Kai Donner aneb Jazykozpytec mezi samojedy

Říká se, že není kouře bez ohně a zní to tak trochu jako přísloví. Ale rovněž platí, že není národa bez nacionalismu. To už nezní jako přísloví, ale je to pravda. A dvojnásob potom tam, kde ve státním útvaru žije národů více. Ostatně vzpomeňme si na „dlouhé století“. Tím se rozumí doba od roku 1789 do roku 1914, tedy od Francouzské revoluce do začátku Velké války. O tomto dějinném období se mluví jako o době, kdy se vytvářely důležité prvky modernity. Které to jsou? Inu, vznik novodobých národů a formování občanské společnosti. Víme z hodin dějepisu, že u nás byli na přelomu 18. a 19. století „nějací buditelé“: vesměs to byli lidé, kteří mluvili pouze německy. A ne všichni byli etničtí Češi.

Druhá generace buditelů ještě mluvila a psala pouze německy, ale zároveň němčinu odmítala a její hlavní starostí bylo vytvořit nový umělý jazyk, který by se choval jako čeština, jíž mluvili prakticky jen venkované. Až jejich třetí generace měla nový český jazyk za svůj mateřský. Ale zase bojovali s otázkou nejasných hranic českého etnika v podstatě až do konce 40. let minulého století, protože některá území ovládala také německá kultura a etnikum a obě populace se tam prolínaly. Tento problém se vyřešil až vystěhováním těch, kteří se hlásili k německému jazyku.

Na našem příkladu vidíme, že vznik moderních národů se odehrával v prostředí, kde hrály jazykové důvody důležitou roli. Právě v době fin de siècle, na konci 19. století, takřka v předvečer Velké války, se stala existence národních jazyků zkrátka veledůležitá. To vedlo národní elity k tomu, aby jazykové otázky zpolitizovaly do té míry, že se nacionalismus stal rozhodujícím fenoménem dalších evropských událostí. U nás proces identifikace českého národa prostřednictvím jazyka proběhl v kulisách rakouské monarchie a zdramatizoval se po revolučním roce 1848, kdy se začala rozvíjet právě občanská společnost.

 

Finové, Švédové, Sámové

Nicméně nebyli jsme v tom sami. Stejný proces započal v té době i v jedné zemi na severu Evropy – ve Finsku. V této severní výspě Skandinávie žily v 19. století tři národy: Finové, Švédové a Sámové, u nás spíše známí jako Laponci. První byli nejpočetnějším etnikem, druzí tvořili horní vzdělanou vrstvu a třetí byli opovrhovanými barbary. A aby to nebylo příliš jednoduché, od roku 1809 bylo tamní velkoknížectví poddané ruskému caru. A co bylo podobné s námi? Byli to právě švédsky mluvící vzdělanci, kteří začali křísit finský jazyk a kulturu.

Impulsem k tomu bylo v roce 1849 druhé rozšířené vydání finského eposu Kalevala, který sestavil z lidových pověstí národní buditel Elias Lönnrot během svých cest po Laponsku a Karélii. A k tomu o pár let později připojil tento lékař a lidumil ještě první finsky psaný herbář Flora Fennica. Nám to může až náramně připomínat dobu, kdy vypukly spory o pravost Rukopisů královédvorského a zelenohorského, které téměř sto let zaměstnávaly české historiky, literární vědce a vlastence. Co na tom, že v současné době je věcně zastáván názor, že se jedná o umné falzifikáty.

Ale vraťme se do Finska. Určitě obě tato průkopnická díla, která dal dohromady Elias Lönnrot, měla ve své domácí knihovně i rodina našeho dnešního hrdiny. Kai Donner byl potomek bohaté a zřejmě politicky vlivné švédské rodiny. Už to naznačuje, že i jeho politické postoje musely být tím rodinným zázemím výrazně ovlivněny. Byl to mladík z nejvyšších společenských kruhů a musel si být vědom sociální segregace, která v tomto etnickém souručenství hrála důležitou roli. Vždyť tehdy převážnou část autochtonní populace tvořili finští rolníci. Byli sice svobodní, ale většinou chudí.

 

Jak se státi jazykozpytcem

A protože tehdy platilo staré osvícenské pravidlo, že jen ten, kdo umí číst a psát, může pomýšlet na lepší budoucnost, rozhodl se Kai jako vzdělaný intelektuál, že se stane lingvistou, tedy „jazykozpytcem“. Podobně jako naši buditelé. Důvod? Aby se etničtí Finové mohli naučit svému rodnému jazyku v písemné formě. A rozhodl se obrazně řečeno „začít od Adama“. Ačkoliv byl původem etnický Švéd, chtěl najít prastaré kořeny finského národa. A jak velel tehdejší nacionalismus, musel začít u jazyka.

Věděl už, že existuje spojení mezi různými jazyky, jejichž mluvčí pocházeli ze Sibiře: vždyť jeho otec, senátor Otto Donner, byl zakladatelem Ugrofinské učené společnosti. Proto jeho první studijní cesta do zahraničí vedla v roce 1908 právě na univerzitu do Budapešti. Nevíme, co se tam za jeden semestr dověděl, ale určitě již zjistil, jakým způsobem se dostali Maďaři ze své původní domoviny na Sibiři do Evropy. Tento fakt musel nejprve obrátit jeho pozornost právě na ohromné prostory táhnoucí se od úpatí Velké čínské zdi až po Kazachstán a dále až ke Karpatskému oblouku.

 

Velká step

Rusové po právu nazývali tuto část zeměkoule Velká step. Celé toto jednolité území bylo původně osídlené pasteveckými národy. Dva tisíce let působila tato mohutná masa země jako obrovské civilizační médium, které snese srovnání jen s vodní masou zemských oceánů, po kterých starověcí i novověcí argonauti vozili s sebou jako náklad civilizační vymoženosti z jednoho koutu světa na druhý. Život pastevců závisel na stádech dobytka a základem jejich pohyblivosti se stal kůň. Ale stačilo jediné: aby step, kterou křižovali se svými zvířaty, začala vysychat.

A když bylo sucho, nebylo dost pastvy a všechny národy na stepi závislé se daly do pohybu. V jakém rytmu dýchala Velká step, v takovém se obyvatelé Sibiře stěhovali na všechny strany. Právě díky těmto rytmům se jižní Uhrové, polokočovní pastevci koní a skotu, dostali ve 3. století ve Velké stepi do křížku s divokými Huny. Toho využili jejich severní sousedé a vytlačili tyto pastevce dobytka na západ, až se pak postupně dostali ze Sibiře do střední Evropy. Snad právě v Budapešti uzrála v Kaii Donnerovi myšlenka, kde začít se svou lingvistickou praxí přímo v terénu.

Tehdy se rozhodl opustit závětří univerzity a vydat se mezi rodilé Sibiřany, pro což měla Ugrofinská učená společnost své organizační zázemí a politické kontakty v Rusku. Tak říkajíc v předvečer svého odjezdu v roce 1911 tráví Kai Donner ještě několik měsíců na univerzitě v Cambridge, aby nasál trochu ze znalostí etnografického řemesla, což se mu mohlo při jeho terénním výzkumu velice hodit. Jeho úkolem bylo na Sibiři proniknout do tajů samojedského jazyka, aby poté mohl zkoumat jeho podobnost s finštinou a rozlousknout tak skrytý původ tohoto severského etnika. Vždyť mu šlo především o to podpořit finskou národní identitu!

 

Hurá na Sibiř!

V srpnu 1911 (bylo mu tehdy dvacet tři let) se mu sen o cestě za Samojedy začíná proměňovat ve skutek. Odjíždí vlakem do Ruska a míří za Ural na západní Sibiř, jejíž osou je tam řeka Ob. Jeho spolucestující jsou Angličané, Němci a Číňané, vlakový personál mluví německy. Jeho první dojem ze Sibiře lze vyslovit jedním slovem: úžas! Ještě nikdy neviděl tak bezmeznou rozlohu všeho, co se nacházelo za oknem jeho kupé. Do deníku si zapíše: „Po obou stranách kolejí se prostírala širá step a pole i bažiny se táhly všemi směry do nedohledna.“

Mezi Uralem jako přirozenou hranicí Evropy a Asie a sibiřskou řekou Jenisej se táhne nekonečný kraj severského lesa – tajgy. Je to svým způsobem mytický kraj, kde se s výjimkou domorodců dodnes kdekdo může navždy ztratit. Jeho Samojedi byli v té době nepočetný národ: bylo jich nejvýše osmnáct tisíc, ačkoliv obývali rozlehlé oblasti na severu obou sousedících kontinentů – Evropy a Asie. Ale sami se přitom dělili do více než čtyřiceti jazykových skupin, hovořících různými dialekty. Dále si všimnul, že během té jízdy se na stejné zeměpisné šířce v průběhu několika málo dní proměnila klimatická polovina roku.

Když v srpnu odjížděl z Finska, vládlo v jeho domovině ještě léto, v Petrohradu už byl podzim a na Sibiři už začínala vládnout zima. Pak už se objevila za oknem řeka Jenisej, kterou uznal za nejkrásnější sibiřskou řeku, a pak už přišlo první velké město: Omsk. Prý bájné místo všech dánských výrobců másla! Až poté vlak přejel nevábnou bahnitou řeku, z které se vyklubal onen významný veletok nazývaný krátce Ob. Kai Donner vystoupil z vlaku ve stanici s příznačným jménem: TAJGA! Ještě jedna noc a přivítal ho sněhovou břečkou a vánicí Tomsk a dočasný domov – hotel Rossija.

 

Sibiřští pastevci sobů

Na Sibiři tehdy nebyly žádné silnice. Cestovat se tedy dalo pouze po řekách: buď byly přes léto splavné, nebo se mrazem proměnily v místní dálnice. V tajze byla všude skryta voda: řeky, říčky, potoky, jezera. Ale také ne příliš početní obyvatelé těchto končin: Něnci (Samojedi), Chantové (Osťáci) a Mansové (obští Uhrové). Domorodí obyvatelé tajgy se zde živili převážně lovem a rybařením. Znali je jistě už kdysi novgorodští kupci, kteří v létě v ústích sibiřských řek nakupovali od místních obyvatel kožešiny výměnou za tovar, který se tam nevyskytoval.

Severně od tajgy přechází les v pásmo zakrslých stromků a křovin, aby se nakonec vše proměnilo v bezlesou krajinu, kterou jsme si zvykli nazývat tundra. Svět sám pro sebe, neboť možnosti dostat se od ústí sibiřských řek dále někam po moři bránilo polární podnebí: moře bylo na severu po většinu roku zamrzlé. Sibiřští obyvatelé se však naučili od svých jižních sousedů z Velké stepi chovat zvířata. Museli pouze sáhnout po jiném druhu, než byli koně a dobytek: stali se z nich pastevci početných stád domácích sobů.

Každý severský národ dokáže dodnes soby využívat jinak. Sámové (Laponci) žijící na severu Evropy umí soby dojit, získávají od nich maso i kůže a zapřahají je jako tažná zvířata. Naproti tomu Čukčové a Korjati od Beringova moře soby pouze zapřahají do saní, ale Evenkové a Jakuti se k nim chovají jako ke koňům: dojí je jako klisny, sedlají je a nechají je nosit náklady. Dávné samojedské pastevectví se dochovalo u Něnců a na sever se dostalo díky předkům současných etnik. Jejich sobi se volně pasou na rozhraní tajgy a tundry a hlídají je psi, zapřahají se do saní, ale sobí krávy se nedojí. Sobi pro tyto lidi představují jejich hlavní bohatství.

Aby se rodina uživila, musí vlastnit asi sedmdesát až sto sobů; ti jim pak dávají maso jako potravu, kůže poslouží na oděvy a na stavbu čumu, což je sibiřská varianta indiánských týpí, takže se tato obydlí od sebe prakticky neliší. Ostatně stejně jako se neliší přírodní prostředí severní Ameriky a Sibiře. Stáda Něnců žijících v tajze se celý rok pohybují volně v lesích. Jejich zvířata jsou mohutnější, na jednoho muže obvykle připadá asi padesát kusů. Proti miliardám komárů se zvířata chrání dýmovišti, což jsou ohně pokryté mechem. Naproti tomu Mansové v létě pasou stáda sobů v horách na Urale a v zimě je drží poblíž svých osad.

 

O arktické úzkosti

Život v tomto přírodním prostředí je tvrdý, pro našince takřka nepředstavitelný. V zimních měsících je málo světla, lidé trpí nedostatkem vitamínů, za třeskutých mrazů přebývají v uzavřených prostorech svých čumů. V podstatě se dá říci, že žijí v naprosté izolaci od okolního světa, protože k nejbližším sousedům je to obvykle dost daleko. Když to shrneme: omezený biotop, nízké teploty, ledová pokrývka, tma, osamělost, ticho; to vše člověka pomalu užírá, neprospívá mu. A tak se často stává, že tito lidé podlehnou duševní poruše, které se odborně říká „arktická úzkost“.

Podléhají depresím, sužují je změněné stavy vědomí, ohrožuje je paranoia, objevuje se u nich psychóza a úzkostné stavy. Okolní příroda je dost chudá na možnosti obživy, zvláště v zimních měsících. Každá komunita musí žít především z vlastních zásob a topiva. Lidi sužují problémy nutriční i psychosociální. Dříve se domnívali, že psychicky postižené osoby jsou pohlceny zlými duchy a úkolem šamana bylo odlákat je od postiženého. Takové pojetí šamana je stejné u všech severských etnik: u Inuitů, sibiřských kmenů i u severoamerických Indiánů.

Nejde však o nějakou jednotnou víru, ale o animistický svět spočívající na přírodní filozofické koncepci. Můžeme-li to trochu zobecnit: šaman je člověk, kterého si duch vybral za „manžela“. Jeho ochraňuje a jeho prostřednictvím vyhání zlé duchy z těl a myslí postižených. Šaman byl na Sibiři nepostradatelný jak v duchovních záležitostech, tak jako psychosomatický lékař a rádce. V poslední době se úloha šamanů významně rozšiřuje, protože se šamani stávají hlavními nositeli tradice, historie a paměti sibiřských národů. Ostatním stačí vodka.

 

Rusové, kozáci, trestanci

Abychom této části Ruska porozuměli, musíme si uvědomit, že až do 16. století nebyly styky sibiřských etnik s evropskými obyvateli, tedy především s etnickými Rusy, příliš časté. Ruský zábor Sibiře byl nerozlučně spojen se zvláštní etnickou a sociální skupinou, které se říká „kozáci“. Její historie je zvláštní kapitolou ruských dějin. Ruští panovníci postupně rozleptávali sílu mongolských a tatarských kmenů na západní Sibiři tím, že jejím bojovníkům nabízeli půdu a slovanské ženy výměnou za své služby pro ruského cara.

Tak vzniklo zvláštní společenství, které se vymykalo běžné feudální zvyklosti. Neboť z takto naverbovaných vojáků se stala na Sibiři svobodná vrstva. Kozáci měli dva hlavní úkoly: postupovat stále na východ a bojovat proti muslimské hrozbě na jihu. Na horních tocích sibiřských řek stavěli kozáci opevněné tvrze a kolem nich malé osady jako základ budoucích měst. Daniel Defoe ve svém druhém dílu slavného románu posílá Robinsona Crusoa právě na Sibiř, aby tam bojoval proti pohanům a pomáhal kozákům udržovat civilizaci v tomto dalekém světě.

Ale carská správa měla s kolonizací Sibiře velké problémy. Zemědělské půdy, kde by se mohli usadit ruští rolníci, tam bylo málo, takže kde hledat jiné usedlíky… Tak našli v Petrohradě „anglické řešení“: ke kolonizaci byli použiti trestanci a utečenci. Ze Sibiře se stala „druhá Austrálie“ – obrovská trestanecká kolonie, kam putovali nejen běžní kriminálníci, ale především političtí odpůrci carského režimu, mnozí šlechtici, kteří se vládcům znelíbili, různí váleční zajatci a příslušníci odbojných národů. Odhaduje se, že během 19. století se takto na Sibiři zabydlelo více než milion nechtěných obyvatel.

 

 

Z Finska až k Velké zdi

Nutno ovšem říci, že Kai Donner nebyl ve svém lingvistickém počínání úplným pionýrem. V podstatě navazoval na práci Matthiase Castréna, což byl vrstevník jeho otce a také do jisté míry jeho spolupracovník v oblasti lingvistiky. Castrén již v letech 1845 až 1848 cestoval až na konec Velké stepi – k čínské hranici: šlo mu o totéž co našemu hrdinovi. Posuzoval samojedské dialekty z jazykozpytného hlediska, ale dával je rovněž do souvislostí ještě s jejich kulturou a náboženstvím.

Dá se říci, že to byl on, kdo vyslovil ucelenější teorii o společném původu ugrofinských a samojedských jazyků. Z toho mu vyplynula jednoduchá úvaha: jestliže tito lidé mluvili podobnými jazyky, museli tedy žít v minulosti na stejném místě. Castrén potom označil Altaj jako společnou kolébku uralských a ugrofinských jazyků. Pak ovšem musel dojít ve svých úvahách až do konce: přimísil do stejné jazykové rodiny i etnika, která hovořila turkickými či mongolskými jazyky. A jak to v takových případech velkých teorií bývá, sto padesát let poté se zjistilo, že jsou nepravdivé.

Jak jsme si již řekli: ve Velké stepi se dva tisíce let motala se svými stády spousta různých národů. Proto je velice pravděpodobné, že si sousedé z cizích jazyků brali různé výpůjčky. Stejně jako to dnes děláme i my. Jen s tím rozdílem, že my na to máme letadla a internet a oni znali pouze rychlost koňského cvalu. Ani Castrén ve své době nebyl o moc rychlejší, než mu dovolovala pouze koňská síla. Vždyť i náš Eskymo Welzl cestoval o padesát let později po Sibiři jen se svým koníkem a dvoukolákem.

Právě až teprve sklonek 19. století se svými etnografickými výzkumy v tehdejších koloniích přinesl kýženou interakci mezi domácími divochy a barbary na jedné straně a evropskou civilizací na druhé. Proto si Kai Donner mohl v Cambridge pochvalovat, že se tam naučil metodiku, jak jednat tváří v tvář se svými Sibiřany. I když víme, že původně nebylo jeho touhou podobat se svému vrstevníkovi Malinowskému: ten, aby se něco od domorodců dozvěděl, tak se na Trobriandských ostrovech obnažoval stejně jako oni.

 

Iniciace osobnosti

Pro Kaie Donnera jako vědeckého adjunkta byl pobyt mezi Sibiřany krajní mezí adaptability. Ocitl se rovnýma nohama v životním prostředí, o kterém předtím netušil, jak kruté může být. Díky tomu víme, že stejně jako v případě Malinowského musel i náš hrdina projít svým iniciačním procesem, aby pochopil o sibiřských Samojedech něco víc, než je jejich pouhá lingvistická příbuznost. Obzvláště když musel na Sibiři od sebe stále filtrovat tři různá kulturní prostředí: jeden okruh představovali ruští úředníci, kupci a popi, druhý staří sibiřští usedlíci „Sibirjaci“ a konečně třetí a populačně nejmenší skupinu – původní kulturu Samojedů.

Přitom brzy rozpoznal, že ani jedna tato sibiřská populace nemá příliš velký zájem s ním komunikovat, natož mu něco vysvětlovat. Viděl všude kolem sebe dosud nepoznanou bídu, všudypřítomnou špínu, vlekoucí se nemoci a rozšířený všelék na „arktickou úzkost“ – alkohol. K tomu ubíjející monotónní práce na samojedském slovníku s místním rodilým mluvčím. Těžko se lze podivovat, že v této stálé sociální izolaci rostla jeho únava a nechuť cokoliv dál podnikat. A k tomu ještě ta půlroční tma. Až po roce – v létě 1912 se mu udělalo lépe. Najednou bylo více světla a lepší fyzická pohoda.

Začal se vyhýbat, pokud to jen šlo, Rusům, protože už byl schopen se s domorodci domluvit sám jejich řečí a svým úspěšným „léčitelstvím“ si vydobyl také jejich důvěru. Konečně rovněž pochopil, že jazyk není mrtvý slovník, ale nástroj komunikace nejen mezi lidmi, ale i souznění lidí s jejich přírodním prostředím. Začal se zabývat šamanskými obřady, chápat jejich význam pro domorodou kulturu. K tomu mu jistě pomohlo, že ač luterán nebral si své křesťanství tolik k srdci. Ale jeho hlavní iniciací byl pro něho zimní „zájezd“, který podnikl na přelomu let 1912 a 1913 společně se třemi samojedskými rodinami.

Tehdy do svého počínání vsadil svůj vlastní život: musel se svými novými přáteli sdílet vše, co oni podnikali, neboť bez jejich pomoci by nepřežil ani několik dní života v divočině. Znalost samojedského jazyka, kterou získal od svého tlumočníka u něho doma, mu tady byla vlastně k ničemu. Mrtvý jazyk bez lidí, bez života, něco jako sanskrt nebo starořečtina. Ale každodenní únava, hlad, nemoci při zimním putování od Jeniseje k Obu mu objasnili nejtajnější podrobnosti samojedských rodin: jak se starat o děti, jak reagovat v krizové situaci, co uvařit v té hrozné zimě k jídlu.

 

Samojedský testament

Jeho zážitky z cest po západní Sibiři, které o své pouti za Samojedy sepsal, působí nesmírně autenticky. Spíš má člověk dojem, že jde o deník etnografa, který působil na Sibiři v letech 1911 až 1913. I když jeho úkolem bylo prostudovat samojedské jazyky, spíše se jeho sibiřský deník jeví jako svědectví o životní pouti za dosud nepoznanou pravdou. Pro nás jsou ovšem jeho zápisky z cest jednou z posledních možností nahlédnout do takřka dnes již zaniklého světa. Vpád Rusů, kozáků i trestanců způsobil, že sibiřské národy se staly ve své zemi absolutní minoritou. Dnes tam, kde on působil, žije nanejvýš jedno procento původních sibiřských obyvatel v moři Evropanů.

Přesně o rok později v červnu 1914, kdy se Kai Donner vrátil ze své první cesty na Sibiř, se tam vydal znovu. Chtěl se dostat po proudu Jeniseje až k Severnímu ledovému oceánu, aby se blíže seznámil s jenisejskými Samojedy. Ale to už se brzy Velká válka pověsila na krk Evropanů a náš badatel se musel na podzim vrátit zpátky. Svůj etnografický cestopis o obou sibiřských výpravách stačil ještě vydat v roce 1915 a to v autorské verzi finské a švédské; švédská verze byla přeložena v roce 1926 do němčiny a anglického vydání se dožila v roce 1954 (z německé mutace).

Dnes je Donnerova badatelská činnost prakticky neznámá a jeho čtyři vědecké práce se míjí s větším zájmem. Ale i takový je vědecký svět. Jeho kniha o Samojedech je především skvělým vyprávěním popisujícím hroznou mizérii tehdejší Sibiře: je zároveň pravdivá a autentická, založená na pečlivě vedeném deníku. A Donnerovo krédo? „Kdo poznal život v jeho nejprimitivnější podobě, ten na to nikdy nezapomene a jeho vzpomínky se po návratu z divočiny změní v nádherné výjevy, které jej budou provázet navždy.“

 

Kai Donner (1888–1935)

Finský jazykovědec, etnolog a politik. Jeho knihu o pobytu na Sibiři připravuje k vydání nakladatelství Dauphin pod českým názvem „Na Sibiři mezi Samojedy“ v překladu Anežky Melounové Křístkové.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *