Lze knedlík zapít šampaňským?

Na okraj životního jubilea Petra Krále. Nedávno pětašedesátiletý Petr Král to má u české literární kritiky dlouhodobě těžké – skoro si ho nevšímá. A když už si všimne jeho knížek poezie, 11_06_Lze_knedlikprózy, esejů či takového edičního počinu, jakým byla před čtyřmi lety Antologie moderní české poezie 1945–2000 připravená pro francouzský Gallimard, pak jej komolí a překrucuje, ošívá se a mrmlá si cosi stranou – jako by osmatřicet básníkových let v pařížské emigraci zbořilo všechny mosty a prostor, který se mezi autorem a jeho českým čtenářem rozprostřel, byl jen nepřehlédnutelnou a nevlídnou pustinou.
Tak třeba recenze Královy loňské sbírky Přesuny, která v jednotlivých číslech citlivě ohledává možnosti poezie na ploše dvou kroků, od postele k oknu pootevřenému do rozsvěcejícího se jitra, se médii mihla jediná – recenzent si ovšem knížku překřtil na Přesahy. I když: je v tom kus pravdy, to se ví, vždyť i sám autor o sobě rád prohlašuje, že je pěším metafyzikem, takže nějaký ten přesah za skutečnost mu jistě není proti mysli. Anebo jiný příklad: čtyři roky staré prozaické Základní pojmy: knížka bilanční, charakterem motivická esence předchozích desetiletí básníkova díla – jsou tu všechny, nebo skoro všechny jeho lásky: němá groteska, fotogenie deštivého města, na které padá noc, široká škála odstínů šedé barvy a zpovzdálí doléhající altsaxofonové sólo Charlieho Parkera. České vydání v nákladu tří stovek výtisků se dočkalo – opět – jediné recenze a po čase potupného výprodeje po pětikoruně. Zato ve Francii, kde knížku vydal Flammarion s vročením 2005, se objevilo pochvalných kritik několik, mj. celostránková v Le Monde, a titulu se dodnes prodalo přes osm tisíc výtisků. A ještě příklad do třetice: když loni vyšlo „druhé, přepracované a doplněné vydání“ Slovníku českých spisovatelů v nakladatelství Libri, Petr Král ze svého hesla musel nabýt dojmu, že se stal obětí obzvlášť krutého dadaistického žertíku: skoro tu platí úměra co řádek to faktická chyba. Žert o to krutější, že autor hesla vede Ústav české literatury a literární vědy na Filosofické fakultě University Karlovy…
Čím to, že zdejší kritika Petra Krále míjí a pomíjí? Je na vině opravdu ona geografická vzdálenost, těch cca devět set vzdušných kilometrů mezi Prahou a Paříží, anebo víc distance mezilidská? Protože v srpnu 1968 básník odjížděl z Československa nejen před ruskými tanky, ale také, jak říká, „před určitými aspekty češství“, mimo jiné před „českou potřebou všechno shazovat a obracet do srandy“. Jestliže ta první dálka je neměnná, ta druhá se časem protahuje, respektive prohlubuje: Petr Král ze sebe ve Francii postupně setřepal nánosy surrealistického okouzlení, kterému propadl v šedesátých letech v Praze, a začal se přibližovat k sobě, ke svému osobitému výrazu. Jakkoliv je jeho ,pražská‘ poezie napěchována obraznými erupcemi a živena temnými proudy ironie, ba sarkasmu, jsou v ní nepřehlédnutelné dvě inspirace: Vratislav Effenberger a Stanislav Dvorský. V novém prostředí tyto vlivy, byť stále respektované, ustoupily do pozadí a na scénu přišel chodec – pěší metafyzik, všímavý k detailům, do nichž se rozsypala skutečnost, nonšalantní, trochu dandyovský pozorovatel těchto drobností, jejichž nalézání a promýšlení mu aspoň dočasně zjevuje řád světa. Tento druh senzibility, spojující dobrodružství poezie s dobrodružstvím esejistiky, je jistě blíž francouzskému šampaňskému než českému knedlíku, použijeme-li Královu vlastní metaforu: zatímco francouzská poezie šumí a lechtá na jazyku, moderní české básnictví je těžší, nasáklé tukem a občas se vzpříčí v krku. Zřejmě jsme u základní otázky, kterou si nad Královým dílem pokládá česká kritika: Lze knedlík zapít šampaňským?
Petr Král se letos v dubnu natrvalo vrátil do Čech. Opustil sice nádhernou pařížskou uličku Cité du Midi u bulváru Clichy, kde žil posledních deset let, ale zároveň se pro českého čtenáře definitivně zpřítomnil. Jeho poezie, třeba ta z právě vydané knížky Hm aneb Míra omylu, ožívá, a to překvapivě víc než se může zdát, právě v autorském přednesu: s hluboko posazeným, rozvážným, ale pozorným a pevným autorovým hlasem, stejně jako s jeho dramatickou mimikou a gestikulací. Možná by si zdejší katedroví vědci a redakční kritici občas mohli odříct v kantýně knedlík, vyjít ven na vzduch a loknout si života, pardon šampaňského – řekl bych, že si to zaslouží: oni, i básník Petr Král. A ještě, mimochodem: nejde jen o dílo, respektive o českou recepci díla Petra Krále, ale stejně tak Sylvie Richterové v Římě, Františka Listopada v Lisabonu nebo Milana Nápravníka v Kolíně nad Rýnem…

Foto Václav Jirásek

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *