V nakladatelství Argo vyšel nedávno Cabaret Cami. S trojčlenným podtitulem Pierre-Henri Cami – Cabaret – Minikomedie. V podařené grafické úpravě a s ilustracemi Pavla Růta. Jde o zřejmý odkaz na inscenaci Kabaret Vian-Cami, kterou v letech 1999 až 2010 uvádělo v režii Jana Borny s velkým úspěchem pražské Divadlo V Dlouhé. A jde jistě o záslužný počin, protože „právě Camiho minikomedie a parodie přežijí stohy vážné literatury a zůstanou živé jako nejplnější literární pendant chaplinovské grotesky“, jak napsal překladatel a bibliofil Jiří Konůpek. Jenže…
Jenže Konůpek napsal tahle slova k prvnímu vydání Camiho minikomedií v češtině před čtyřiačtyřiceti lety. Od té doby sice možná nezešedly odstíny Camiho absurdního humoru, ale jistě v lecčem zastaral Konůpkův doslov. Ostatně problematický, pokud jde o některé kontexty a souvislosti, se mohl jevit do jisté míry už ve své době. Cami měl povahou svého dramatického psaní blízko především k patafyzice, tedy k Jarrymu, k jeho Králi Ubu víc než ke Skutkům a názorům doktora Faustrolla, patafyzika, a vlastně i k vianovské neopatafyzice – v doslovu však padne jenom jméno Alphonse Allaise, Jarryho poněkud méně významného literárního kolegy. Jak to? Že by vedle Viana a Jarryho, kteří patafyzický humor spontánně rozšiřovali o rovinu filozofickou (ať jde o bergsonismus nebo existencialismus), nezářilo už Camiho slovesné umění tak jasně? Že by pak nešlo jeho hry pentlit nepřípadnými hodnoceními o „největším humoristovi na světě“ nebo „nejreprezentativnějším a nejplagovanějším autoru epochy“, jak stojí úvodem Konůpkova doslovu? Ostatně doslovu tištěného ve stejném znění ve všech třech dosavadních edicích minikomedií (1969, 2000, 2012). Ačkoli ta nynější přináší víc než čtvrtinu nových textů (v překladu Miloše Rottera). Ačkoli v češtině jsou dostupné dva Camiho dosud nereflektované, a bezpochyby podnětné romány Potápěč na Eiffelce (1930) a Syn tří mušketýrů (1931). Ačkoli Camiho dílo čítá na čtyřicet prací a bezpočet časopiseckých příspěvků (včetně kreseb blízkých poetice komiksu). Ačkoli ke Camimu se v souvislosti se jmenovanou úspěšnou inscenací nevynořila po celou dekádu u nás žádná případná studie na téma…
Pierre-Henri Cami (1884–1958) měl jistě osobitou a bujnou fantazii i parodický potenciál, pro něž byl populární ve své době a je čitelný skvěle i dneska. Jeho „humour camique“ operuje nejlépe na komorní, výrazně koncentrované ploše a míří rychlým rozmachem přímo k pointě. Zpracovává přitom vesměs starou látku (od Defoea, Swifta nebo Bürgera přes Červenou karkulku po Shakespeara a Rostanda), ať po způsobu apokryfu, ready-made nebo prostým vypůjčením hlavních figur a obecných kulis a načrtnutím „vlastního“ příběhu. Cami staví pokaždé na „dobrém nápadu“, ve srovnání s Jarrym a Vianem je pak někdy až nehorázně plochý, jaksi okamžitě zábavný, komický teď a tady: ať se jedná o fantastické příhody ženy rozřezané na kostky a jejího manžela s jedenácti prsty na rukou, cvičené burgundské hlemýždě, překrásnou Izabelu, která je vlastně chlapec, nebo o kleštěnce z pralesa, jenž si stýská: „Kéž je mi nebe příznivo, abych opět našel své žlázy!“ Vtipný je Cami samozřejmě i modelováním svých postav, jejichž jméno je častokrát nahrazeno pouhým charakterizačním opisem (jako „nelítostný pianista“ nebo „hanebný uchvatitel“), případně archaickou, vznosnou stylizací jejich řeči – a vlastně i dvojicí motivů, které vystupují střídavě napovrch: sexuální a sociální. S ohledem na fakt, že Cami zemřel dávno zapomenutý a v chudobě, lze snad brát vážně i ten druhý akcent.
Ale jinak? Jinak patří Camiho třeskuté gagy spíš na divadlo, do kabaretu, než do knih. Síla jeho minikomedií ožívá plně teprve v pohybu, v rychlém sledu obrazů, které vedou k ne-omylně komickému finále, v ostře řezaných replikách, v úsporném pojetí scény, ve zkratkovité psychologii postav. Smích Pierra-Henriho Camiho je pak smíchem jednostranným: sice boří s gustem, ale než podá výkres nového světa, rezignuje. Jeho dílo je ovšem důležité vydávat. Ačkoli především proto, proč je důležité vydávat díla všech druhořadých autorů – aby vynikli ti prvořadí.
