Emil Bok

Narodil se v ukrajinském Užhorodě v roce 1925, od pěti let žil ve Valašském Meziříčí. Po maturitě na gymnáziu a učitelském ústavu se živil jako učitel ve Zlíně a v Praze; roku 1969 odešel do Tábora, odkud do roku 1987 dojížděl do Bechyně vyučovat na keramickou školu a kde dodnes žije. První verše otiskl v letech 1939–1942 v Mladém hlasateli a Studentském časopise, po více než třicetileté pauze se k poezii vrátil v polovině 80. let. Dnes se věnuje také koláži. „Pro mne je skutečnost záhadná,“ říká Bok, „žijeme v zajetí ‚magie faktů‘. Proto si myslím, že úkolem básně je tuto magii intuitivně nalézt a přeměnit ji v lyrickou miniaturu. Bez ohňostroje slov, bez omšelé dekorace, bez zaměňování poezie za ideologii, metafyziku nebo moralitu.“

Bibliografie:
Zima s rybími prsty
, Velarium, České Budějovice 1998; Prérie, MaPa, Brno 2001; Zahrady, Nakladatelství Zahrada, Tábor 2002; Jedy blaženosti, Petrov, Brno 2005; Šimonka, Trigon, Praha 2005.

U vody
Po vodě odplouvají
noční slaměnky.
Uhranutý
kroužím po celou noc
za němým rybářem,
na očích kouřové sklo
obrysů října.

Dlouhý večer
Kolik milenek
se zaškrceným hrdlem
obchází v šeru můj dům?
Lampy se lepí ke stropu:
krásné, pomalé maso
vlekoucího se večera…

Pomíjení
Krajina, kde jednou
všechno pomine,
pohlíží na nás
nehnutým okem tajemství:
na schůdcích kočáru
pod nohama luna,
matně prosakující
skrze sukni.
A Země
se všemi milenkami
si nás stále silněji
přitahuje k sobě.

Pověst
Hluboko pod zámkem
pohyblivé sklepy
zatopené červeným vínem
Pod hladinou světélkuje
komtesa.

Vzlyky
Viola pod prahem
něžně vzlyká.
A někde zde hlouběji v zemi
leží naše vlastní kosti
a vztahují k nám ruce.

Nehnutost
Na dřevníku zahálí
skleněné nádobí
s obvazivem.
V oknech spodní prádlo.
Voda ve vědrech
nehnutě stojí
už kolik let.

Někdo tu byl
Někdo tu ve spěchu prošel
kamenným nádvořím.
Nebo snad neznámá milenka
kdysi dávno tu při milování
četla Valéryho?
Ach, básně!
Nic než lesklé cetky…
Půvabná nicot slov…

Nikdo tu není
Za okny
poslední zamžení podzimu.
Aleje se všemi milenkami
zvolna propluly jezem
a navždy se pohroužily
do světa snu.
Nikdo tu není,
jen Země šumí,
jak letí prázdnotou.

(Lesklé cetky, rkp., 2006)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *