Ladislav Horáček (17. června 1947–21. července 2015)

Ladislav Horáček
(17. června 1947 – 21. července 2015)
Mnohem povolaněji
by na tomto místě
mohly svou vzpomínku
na Ladislava
Horáčka napsat
mnozí jiní, kterým
výrazně vstoupil
do života, například
Ivan Beránek.
Spolu v prosinci 1989 založili první soukromé
nakladatelství v obnovených poměrech.
Nebo Jiří Kaše, Pavel Bělina, Petr
Čornej, Viktor Bezdíček, Pavel Štefan, Karel
Haloun, Luboš Drtina, Stanislav Škoda,
Magdalena Hennerová, se kterými spolupracoval
v redakci Paseky. No a především
jeho letitý kamarád Petr Šabach.
Ladislav Horáček byl vizionář v tom nejlepším
smyslu slova. Tehdy na úsvitu nových
poměrů stáli čtenáři ve frontách lační
si přečíst Český snář, nebo Kde je zakopán
pes, prostě zjistit, co že za divné fťáky jsou
ti zakázaní spisovatelé. Horáček své nakladatelské
počínání započal Krvavým románem
téměř zapomenutého Josefa Váchala.
Nakladatelská sebevražda, zdálo by se, ale
byl to úspěch. Postupem let se podařilo Horáčkovi
dokonce Váchala dostat do všeobecného
povědomí. Tarzan – kdo to bude
číst? Kupodivu mraky lidí! Coby nakladatel
měl Horáček téměř geniální intuici, a co je
nadmíru důležité, nikdy se nebál riskovat
a díky tomu nám po sobě zanechal desítky
pozoruhodných titulů, na jejichž vydání
by žádný jiný nakladatel v této zemi nesebral
odvahu.
V posledním roce se Horáčkovo celoživotní
dílo začalo završovat. Vyšel poslední
svazek největšího projektu nakladatelství
Paseka, Velkých dějin zemí Koruny české.
Za nakladatelský počin obdržel Magnesii
Literu. Kardinál Duka ho ocenil zlatou
Svatovojtěšskou medailí Arcibiskupství
pražského. V Domě U Kamenného zvonu se
uskutečnila reprezentativní Váchalova výstava,
kterou inicioval. V prosinci na Baráčnické
rychtě velkoryse oslavil čtvrtstoletí
Paseky. K této příležitosti ho Petr Placák
vyzpovídal v bilančním knižním rozhovoru
Přece tady nebudeme sedět na sucho.
Z tohoto pohledu se oprávněně může zdát,
že Ladislav Horáček splnil všechno, co si
předsevzal.
V pivnici U Parlamentu, kde sedával
a úřadoval a rozmýšlel své vize, je takový
zvyk – kamarádi neodcházejí, pouze se
od štamgastského stolu posunou o kousek
směrem nahoru. Od úterka na nás svýma
laskavýma očima shlíží vedle fotografických
portrétů Vladimíra Boreckého, Iva
Tretery a dalších, i Láďa.

horacekMnohem povolaněji by na tomto místě mohly svou vzpomínku na Ladislava Horáčka napsat mnozí jiní, kterým výrazně vstoupil do života, například Ivan Beránek. Spolu v prosinci 1989 založili první soukromé nakladatelství v obnovených poměrech. Nebo Jiří Kaše, Pavel Bělina, Petr Čornej, Viktor Bezdíček, Pavel Štefan, Karel Haloun, Luboš Drtina, Stanislav Škoda, Magdalena Hennerová, se kterými spolupracoval v redakci Paseky. No a především jeho letitý kamarád Petr Šabach.
Ladislav Horáček byl vizionář v tom nejlepším smyslu slova. Tehdy na úsvitu nových poměrů stáli čtenáři ve frontách lační si přečíst Český snář, nebo Kde je zakopán pes, prostě zjistit, co že za divné fťáky jsou ti zakázaní spisovatelé. Horáček své nakladatelské počínání započal Krvavým románem téměř zapomenutého Josefa Váchala. Nakladatelská sebevražda, zdálo by se, ale byl to úspěch. Postupem let se podařilo Horáčkovi dokonce Váchala dostat do všeobecného povědomí. Tarzan – kdo to bude číst? Kupodivu mraky lidí! Coby nakladatel měl Horáček téměř geniální intuici, a co je nadmíru důležité, nikdy se nebál riskovat a díky tomu nám po sobě zanechal desítky pozoruhodných titulů, na jejichž vydání by žádný jiný nakladatel v této zemi nesebral odvahu.
V posledním roce se Horáčkovo celoživotní dílo začalo završovat. Vyšel poslední svazek největšího projektu nakladatelství Paseka, Velkých dějin zemí Koruny české. Za nakladatelský počin obdržel Magnesii Literu. Kardinál Duka ho ocenil zlatou Svatovojtěšskou medailí Arcibiskupství pražského. V Domě U Kamenného zvonu se uskutečnila reprezentativní Váchalova výstava, kterou inicioval. V prosinci na Baráčnické rychtě velkoryse oslavil čtvrtstoletí Paseky. K této příležitosti ho Petr Placák vyzpovídal v bilančním knižním rozhovoru Přece tady nebudeme sedět na sucho. Z tohoto pohledu se oprávněně může zdát, že Ladislav Horáček splnil všechno, co si předsevzal.
V pivnici U Parlamentu, kde sedával a úřadoval a rozmýšlel své vize, je takový zvyk – kamarádi neodcházejí, pouze se od štamgastského stolu posunou o kousek směrem nahoru. Od úterka na nás svýma laskavýma očima shlíží vedle fotografických portrétů Vladimíra Boreckého, Iva Tretery a dalších, i Láďa.

Přidat komentář