocí je noc svatého Vavřince, kdy padají hvězdy a přinejmenším ve Španělsku je tradice je sledovat. Podle toho hvězdného úkazu se kniha španělského prozaika Julia Llamazarese jmenuje. Otec samozřejmě stojí před tím, že netuší, co má synovi říct. Přesně tak, jako se to stalo jemu. Ve chvíli, kdy mu matka ukázala hvězdu jeho dědečka. Teď s odstupem času vypravěč knihy ví, že jenom chtěla, aby myslel na něco jiného. Ne na dědečkovu mrtvolu, u které právě bděli rodinní příslušníci.

Pozoruje se synem prostě hvězdy. A každá z nich zastupuje jednu tvář. Jeden osud. Jeden příběh. Najde se mezi nimi hvězda vypravěčova strýčka, který zmizel za občanské války. A jako tajemný, nepochopitelný „nezvěstný“ děsil vypravěče na fotografii. Jsou mezi nimi hvězdy symbolizující vypravěčovy přítelkyně, milenky a partnerky. Vzpomíná na ně na přeskáčku, bez hořkosti, zato s nevyslovitelným otazníkem. Opravdu se to všechno stalo? – Vypravěčem je člověk moderní doby, který procestoval Evropu jako lektor španělštiny na univerzitách, deset let žil na ostrově Ibiza a nakonec zůstal sám. Se svým synem z rozvedeného manželství se vídá jen občas. A právě s ním se vrátí na Ibizu, aby pozoroval padající hvězdy vzpomínek.

Vztah otce a syna je jenom naznačený, ale i tak jímavý. Pohled na noční oblohu totiž v otci vzbuzuje závrať z uplývajícího času. Na rozdíl od syna ví, že čas běží stále rychleji. Chtěl by ho před tou odstředivou silou ochránit… může mu ale nabídnout jen vůně, tváře a vzpomínky – to, co zůstává. Vyprávění je i svým způsobem polemikou s kosmopolitním stylem života. Vypravěči, když si vydělával jako lektor, nic nechybělo. Co rok nebo dva roky se odebral do dalšího města a měl pocit, že nestárne. Pokaždé také našel novou přítelkyni, obvykle mezi studentkami. Nakonec se ale osudově vrací zpátky, do Španělska, i když si uvědomuje, že po letech už je to jen iluzorní domov. Se Španěly ho už spojuje jen jazyk.

Zajímavé je, že tahle věru netradiční kniha je výjimečná i dalším způsobem. Nezachycuje život svého autora. Julio Llamazares skutečně pochází z malé vesničky, která zanikla při stavbě přehrady. Jeho život je ale životem úspěšného a oceňovaného španělského spisovatele a novináře, který v jisté fázi prohlásil, že už si nepřeje, aby ho nominovali na další literární ceny. Prosadil se psaním – kdežto vypravěč Slz svatého Vavřince o svém psaní věčně pochybuje; přijde mu, že na uplývání času nestačí.

Julio Llamazares je českému čtenáři známý pozoruhodnou knihou Vlčí měsíc – příběhem čtyř republikánských partyzánů, kteří zůstali na území dobytém frankisty. V pustých horách přežívají řadu let, zatímco se mění jejich vztahy s vesničany, jež svou přítomností vystavují nebezpečí, a mění se i oni sami. I v tomto příběhu, kterým se Llamazares proslavil, vyprávěl o samotě, v níž člověk začne retrospektivně hodnotit svůj život. I ve Vlčím měsíci popsal nesamozřejmé rodinné a přátelské vztahy.

Otec – vypravěč v Slzách svatého Vavřince si dobře uvědomuje, že vlastně nemá synovi co říct, co vysvětlit. Životní moudrost neexistuje (pokud jí nejsou vzpomínky). Je to kniha velmi nedidaktická. Zbavená také veškeré povýšenosti. Jako by čtenář sledoval dvojici otce se synem, jak pozorují hvězdy, z vedlejší deky.

 

Přeložil Štěpán Zajac, ilustrovala Dora Čančíková, vydalo nakl. Akropolis, 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *