Fejeton

Srdce Zuby Básně

V únoru 2026 se uskutečnila akce s názvem Srdce Zuby Básně. Název to byl věru nebásnický, podivně kontrastní. Přesto se takhle jmenovalo autorské čtení v pražské kavárně Zasekávák. Proč? Vystoupili na něm dva básníci – lékaři. Kardiochirurg Radovan Jursa a ortodontista Josef Kučera.

Akci precizně uvedl básník a organizační duch Josef Straka, která ovšem svou připravenost a cit pro čas prokazuje na každé ze sta akcí, které ročně připravuje.

A co bylo na kardiologicko-ortodontistickém večeru to „lékařské“?

U Radovana Jursy část textů z nové sbírky Koncepce transparence (Galerie Věž, 2025) tvoří přepracované operační protokoly. Hovořili jsme o tom již v rozhovoru otištěném v Uni č. 12/2025. Zazněl i „protokol“, v němž je kniha přirovnána k termoboxu, který uchovává orgán pro transplantaci. Tím orgánem je báseň, text. „Dovol mu vrůstat do těla,“ zní poslední maxima básně.

Publikum zasáhla báseň – příběh o ženě, která přichází do nemocnice na oslavu narozenin malé pacientky. Postupně se vyjeví, že dívenku zachránilo srdce transplantované z těla ženina zemřelého syna.

Básně Josefa Kučery (nejnovější sbírka Dům z papíru, Host 2025) nemají jednoznačnou lékařskou tematiku. I když…? Nepřináší dvojverší „Kočka prochází plotem/ dokonalost prolíná s nedokonalostí“ bezmála medicínskou preciznost? A zároveň kontrast živého s neživým, technického, s organickým? Anebo dvojverší „Musíš dojít až na konec dne,/ zhruba tam“ – nevyjadřuje podobný kontrast přesného a přibližného? A verš „Teprve sníh ukázal všechny stopy na polích“ kontrast zjevného a utajeného? Verš „o dravci, který v příhodnou dobu vypouští svou kořist“ zase metaforizuje nadřízenost a podřízenost, třeba.

Při diskusi se publikum zajímalo o to, jestli básníci můžou psát při výkonu své profese. Kardiochirurg ne – i když Jursova představa, jak píše krví pacienta na operační roušku, měla svou pádnost. Na sále u sebe nemá nic. Ortodontistovi přece jenom zůstane mobil k zaznamenání rychlé poznámky…

R. Jursa obohacuje svůj básnický slovník o medicínské výrazivo, J. Kučera nikoli. Možná oba spojuje přece jen něco profesionálního – zaměření na báseň (jako na pacienta), ne na sebe.

Rozhovor

Druhá emigrace spisovatele Stanislava Struhare

Nejdřív jste se jako spisovatel etabloval v Rakousku, kam jste emigroval z Československa v roce 1988. Musel jste přijmout novou identitu, nový jazyk…, teď se jako románový vypravěč odebíráte do Lisabonu. Co vás k tomu vede?

Spousta mých literárních prací se váže k novému domovu – Vídni – ale už dřív jsem psal v jiných evropských zemích, ve Francii, v Itálii, ve Španělsku, v Německu. Portugalsko byl pro mě nový objev. Když jsem poprvé, to už je asi šest let, uviděl Lisabon, tak jsem věděl, že tam budu psát. To město mě nadchlo nejen různorodostí architektury, rozdílné jako lidé různých národností a jazyků, kteří v tom městě žijí, pak to byly samozřejmě parky a zahrady plné exotických stromů a rostlin, a taky hlavně to světlo. Takové jsem do té doby nikdy neviděl. To čisté, intenzivní, celodenní světlo… pochopil jsem, proč se říká, že Lisabon je městem světla.

Co obyvatelé Lisabonu? Pro vaše vídeňské texty je typické, že se v nich setkávají lidé z různých zemí, kteří žijí jako přistěhovalci, emigranti… objevuje se tato tematika také ve vašem Lisabonu, konkrétně v románu Váha ticha (v českém překladu Volvox Globator, 2025)?

Ano, Lisabon má zrovna tak jako Vídeň dlouholetou tradici migrace, kdy například za druhé světové války Portugalsko udělovalo azyl rakouským uprchlíkům, kteří utíkali před fašismem. Obě země se vyznačují bohatou multikulturalitou, ale liší se od sebe právě skupinami migrantů. V Lisabonu převládají ti z afrických zemí, z Angoly, z Kapverd, tím dodávají městu jinou atmosféru, než má Vídeň. Svou hudbou, svou kulturou, kterou s sebou přinesli. Pro mě bylo právě tohle něco naprosto nového. Ačkoli žiji v multikulturním městě, tak tady mi připadalo, že Lisabon je ještě dál.

Vidíte tam nějaké podobnosti se svým příběhem, když jste se usazoval ve Vídni?

Musím se přiznat, že při psaní hodně stavím na vlastní zkušenosti z doby, kdy jsem s rodinou přišel do Vídně. Ne že bych se opakoval, ale tady můžu použít nové detaily. Lisabon mi nabízí velké možnosti, vzhledem k atmosféře města. Poznávám zase nový jazyk a novou kulturu.

Tip na knihu

Loutky

Ruth Františka Blažková

Pointa 2025

R. F. Blažková napsala svou publikovanou románovou prvotinu jako gymnazistka. U jejího debutu překvapí jeho promyšlenost a také téma.
Román Loutky střídá časové roviny a perspektivy. Hlavním tématem je druhá světová válka, ale ještě spíše rozvrácení společnosti, které přinesla. Časové roviny se střídají v architektonické konstrukci textu, stejně jako perspektivy postav. Ty jsou, jak se to autorka snaží vyjádřit i ve svých dalších textech, záměrně nejednoznačné.
Obvyklé rozdělení středoevropských aktérů svědků a obětí druhé světové války na Čechy, Židy a Němce R. F. Blažková rozkolísává. Splétá příběhy lidí, často dětí nebo teenagerů, s nevyjasněnou identitou (pro okolí). Za mírových časů nedůležitá skutečnost smíšené rodiny se v době rozvrácené či totalitní společnosti stává břemenem. A protože postavy románu jsou z velké části nedospělé, spojuje je to, že skutečnost vidí naprosto přesně – a zároveň ne docela. Text postihuje, jak prohlédají další a další vrstvy skutečnosti.
Román je napsaný střízlivým, civilním jazykem. Za pozornost stojí nepřítomnost autorského subjektu – o spisovatelce se nedozvídáme nic, jde jí skutečně jen o příběh jejích postav. V kontextu současné české prózy jde o povzbudivě neobvyklou záležitost. Kromě viny a neviny se román zabývá pomstou, která dopadá i na nevinné, jako v případě odsunu Němců, jenž zasáhl i některé oběti nacismu.
„Válka sice skončí, ale svět se z ní už nikdy nevzpamatuje,“ stojí v textu. I s ohledem na dnešní zahraničně-politickou situaci je třeba autorce přiznat schopnost pronikavého pohledu.

Recenze

Onde

Iva Jakimiv

Protimluv 2025

Básnířka Iva Jakimiv nezapře ve své sbírce profesi nakladatelské redaktorky. Už titul Onde zní přece knižně. Vyvolává přesný – a zároveň neurčitý pocit. „Onde“ je… tam, prostě někde jinde. Anebo ne? Verše v knize jsou blahodárně obsažnější. I. Jakimiv se v zásadě věnuje přesnému popisu reality. „Renkostruuje“ zdánlivě všední okamžiky. Ať už jde o obrazy spuštěné zážitkem ciziny, což může být Kypr stejně jako Neapol (některá „onde“ jsou pojmenovaná), nebo o setkání s významy cizích slov. Imaginaci tady omývá nový vjem.

Autorka se stejně citlivě dovede chopit osobnějších zážitků. Na počátku sbírky tematizuje vztahovou křehkost. Verše „Dokud mi nedáš jméno,/ nemůžeš mi ublížit.“ pojmenovávají znepokojivé možnosti jazyka. Násilí potenciálně skryté ve slovech. Pro autorku se „den stane otevřenou ránou“, v případě, že padne to slovo – které se v básni ale neobjeví.

Některé texty jsou zdánlivě záznamy všedních situací. Pozorování výjevů z ulice. „Robotická sekačka za kamenným plotem/ byla takřka neslyšná.“ „Únor je měsíc,/ kterým nelze projít bez zranění.“ Nejsou banální, protože autorka objevuje jejich skrytý význam. Pozorností křísí realitu. Vyvstávají v ní navíc postavy charakterizované jen symbolicky: nevěsta, pokušitel, stařec. Čtenář může uhadovat vztahy, které panují mezi nimi a autorkou, tušenou v básních.

Básnířka také pracuje se slovy z cizích jazyků. Trochu jako v redaktorské noční můře – nabízejí netušené významy, přeskupují hlásky. A přinášejí nové možnosti, což je vlastně pro tuto sbírku typické. V jedné pasáži čtenář vytuší, že zdejší „onde“ může mít nějaký význam i v jiných jazycích. A že to tentokrát bude možná italština. V ní to slovo dle slovníku může znamenat „odkud“ (jako zájmeno) i „aby, proto“ (jako spojka). Koncentrovaná sbírka I. Jakimiv spojuje tyto možnosti. Kouzlo zvyšují ilustrace J. Měřičky. Vypadají jako shluky čar, ale při bližším pohledu se začnou dít věci. „Cesta, kterou se prodere báseň/ nebývá schůdná pro člověka.“

Recenze

Sfumato

Alexej Fedjarov

překlad Jakub Šedivý

Maraton 2025

Vzhledem k imperiálním tradicím Ruska není bez zajímavosti uvědomit si, jak vlastně vypadá ruská společnost, která se hodlá vojensky exportovat do okolního světa. Může k tomu posloužit román autora, jenž poznal ruský stát tak říkajíc zvenčí i zevnitř. Jako člen elity i jako vězeň. Neobtěžuji vás s exkursem do stalinistického Ruska a jeho solženicinovsky-šalamovsky-marčenkovských spisovatelů – vězňů. Jedná se o aktualitu. A. Fedjarov (1976) pracoval jako vyšetřovatel, poté prokurátor. Pak si založil právní kancelář a skončil na několik let ve vězení, s vykonstruovaným obviněním. V Rusku obvyklý příběh, soudí autorka doslovu O. Pavlova. Po propuštění se začal věnovat obraně vězňů, např. prostřednictvím školení laiků, jak bránit uvězněné příbuzné.

Sfumato však není dokumentárně zaměřenou obhajobou, ale románovým vystižením společnosti. O. Pavlova pojmenovává žánr jako antiutopii, nikoli jako dystopii. Je ale zjevné, že román zapadá do úctyhodné ruskojazyčné tradice metaforických děl, která zobrazují realitu (jako Zamjatinovi My). Román se odehrává v blízké budoucnosti, kdy světové mocnosti uzavřely mír – Konvenci. V ruském pojetí vypadá tak, že režim vás stěhuje podle toho, jak jste loajální. Čím podezřelejší jste, tím dále od centra impéria vás pošlou. A jak se měří loajalita? K tomu odkazuje název románu: sfumato je malířská technika rozostřeného rozhraní mezi barevnými odstíny.

Čtenář snadno přilne k postavám příběhu, které oplývají povědomými rysy. Chybující, pochybující, každá s náloží minulosti, i když jde třeba o malého kluka (ten vleče minulost svých rodičů). Všichni ovšem podléhají rozhodnutí neviditelných článků bezpečnostního systému. Zničehonic jsou zatýkáni, zrychleně odsuzováni, popravováni či deportováni. Tím aktuálním prvkem je ovšem právě rozostření. Oběti netuší, proč jsou obětmi – jsou jimi ale evidentně. Stejně jako bezpečnostní síly mají moc, protože ji prostě mají. Oproti někdejším sovětským disidentům šermujícím perem Fedjarov předkládá nikoli bipolární, ani multipolární, ale… rozostřený obraz.

A co čtenář s českou zkušeností pohřeší, je ideologie. Už nejde o někdejší šíření proletářské spravedlnosti mezinárodně, o hypotetickou nadvládu většiny nad menšinou. Ideologie v románu chybí. Ruské impérium – dle jmen postav je jednoznačně ruské – spočívá samo v sobě. Už se nepotřebuje definovat. Někdejší totalitní slogany scházejí. Jen strach je stejný. Doufejme, že světové mocnosti tu Konvenci nakonec neuzavřou. A pokud ano, že budeme na správné straně hranice.

Poznámka: kniha vyšla rusky v r. 2019, ještě před invazí na Ukrajinu. Autor byl dle neověřených zpráv v roce 2024 zatčen a v roce 2025 podepsal kontrakt a odjel na frontu. Za jakých podmínek nevíme. Je snad živ a zdráv, ale nemůže komunikovat.

Tip na knihu

Včelí bodnutí

Paul Murray

přeložil Lukáš Novák

Akropolis 2025

Lze dnes ještě napsat román? Když se zdá, že všechny vypravěčské postupy byly použity mnohokrát. A co se týká zápletky – co vymyslet nového, pokud paralelně pracují profesionální týmy tvůrců televizních seriálů a filmů? A jak se spolehnout na to, že lidé zvyklí na klipovité vnímání budou text číst?

Irský spisovatel P. Murray (1975) dokazuje, že to lze. Vypráví přitom příběh z blíže neurčené současnosti, z irského maloměsta, kde „nemají dobré kafe“ a člověk si nemůže dát ani to, které je k mání, aniž by se s vámi nezačali prodavači bavit, co vaši rodiče. Takhle to aspoň vnímá teenagerka Cass. Její mladší bratr Pídžej má jiné problémy, protože se topí v počítačových hrách. Tatínek Dickie řeší potíže s podnikáním v autosalonu, maminka Imolda, která je z chudých poměrů, se pokouší rozfofrovat peníze, aby se ujistila, že jsou bohatí.

„Včelí bodnutí“ z titulu je dokonalá metafora – klíč k minulým dějům, které zůstávají utopeny v rodinné ne-paměti. A v nejméně vhodný okamžik se vynoří. Stále je přítomná tradiční rodinná otázka: Jak to vlastně bylo? Stalo se to tak? A stalo se to vůbec?

P. Murray používá naprosto současný a přitom barvitý, významově bohatý jazyk. Slouží ale jenom jako nástroj – odstíněný podle toho, o které postavě vypráví. To hlavní je děj, který čtenáře pohlcuje a nenechá ho odstoupit. Jde o efekt, známý z televizního a filmového světa. Nelze prozrazovat, tak snad jenom nastínění témat: dospívání, sexuální identita, dlouholeté partnerství, nevěra, podnikání, vydírání, nevěra, prepperství. Násilí? I na to dojde. Murray ale není senzační psavec, takže napětí textu spočívá v tom, co by se mohlo stát; co se už už stane… Čtenáři tají dech. Murray se obejde jak bez drastických popisů, tak bez bezvýchodnosti dávané na odiv. Jde to zkrátka i bez tohoto průmyslového využívání emocí (negativních, pozitivní tak nepřitáhnou).

Pro ilustraci krátký úryvek týkající se nevěry: „Faktem bylo, že počáteční vzrušení se časem vytratilo – rychleji, než by byl čekal. Možná je skutečně nakonec rodinný typ, napadlo ho. Možná to, co nakonec považoval za svoje „skutečné já“, ona cesta, po níž se vydal, nebylo nic než pozůstatek nerozvážného mládí. Sice spolu dál souložili, ale Dickieho se zmocňovala dosud neznámá obava, i během aktu. Zdálo se mu, že čím víc přiráží, tím hlouběji jako by se nořil do marasmatu, z nějž v určitou chvíli nedokáže vybřednout.“

Týká se úryvek muže nebo ženy? Došlo k nevěře s mužem nebo se ženou? Smysl je univerzální. Román se uzavírá takřka divadelně vypjatým závěrem, kdy se akce jednotlivých postav střídají stále rychleji, až…

Ano. P. Murrayovi (ostatně ověnčenému literárními cenami) se podařilo dosáhnout i efektů, které známe jak z divadelních tragédií, tak z komedií. Děje se to přímo před našima očima.

Literární rubriku připravil Marek Toman