Hip, hipness, hipsterství. Každý, kdo kdy podlehl podmanivému fluidu umělecky bohémských výtrysků ryzí americké kontrakultury se s těmito výrazy, znamenajícími něco jako chytrou a spikleneckou rebelii pro zasvěcené, nutně musel setkat. I když, pravda, dnes je tento fenomén odvazové alternativní kultury bohužel již historií. Byl vytlačen a nahrazen homogenizovanou, politicky korektní, ale nudnou středoproudou popkulturou. Že však mnozí začínají pociťovat nostalgii po době, kdy v umění a tvorbě mohla také současně být, v zappovské parafrázi, ,parádní sranda‘, dosvědčuje i kniha Johna Lelanda Hip – The History (HarperCollins, 2004, 405 stran). Jde o chytré zkoumání historie tohoto neuchopitelného fenoménu, který podle autora, vlastně ani nemusí existovat. Počínaje černými spirituály z počátku sedmnáctého století, Leland stopuje projevy hipsterství v evoluci americké hudby: od minstrelu přes blues k bebopu a dokonce načrtává další spojnice k punku, rapu a trance music. Hudba však není jeho jedinou parketou. Svému zkoumání též podrobuje hipsterstvím ,nakažené‘ spisovatele, filmaře, básníky, výtvarné umělce, kreslíře komiksů, herce či komiky – Marka Twaina, Jacka Kerouaka, Lennyho Bruce, Terryho Southerna či Richarda Pryora. Hlavním subjektem knihy však zůstává jazz, a sice ten, jak jej hráli Coltrane, Davis, Gillespie, Parker nebo Monk. Podle Lelanda jsou jazzmani alfou a omegou hipness a jazzový žánr je studnicí, z níž čerpají všechny současné formy americké umělecké tvořivosti. V Davisově, Gillespieho či Parkerově jazzu ze čtyřicátých let vidí spojnice k ideálům nonkonformity, tak jak je předestřeli již Emerson či Thoreau. „Praví hipsteři,“ píše autor, „hledají útěchu a krásu v nedokonalé současnosti. Jazz vyznávající Kerouac si vyložil Monkovu tézi ,bez revizí‘ jako usilování o nalezení ,drahokamového centra subjektu zájmu ve chvíli psaní‘ a Ginsberg sám popisoval svoji báseň Kvílení jakožto jazzovou mši.“ „…Ještě později Grand master Flash dokázal zmrazit tuto hudbu v momentu jejího přechodu a situovat ji navěky ,on the road‘ přesně stejným způsobem, jakým se jazzový projev nedokáže přiblížit k vytčenému cíli anebo nedokáže vyprávět lineární příběh.“ „Jestliže hip lze nalézt v Emersonově nonkonformitě, beatnickém zenbuddhismu či pozměněné virtuální realitě internetu, pravým soundtrackem ke všem těmto nelineárním, netradičním filozofiím může potom být jazzový stop time, v němž Coltrane hraje jednu notu po celých 24 taktů nebo 24 minut.“ V závěru, diskutujícím tržní komoditizaci principů ,hipness‘ se Leland chytře vyhýbá klišé a namísto toho píše, že komerce a hipness spolu dnes sdílejí vzájemně ,vykořisťující se‘ vztah.
