Leopoldiana

Eugen Brikcius

Aula, 2022

Není to sebechvála, je to prostě konstatování faktu: Pro někoho, kdo četl dílo Eugena Brikciuse komplet, a hned dvakrát, některé pasáže možná i třikrát, pro někoho, kdo uspořádal jeho tisícistránkový sebraný spis a redigoval skoro desítku, tedy zhruba polovinu z jeho dalších vydaných knížek, už asi nemůže být žádná autorova novinka vyloženou novinkou. Natož vyloženým překvapením. A přesto: stalo se. V nakladatelství Aula právě vydali Brikciusův nový román. Údajně detektivní. Každopádně k jeho osmdesátinám, které připadly na letošní třicátý srpen. Má tři sta stránek a jmenuje se Leopoldiana. Publikace, realizovaná v redakční péči Bohdana Chlíbce, je zřejmě tou nejpotrhlejší, nejsvévolnější a možná i čtenářsky nejnáročnější Brikciusovou knihou vůbec, to na jedné straně – a taky knihou nejlepší, takovou, co zvládla z filozofie, pro jednou dané, vytěžit maximální praxi, to každopádně na straně druhé.

U Brikciuse platí jistá vývojová logika: nejdřív zažít, pak napsat. Nejdřív tělo, potom slovo. A vždycky naplno, totálně. Přihlásil se k téhle ustavující tezi ve svých žánrově rozličných textech opakovaně. Nejdřív vykolíkovat území, vybrat lidi, data, události – a potom jejich vzájemné vztahové vazby, ať reálné anebo fiktivní, prohnat přes specifický autorský filtr, řekněme svébytné literární vidění, osobitou beletrizaci, zbásnění. U Leopoldiany je snad nejpatrnější ze všech Brikciusových knížek, co napsal jako „výtku“ úvodem jeho Ontologického důkazu filozof Ivan Dubský: Brikcius zachází s konkrétními postavami i obecnějšími myšlenkovými školami, jako by všichni a všechny seděli u jednoho kulatého stolu. Právě tady a teď. Jako by je nedělily horizontální a vertikální, časové nebo místní propasti, jako by mezi nimi nebyly průrvy přes tisíciletí a celý globus, jako by je autor mocným demiurgickým gestem, magickou silou své tvůrčí vůle povolal ve vybranou chvíli všecky naráz znovu do akce. A to nejen akce duchovní, ale i tělesné. S veškerou jejich vášnivou emocí na jedné straně a intelektuálním potenciálem na straně druhé, prostě v družné skladbě dionýsko-apollinské.

Důvod je jasný, a Brikcius ho formuluje znovu i v Leopoldianě: hrdina, v nynějším autorově podání „reinkarnace dolnorakouského světce Leopolda“, dle svých slov „nekopíruje předmětné mýty, ale sebe sama“. Jinými slovy: nepotřebuje příběhy druhé a druhých, má příběh svůj, je sám příběhem. A ten příběh je nepředmětný – tedy založený na jazyku, nikoli na syžetu. Okamžitě rozvíjená řeč sama, ne dekorativně malované obsahy. Ne náhodou má Brikcius metodou blízko k dadaismu, potažmo k mystifikaci, a to jednak daliánské, jednak haškovské; každopádně mystifikaci obrodné. Z dadaismu si vzal své jak z Tristana Tzary, tak z Richarda Huelsenbecka, tedy rafinované, živelným veršem utvářené self-promo i existenciální zevrubnost, maximální hloubku, komplexnost tvůrčího gesta ručeného vlastním životem. Tedy dada, řekněme, existencialistické. Podobně Salvador Dalí s Jaroslavem Haškem: když mystifikovat, tak jedině tak, aby publikum neskončilo ve lži, ale v pravdě. Aby se fikce stala realitou, zdánlivě nezávazná hra totálně závaznou, jakkoli nepříjemnou skutečností. Tedy mystifikace, řekněme, civilistní.

Pokud jde o ty Brikciusovy životní milníky, ty lidi, data, události, je to i tentokrát jako v kterékoli jiné autorově knížce – z těch prozaických nejvíc ve dvojici Můj nejlepší z možných životůNepředmětná odysea. 60. léta: filozofie v Jirchářích, happeningy a Špálovka, první učednická cesta do Anglie, Chalupecký, Hrabal, Vyskočil; 70. léta: land-art, osm měsíců v kriminále plus latina, život v přístolních společnostech, první verše, Křižovníci; 80. léta: odchod do Vídně a druhá učednická cesta do Anglie, první prózy, fotbal, basketbal, hokej a „výklady“ vybraných umělců; 90. léta: návraty do Prahy, repete a rekonstrukce minulých dekád, spanilé jízdy ideálně s využitím televizního média; po roce 2000 pak soustavná práce na beletrizaci vlastního mýtu, důkladná literární automytizace. Základní stavební kameny a kamínky jsou vždycky stejné, tvůrčí mlýnice, do které je autor s gustem sype, ale mele pokaždé trochu jinak, lopaty se točí jinou rychlostí, jiným směrem. „V našem příběhu se leccos opakuje,“ přiznává Brikcius v Leopoldianě.

Výsledek není ani stejný, ani jiný. Je v něčem jiný, v něčem stejný. Jiný i stejný. Evžen nepřehání, když prohlašuje, že „stagnuje v zenitu“. Je každopádně autorsky původní, suverénně novátorský, obratem rozpoznatelný, a přestože v tomhle rámci všechny jeho tvůrčí výpady průběžně konvergují, a to metodicky i motivicky, nemůže být výsledkem nikdy nic jiného než podobnost anebo stejnost, která je ovšem ze své podstaty nadále jiná. Prostě svá. Brikcius se podobá ze všeho nejvíc – Brikciusovi. Text zrcadlí jak svého autora, tak jiné autorovy texty. Ostatní texty a ostatní autory, jako třeba Milana Nápravníka, Jiřího Grušu nebo Petra Stančíka, bere v potaz nepřímo, a nanejvýš v náznacích, pokud vůbec. V Leopoldianě se možná nedočteme nic, co bychom neznali třeba právě ze sebraného spisu A tělo se stalo slovem, ale dočteme se to každopádně jinak, v jiných souvislostech, s jinými důrazy, bohatší o jiný detail a úhel pohledu. A dočteme se nejen to, ale i o tom: jak básnickou skladbu, tak filozofii básnické skladby. Román paralelně s teorií románu.

Leopoldiana ale klasickou románovou strukturu nemá. Možná nemá vůbec žádnou klasickou, konceptuálně podloženou a spočitatelnou strukturu. Je pružná tak, že by mohla mít o sto stránek víc anebo míň, že by mohla být napsaná naruby anebo zprava doleva, a nezměnilo by se nic. Její hodnota by zůstala beze změny. Proud těch situací, scén a gagů, v nichž jsou dějiny lidí, jejich politiky, společnosti, kultury a umění přehrávány jako happening nebo absurdní divadlo, připomíná nejvíc soustředné kruhy poskládané z oživlých obrazů – prostě výtvarné dílo, figury v pohybu, a to jak fyzickém, tak metafyzickém, které zvolna sedimentují, tuhnou a chystají se na věčnost. Ostatně i Brikcius závěrem své knihy s tímhle tématem účtuje: „Dvě věci mne nikdy nepřestanou fascinovat: hvězdné nebe nade mnou a defibrilátor ve mně.“ Autor je nesmrtelný, protože má svého „koně“, který ho „nakopne“ vždycky, když jeho srdce začne haprovat. A dílo je nesmrtelné proto, že má svého nesmrtelného autora. To je kombinace, kterou musí závidět každý smrtelník – i nesmrtelník.

Přidat komentář