Rozhovor
Ivana Myšková je spisovatelka a rozhlasová redaktorka, vydala novelu Nícení a povídkovou sbírku Bílá zvířata jsou velmi často hluchá, obě knihy byly nominované na literární ceny. Vratislav Kadlec je spisovatel a překladatel, autor povídkové sbírky Hranice lesa (Magnesia Litera roku 2020). Tvoří pár a pustili se do společného projektu.
Na čem právě pracujete?
VK: Píšu teď knížku pro děti, jmenuje se Svetroběžník a začali jsme ji psát s Ivčou oba napůl. Jenže Ivča má rozepsaný román Otálení, na kterém, jak se ukázalo, jí záleží víc než na dětské knížce. A především jsme zjistili, že máme úplně odlišné autorské biorytmy a autorské postupy. Takže vizi jsme měli sice podobnou, ale postup, jak se k ní dostat, se natolik lišil, že se to nedalo příliš skloubit, a hrozně se to protahovalo. Nakonec jsem to zdědil já.
Co to znamená, odlišné biorytmy?
IM: Bylo to málem na rozvod, protože jsme zjistili, že jsme rozdílnější, než jsme si po dvacetiletém soužití mysleli. Já jsem se přerodila ze sovy na skřivana. Když nemůžu spát, tak začnu psát třeba v šest ráno – a Vráťa je tuhej a ožívá, když já tuhnu. Takže jak to skloubit?
Měli jste v plánu psát společně – ve stejnou chvíli?
VK: Naše vize byla taková, že budeme text společně vymýšlet a pak se budeme nějakým způsobem střídat ve psaní. Ale problém je v tom, že zatímco Ivča je typ autorky, která se usadí nad prázdnou stránkou, začne psát a „vzniká“ jí to, já jsem spíš chodící autor. Já to vychodím. Když sedám k papíru, tak už mám osmdesát procent práce hotovo. Jenom to zapisuju. Což jsou dost nekompatibilní přístupy.
IM: Zjistili jsme, že abychom mohli psát společně, museli bychom mít podobný i tenhle způsob psaní. Možná i podobný literární styl, který se taky liší. Zatímco já jsem květnatá, mnohomluvná, metaforická a odchyluju se od toho, co jsme si domluvili v návalu náhlé inspirace, Vráťa chce zůstat u plánu a plní ho.
O čem vypráví Svetroběžník a o čem román?
VK: Svetroběžník je knížka o chlapečkovi, který zabloudil ve svetru. Ale ukáže se, že je to daleko komplikovanější, než že by se jenom zamotal a upadl na zem, protože v tom svetru je celý nový svět. Postupně jej zkoumá, což přináší legrační, zábavné a napínavé situace.
IM: Román Otálení je opravdu o otálení, o chronickém „pozdě“ – ale nejenom jednotlivce, i společnosti, která řeší průsery opožděně, vůbec nepředjímá, nebo se zpožděním, co hrozného se může stát – viz klimatická krize, válka na Ukrajině. Zkrátka řešení přicházejí tehdy, kdy už se nic vyřešit nedá. Je to příběh činžovního domu, kde se všechno sere, například stoupačky, na nic nejsou peníze, protože nikdo nepřispíval do fondu oprav. Je to metafora světa, ve kterém žijeme a který můžeme ovlivnit, jenže s tím otálíme, protože prevence je příliš abstraktní a nepřipadá nám podstatná.
Fejeton
Bylo to koncem osmdesátých let. Vlaky byly cítit naftou, zažranou špínou… koženkové potahy sedadel se buď nadouvaly, nebo propadaly. V Teplicích jsme vyrazili z nádraží s amatérsky nafocenou pozvánkou v ruce na koncert kapel, které tehdy nemohly normálně hrát. Takže dál od centra. V hospodě v Dubí byla skvadra místních, v sále punkové kapely… a Už jsme doma, kteří v domovských Teplicích tehdy vystupovat nesměli. I tahle akce se tvářila jako oslava narozenin či svatby.
V jednu chvíli se dostavila Veřejná bezpečnost. Někdo se zdejchnul zadem, někdo to nestihl. Hrálo a tancovalo se dál, jako by tam uniformy nebyly. Oslovení tanečníci opovržlivě předkládali občanky. Nezapomenu na holku, která se za odcházejícím policajtem rozběhla a pantomimicky ho postrčila, ať už je pryč. Nikdo ještě netušil, že v dohledné době se za ním odebere celý ten režim. A Už jsme doma dál křičeli z pódia texty, u kterých bylo jasné, že se dotýkají jádra věci. Skutečnosti, která není maskovaná ani ideologií ani rezignací ani tupostí.
Střih. Další cesta na sever, tentokrát o něco blíž. Vypolstrovaným, tichým vlakem. Do Hospůdky U letního kina, která slouží jako místní klub. Nebojuje s nájezdy represivních orgánů, ale s nároky každodenního provozu v minimálním týmu. A s nekonečnou nabídkou kultury a nekulturního oblbování na všech možných sítích, takže jít fyzicky na koncert začíná být možná stejně výstřední, jako se kdysi vláčet na koncert kapel v ilegalitě. Jedno je stejné. Na pódiu jsou opět Už jsme doma, kteří letos zahájili neuvěřitelnou čtyřicátou sezónu. Spustí a je to stejná energetická nálož jako tehdy, „dobíjení baterek“, jak to někdo charakterizoval, opak lobotomie – povzbuzující šoková kúra. Včetně textů s pozoruhodnou literární kvalitou. Jsou abstraktní, zároveň našlapané sdělením. No ano, „slova stojí až na úplným okraji řeči a co je za ním, sama netuší“. „Tma své stíny nevnímá.“ A „uši učí uši poslouchat“. Protože nadále platí, že „mám rád ty, kteří začínají rozlišovat jo nebo nebo“. Jde vlastně o radikální výzvu k ostrému vnímání. Jestli tohle není smysl literatury, tak už nevím.
Oslava čtyřicátého výročí Už jsme doma proběhne 29. července v pražském Lucerna Music Baru, s přispěním amerických lahůdek Sleepytime Gorilla Museum a Faun Fables.
Recenze
Ivan Dubský: Quaestio temporis, stati a eseje. Torst 2024
Filozof Ivan Dubský se věnuje ve svých statích a esejích shrnutých v knize Quaestio temporis času. Tedy něčemu samozřejmému a zároveň unikavému; jednoznačnému a přitom mlhavému. Vícekrát jsou připomenuta slova Augustina z jeho Vyznání: „Co je tedy čas? Vím to, když se mě naň nikdo netáže; mám-li však někomu vysvětlit, nevím.“ Augustinův subjektivismus je nicméně jenom jedním z přístupů, které Dubský popisuje. Hloubavě, vtipně – a filozoficky i literárně, včetně zachycení času v některých románech.
Šťavnatým filozofickým soustem je Nietzschův „věčný návrat“ z díla Tak pravil Zarathustra. Dubský trpělivě objasňuje, že nejde o prosté opakování se v kruhu, o jakousi pánbíčkářskou útěchu, o „otáčející se gramofonovou desku“. Spíše o přijetí života ve vší jeho tragičnosti. Tedy v tom, že vždy bude přinášet „utrpení, hnus a zlo“.
V lehčím tónu pak Dubský zpracovává téma opileckých okének, kdy se v běžné zkušenosti poctivého pijáka mohou úseky jeho včerejší existence záhadně kamsi vytratit. Banální zážitek napovídá, že existuje zřejmě několik časů, kdy čas „osobní“ nemusí odpovídat času „obecnému“. Kromě mizení času při okénku dochází i k dalším paradoxům – všeobecně je známá zkušenost, že pijákovy reakce jsou delší než u střízlivého člověka. Znamená to tedy, že piják „má víc času“?
Naopak při hře dochází k tomu, že se hráč ocitá mimo čas, protože čas strávený hrou mu nepatří – je vymezený právě tou hrou. Dubský zkrátka vede čtenáře k poznání, jak nepřiléhavá jsou běžně používaná rčení, že „nemáme čas“, že „čas utíká“, případně „plyne“. Při bližším pohledu se tato běžná zkušenost jeví podstatně problematičtěji. Řeč maskuje jevy, které plynou na více úrovních. A Dubský rekapituluje, jak si s časem poradili antičtí filozofové, Parmenidem, Herakleitem a Aristotelem počínaje, a jak klasičtí němečtí filozofové jako Hegel, Bergson, Heidegger či Ricoueur, jak romanopisci Proust, Mann, Camus a Kundera. Ovšem v textu je zmiňován i Bergsonův názor, že čas je nezměřitelný.
Velmi osvěžující četba jak pro toho, kdo „čas má“, tak i pro toho, kdo je „s časem na štíru“. V obou případech je nejspíš mimo – jenže kde? A kdy?
Tip na knihu
Tři královny, Post Bellum 2024
Název komiksové knihy, vydané olomouckou pobočkou Post Bellum, invenčně polemizuje s názvem proslaveného odbojového tria z druhé světové války, respektive doplňuje jeho příběh. Charakteristické je, že jde o osudy, které se odehrály mimo hlavní město, bez spektakulárních přestřelek a frajerských kousků, s cílem vysmát se gestapu. Ovšem s osobním nasazením, které nebylo o nic menší – a se srovnatelnou mírou rizika. A navíc jsou v hlavní roli ženy. „Třemi královnami“ jsou jednak míněny tři hlavní hrdinky komiksové knihy, jednak tři členky rodiny Mašínovy, postavy třetího příběhu.
První zobrazuje nečekané angažmá studentky učitelství Květoslavy Bartoňové, rozené Axmanové, která se ve svých osmnácti letech vydala těsně po válce z Olomouce na Slovensko, do míst, která zpustošila karpatsko-dukelská operace. Pro civilní obyvatele znamenala zničení jejich světa: ztráty na životech a devastaci vesnic. V troskách zůstali v řadě případů bezprizorní sirotci. Hlavní hrdinka se nejprve úspěšně pokusí o sběr a doručení humanitární pomoci, nakonec organizuje převoz sirotků do Čech a jejich umístění do rodin či k jeptiškám. O svém úsilí nikdy nemluvila, až na základě jeho zachycení v Paměti národa došlo k pozdnímu setkání „první královny“ s někdejšími dětmi, které zachránila. Scénář napsal Martin Šinkovský, příběh nakreslil Ticho762.
„Druhá královna“ zastupuje absurdní, obecně neznámé příběhy německých antifašistů, kteří po druhé světové válce spadli do soukolí kolektivní msty. Jmenovala se Erika Bednářová, rozená Rotter, a byla dcerou sociální demokratky, jež se během války vymezovala proti nacistickému režimu. Po válce české prostředí ovšem vnímalo rodinu na základě etnického klíče. Mohla sice zůstat v Československu, ale msta dopadla i na ni. Příběh Eriky se zčásti odehrál v koncentračním táboře Hodolany a je objevným prvkem do poválečné československé historie. Scénář Jana Blažka navíc svedl promyšleně dohromady dceru německé antifašistky s ukrajinským uprchlíkem, v nedávné době povodní. Spojení je to naprosto funkční. Příběh nakreslila Františka Loubat.
Konečně „třetí královnou“ je Zdena Mašínová, sestra slavných bratrů – protikomunistických odbojářů. A dcera a vnučka dalších silných žen z Mašínovy rodiny. Příběh plasticky zachycuje její boj s tělesným handicapem, a především s násilím, kterému byli vystaveni příbuzní Mašínů po jejich dramatickém útěku za hranice. Činy radikálních bratří přitom komiks nezamlčuje ani nepřikrášluje, naopak je výtvarně zachycuje v působivé zkratce. Mstu komunistického režimu zachycuje v působivých, čti otřesných detailech. Podle scénáře Martina Šinkovského nakreslil Marek Rubec.
Literární rubriku připravil Marek Toman