Jednou z nejzajímavějších knih uplynulého léta podle vlivné knižní rubriky listu New York Times byla publikace The Secret Life of Pronouns (New York, Bloomsbury Press, 2011, 352 s., 28 dol.) z pera Jamese W. Pennebakera, sociálního psychologa působícího na University of Texas v Austinu.
Zabývá se tím, jak zdánlivě zanedbatelná tzv. funkční slova naší slovní zásoby – zájmena, členy, předložky, spojky a pomocná slovesa – jimž kolektivně říká „klíče k duši“, odrážejí naši sociální psýchu při verbální komunikaci. Jedním z méně očekávaných zdrojů na nichž svůj vědecký výzkum postavil a který podrobil své analýze je též lyrický kánon Beatles. Zajímavé poznatky týkající se Beatles, které autor ve zhuštěném přehledu zahrnul i do této své šířeji pojaté nejnovější knihy, jsou výsledkem detailní studie, kterou Pennebaker spolu s Keithem Petriem a Borgem Sivertsenem publikovali před třemi lety pod názvem Things We Said Today: A Linguistic Analysis of the Beatles ve sborníku Psychology of Aesthetics, Creativity and the Arts 2008, Vol. 2. No. 4, vydávaném Americkou psychologickou asociací. Předmětem jejich tehdejšího výzkumu byla aplikace dvou nově vyvinutých komputerizovaných metod textové analýzy na tvorbu liverpoolské čtveřice. Rozborem jednotlivých slov použitých v celkem asi 185 písních z pera členů skupiny sledovali vývoj jejich písňových textů v čase a srovnávali relativní jednotlivé příspěvky Lennona, McCartneyho a Harrisona. První z použitých metod byl textově analytický program Lin guistic Inquiry and Word Count Program (LIWC) opírající se o měření frekvence výskytu slov a založený na předpokladu, že slova, která používáme, dodávají psychologickou informaci nad svůj vlastní doslovný význam a nezávisle na svém sémantickém kontextu. Druhou metodou bylo sledování slovních spojení a vzorců formou tzv. latentní sémantické analýzy (LSA), což je vlastně faktorová analýza jednotlivých použitých slov. Slouží k určení, jak vzájemně podobné jsou si srovnávané příklady textové struktury, pokud jde o jejich sloh formou analýzy použitých funkčně-gramatických prvků – zájmen, předložek a členů. Výzkum se soustředil na tyto otázky: 1) nastala-li a do jaké míry jakákoli změna v emocionálním zabarvení a kognitivním uvažování postřehnutelná v písních po dobu aktivní existence skupiny, 2) jak se liší písně napsané společně Lennonem a McCartneym od písní napsaných každým z nich sólově, včetně písní napsaných Harrisonem a 3) do jaké míry jsou rozdíly mezi texty jednotlivých autorů funkcí svého obsahu nebo lingvistického stylu. Časově byly songy Beatles rozděleny do tří základních údobí: 1960–64, 1965–67 a 1968–70. Vyhodnocením provedených analýz textů Beatles byla zjištěna řada zajímavých psychologických aspektů. Jejich písně z raných let jsou charakterizovány převážně pozitivními emocemi, kdy řada songů vyjadřuje radost z nových milostných vztahů. Změna nastala s vydáním alba Help (1965). Emocionální obsah písní po tomto momentu začal nabývat charakter psychologického odstupu, melancholie a 
méně pozitivního tónu, kdy řada písní se tematicky obracela do minulosti nazírané coby „šťastnější časy“. V pozdějších letech byla tvorba Beatles, pokud jde o pojednávaná témata, časově situována daleko méně do přítomnosti či budoucnosti než tomu bylo v jejich počátcích. Spolu se změnami v emocionálním vyznění se jejich texty během času staly psychologicky komplexnějšími a intelektuálně zabarvenými. Zatímco jejich rané songy se týkaly hlavně osobních prožitků, pocitů a zkušeností, pozdější písně častěji pojednávaly o fiktivních protagonistech (např. She’s Leaving Home, Lady Madonna či Get Back). Změnilo se i zaměření textů od vyjadřování bezprostřední emocionální vazby k odtažitějšímu přístupu, který se často pokoušel pochopit a interpretovat obecné uvažování lidí a jejich chování v různých životních situacích. John Lennon a Paul McCartney měli odlišný, přičemž zcela osobitý textařský přístup. Lennon, možná i proto, že jeho písně se vyznačují výraznější bluesovou strukturou, měl tendenci vyjadřovat ve svých textech negativnější emoce a analyzovaná data naznačují, že byl více zaměřen na své vlastní osobní problémy či starosti. Lennonovy songy indikují autora, který se pokouší o reflexi či pochopení svých vlastních negativních zkušeností či situací do nichž se dostal (např. Help!, I’m a Loser, Don’t Let Me Down, Ballad of John and Yoko). McCartneyho texty jsou svým tématickým záběrem širší (např. Back in the USSR, Paperback Writer nebo When I’m Sixty Four) a jsou též náchylnější akceptovat případné odlišné názorové hledisko. Zřejmě z důvodu jeho stabilnějšího rodinného zázemí jsou v textech McCartneyho písní rovněž častější odkazy na snázeji realizovatelná pozitivní řešení mezilidských problémů či vztahů než v textech napsaných Lennonem (viz třeba We Can Work It Out, Two of Us, Things We Said Today, Sgt. Pepper’s). Lennonovy a McCartneyho songy se liší též použitím slov. Když psali spolu, vytvořili texty vysoce pozitivně emocionálně zabarvené, které se odehrávaly převážně v přítomném čase. Ačkoli se tyto společné texty zdají být po stránce lexikální jednodušší, což dosvědčuje, mimo jiné, i větší počet slov 
sestávajících z méně než šesti písmen, týkají se daleko více společenských vztahů a procesů a rovněž obsahují větší počet s milostným životem souvisejících slov a výrazů ve srovnání s písněmi, které oba napsali separátně. Johnovy texty současně obsahují také vyšší frekvenci slov signifikujících kognitivní mechanismy, což naznačuje, že jejich autor činí reflexi nebo se snaží pochopit smysl pojednávaných událostí. McCartneyho texty se méně zaměřují na život v daném momentu a obsahují větší důraz na kolektivní orientaci o čemž svědčí podstatně vyšší frekvence použití plurálních zájmen „us“ nebo „we.“ Počet slov složených z více než šesti písmen je vyšší u McCartneyho, což může znamenat, že tyto texty se mohou jevit svou podstatou „intelektuálštější“ a navíc, jsou lyricky komplexnější a různorodější než Lennonovy. Slova k písním, které napsal George Harrison, obsahují některé z charakteristik textů Lennonových. Je v nich rovněž použito více slov vyjadřujících kognitivní mechanismy, což také signifikuje autorův intelektuální přístup a snahu pochopit běh věcí. Může se v tom odrážet Harrisonův tehdejší a stále hlubší zájem o východní filozofie a náboženství. Provedená LSA analýza prokázala, že Lennon měl na ostatní členy souboru nejmarkantnější vliv coby textař. Slova songů napsaných Lennonem spolu s McCartneym vykazují více lingvistických podobností s texty Lennona, když psal sólově, než s texty napsanými samotným Paulem. Důvodem možná byl fakt, že většina těchto společně napsaných písní pocházela z dob počátku souboru a Lennon byl jednak starší a též měl již zkušenosti se psaním a vystupováním s kapelou The Quarrymen, která souboru Beatles předcházela. Výsledky této studie jsou v kontrastu s některými obecně sdílenými stereotypy, které se o Beatles letitě tradují. Hlavně s názorem, že Lennon byl intelektuálnějším autorem a že McCartney byl spíše tvůrcem sentimentálních témat a poloh v jejich písňové tvorbě. Lingvistická analýza prokázala, že McCartneyho písně obsahují méně negativně zabarvených emocionálních slov než písně Lennona, jsou intelektuálně komplexnější a navíc pokrývají daleko širší spektrum pojednávaných perspektiv a témat. Naproti tomu texty Lennonových songů jsou sebestřednější a obsahují vyšší úrovně negativních emocí.
