Když nám doktorka Křemenná dočetla závěť, podívali jsme se se sestrou po sobě a ve stejnou chvíli řekli: „V žádném případě.“ „Být vámi, ještě bych to zvážila,“ zaměřila se na mě paní doktorka přes brýle s elegantními černými obrubami. „Ta podmínka se dá docela snadno splnit, a statek bude váš.“
Upřel jsem pohled na Nirvánu, vlastně na Vandu. Vanda upřela pohled na Nirvánu, vlastně na mě.
„Paní doktorko, víte, naši rodiče…,“ začal jsem a zmlkl.
Když jsem ji uslyšel v mobilu, žádné překvapení ohledně pozůstalosti jsem neočekával. Především jsme s Vandou nečekali, že by naši blázniví rodiče, kteří se úplně nesmyslně rozsekali ve stodvacítce, co se samozřejmě zmuchlala jako papír, nechali po sobě závěť. A když se vynořila, ani ve snu by nás nenapadlo, že si na nás vymyslí tohle.
Statek našich v Zadní Kopanině přitom nebyl marný. Den po nehodě jsem se mrknul, jaké jsou možnosti. Rozumějte mi, nejsem takový necita, i když po všem, co nám rodiče udělali… už jsem ale nechtěl myslet na vrak stodvacítky a na těla slisovaná v něm. Nasázel jsem do aplikace, co ji máme u nás v realitce, parametry toho zapadákova. No vida, ukazatel prodejnosti docela ušel. Poblíž se totiž chystala výstavba satelitního městečka a čekalo se, že ceny pozemků vystřelí nahoru.
„Kdybyste věděla, jak se k nám chovali!“ vyhrkl jsem nakonec. „Už jenom ty jména!“
„Vanda, Mirek? Co je na nich tak neobvyklého?“ jemně se pousmála doktorka Křemenná.
Podíval jsem se na Vandu. Viděl jsem, že veškeré úspěchy zástupkyně cestovky jsou jí teď na nic, stejně jako mě nechaly ve štychu profesionální reflexy z realitky.
„Naštěstí jsme se narodili ještě za totáče,“ přerušila Vanda konečně mlčení. „Jména dětí musel schvalovat úřad. Takže naši neuspěli ani u bráchy, ani u mě.“
„S čím?“ neztrácela doktorka Křemenná nadhled.
„No, chtěli nás pojmenovat Nirvána. Nejdřív jednoho, pak druhého. Nakonec z toho byl teda Mirek a Vanda,“ řekla sestra.
„Vaši rodiče měli, řekněme, určité specifické rysy,“ poznamenala paní doktorka.
„Není to, co po nás chtějí v závěti, nehygienické?“ odpověděl jsem radši otázkou.
„Takže to berete?“ usmála se paní doktorka. Vlastně jí mohlo být zhruba jako mně.
O něco později jsme se octli proti typovi s dredy, který na nás upíral červeně nastříklé oči.
„A na co byste jako Woodstock potřebovali?“ zeptal se.
Vůbec jsem netušil, že tenhle posprejovaný klub byl oblíbeným lokálem našich. I když, bůhvíkam vlastně chodili – nám se pochopitelně nesvěřovali, vždyť jsme spolu skoro nemluvili.
„Na smuteční hostinu,“ řekl jsem.
„Na smuteční oslavu,“ upřesnila Vanda.
Dredař sáhl do kapsy, vytáhl krabičku s etnickým vzorem a papírky. Ubalil si cigaretku. Zapálil si, vtáhl kouř a vyfoukl ho ve chvíli, kdy jsem to už ani nečekal. Nabídl nám, oba jsme zavrtěli hlavou.
„Můžete nám říct, jestli by tady mohly zahrát tyhle kapely?“ položil jsem před něj závěť. A dredař vykulil oči: „Kdo byli vaši rodiče?“
„Honza a Jana Čermákovi,“ odpověděl jsem.
„Brčko a Kokr,“ dostala ze sebe Vanda s přemáháním přezdívky našich, ty nenáviděné, nesmyslné přezdívky těch dvou zastydlých hipíků, které nás traumatizovaly celé dětství. Vždycky, když jsem v Kopanině zvedl telefon a ozvalo se: „Hój, máš doma Kokra?“ zapřísahal jsem se, že vypadnu z domova co nejdřív. Šrotil jsem jako blázen, abych dostal stýpko na střední škole managementu. Vanda uvažovala stejně. Kokr! Brčko! Vystudovala radši střední hotelovku až v Rakousku, díky stipendiu pro děti z rodin pronásledovaných za komančů, než si našla tu svou cestovku.
Když jsem v dohodnutý den vstoupil do Woodstocku, z piety jsem měl na sobě etnickou halenu, kterou mi máti kdysi dala, a doplnil jsem ten nikdy nenošený kus oděvu sportovními šusťáky, pořízenými na team-buildingový kurs. Vanda se objevila v mikině s nápisem Dallas. Brčko s Kokrem by se uchechtali.
Zeptal jsem se Vandy: „Máš to?“
Přikývla. Teprve teď jsem si všiml, že oči jí zrudly jako dredařovi. Podala mi jednu ze dvou piksel. Přišlo mi, že váží míň, než jsem čekal.
O hodinu později už byla hospoda natřísknutá. Dělal jsem si hlavu, že bych měl hosty, z nichž jsem nikoho neznal, nějak oslovit. Časem mě to přešlo, ty kapely nebyly marné. Dostavila se i paní doktorka Křemenná, kupodivu v džínách s širokými nohavicemi, jejichž okraje do sebe rychle natáhly rozlité pivo.
Kolem půlnoci jsme se na sebe s Vandou podívali. Tahle kapela zvedla ze židlí i ty poslední, kdo ještě netančili – snadno jsme mohli obejít stoly a vysypat obsah schránek do popelníků. Až si do nich kuřáci odklepnou, žhavý popel se smísí s vychladlým.
Když kapela znovu spustila, ruka na mém předloktí mě vytrhla ze zadumání. Doktorka Křemenná se široce usmívala, zatímco mě vlekla před pódium. Vanda se nedaleko svíjela v těsném objetí s dredařem.
Kapela začala hrát něco rychlejšího a já se dal do poskakování, jako to dělával Kokr před naší prastarou reprosoustavou na Kopanině. Po chvíli obvykle vyběhl do kuchyně a vrátil se s Brčkem. Přitiskl jsem svou tanečnici k sobě.
Jak bych asi vypadal s dlouhejma vlasama? napadlo mě.
„Říkej mi Nirváno,“ poprosil jsem doktorku Křemennou.
